PAMATUJETE SI FILM Muž bez minulosti skvělého finského režiséra Aki Kaurismäkiho? Z vlaku přijíždějícího do města vystoupí muž s cestovní brašnou, ale ještě než stačí dorazit na místo určení, je přepaden, zmlácen do bezvědomí a okraden. Nějakou dobu se potácí na hranici života a smrti, ale díky péči dvou bezdomovců se po čase uzdraví, aniž ovšem nabude ztracenou paměť. Ondřeje Kukala (1964) sice nikdo nepřepadl, ale zažil podobnou příhodu, která jako by vypadla z filmového thrilleru. Dřív než se však pustíme po stopách jeho příběhu, musíme si něco povědět o „minulém životě“, jak tento skladatel, dirigent a houslista nazývá období před rokem 2003.
Ondřej Kukal pochází z hudební rodiny, na housle začal hrát v pěti letech, později přidal klavír a už ve dvanácti měl o své budoucnosti jasno. Na konzervatoři se věnoval i kompozici a nastoupil jako houslista do Nového Vlachova kvarteta. Později se stal koncertním mistrem Pražského komorního orchestru bez dirigenta, s nímž vystoupil na prestižních světových pódiích ve Vídni, New Yorku nebo Buenos Aires. Vedle aktivníhohraní Kukal rozvíjel také úspěšnou dirigentskou dráhu. Stal se šéfdirigentem Jihočeské
komorní filharmonie a Filharmonie Hradec Králové, působil jako stálý dirigent u Symfonického orchestru Českého rozhlasu a řídil také Českou filharmonii, BBC Symphony Orchestra a mnoho dalších orchestrů.
Vedle dirigování se Kukal věnoval také psaní hudby. V roce 1989 získal se Smyčcovým kvartetem č. 1 ocenění ve skladatelské soutěži Generace a díky Petru Ebenovi, dostal v roce 1999 stipendium od Bavorské vlády k půlročnímu tvůrčímu pobytu v Bamberku. Tam zkomponoval svou První symfonii, která získala v roce 2005 cenu OSA. Duše opojená hudbou se někdy vznáší v oblacích a zapomíná na tělo. Jako by enormní pracovní nasazení a vytíženost Kukala omylem zaklepaly na nebeskou bránu, odpověď zazněla nečekaně a tvrdě. V roce 2003, po oddirigování Vokální symfonie Vladimíra Sommera s Českou filharmonií, přišel náhlý kolaps. Kukal upadl do bezvědomí a po probuzení z kómatu se ukázalo, že přišel o paměť. Trhlina neuvěřitelná, absolutně nečekaná a vlastně tak trochu šílená. Kukal nepoznával vlastní rodinu, lidi kolem sebe, nechápal například, k čemu slouží řidičák. Zajímavé je, že schopnost tvořit hudbu nezapomněl.
Paradoxně v roce 2003 měl dirigovat Smetanovu Mou vlast na Pražském jaru, místo toho se učil chápat, kým vlastně je. Mužem bez minulosti… Po této události se Kukal jen pozvolna a opatrně vracel na hudební scénu. Dirigoval už méně, ale nakonec se přece jen dočkal: Pražské jaro, které měl zahájit v roce 2003, nakonec otevřel Mou vlastí v roce 2006. S ohledem na prodělané onemocnění však dirigování ustupovalo a komponování se stalo alfou a omegou Kukalova uměleckého bytí.
Přemýšlel jsem, jak představit hudbu tohoto skladatele lidem, kteří se s ní setkají třeba poprvé. A uvědomil jsem si, že Kukal je vlastně prototypem neoklasického a neoromantického autora. Potřebuje k svému sebeurčení melodii a rytmus více než avantgardní teorie. Jeho melodická invence je vždy konkrétní a bohatá na emoce. Rytmus je natolik tvárný a proměnlivý, že zasahuje jako nejvýraznější element do stavby celého díla. Harmonie vyznívá starosvětsky a má všechny znaky rozšířené tonality pozdně romantického slohu, včetně občasného využití modality. Zato instrumentace je vyloženě Kukalovou doménou. Málokdo ze současných skladatelů má takový dar zvukové představivosti. Skladatel prostě slyší originální barevnost nástrojů a dokáže je spojovat do nových a často naprosto nečekaných kontextů.
