„Duševní zdraví a pohodu mladých lidí nesmíme zlehčovat. Setkání s postavami našeho filmu mi potvrdilo, že dnešní mladí nejsou žádné sněhové vločky, za jaké bývají občas označováni. Vážím si toho, že otevřeně promluvili o tom, co prožívají, a jak statečně se svým potížím postavili,“ říká režisér snímku Petr Hátle.

Dvacátníci Karolína, Jakub, Kristýna a Michael nabízejí otevřený a upřímný vhled do toho, jaké to je prožívat duševní krizi. Zároveň ale spolu se svými rodinami a blízkými přibližují, co jim pomohlo a doteď pomáhá vést plnohodnotný život.

„Obdivuji naše hrdinky a hrdiny, kteří našli odvahu otevřeně vystoupit a promluvit o své bolesti, kterou si většina z nás umí jen stěží představit. Jsou inspirativní i v tom, že dokázali požádat o pomoc. To totiž není ve světě, kde je téma duševního zdraví běžně zpochybňováno nebo zlehčováno, vůbec lehké. Jejich příběhy potvrzují, že cesta ven možná je a že zásadní jsou dvě věci: podpora blízkých a odborná pomoc. Považuji za alarmující, že navzdory léta probíhajícím diskusím a volání odborníků se na ni čeká dlouhé měsíce. Právě na to se filmem také snažíme, nikoli poprvé, upozornit. Může se to týkat kdykoli kohokoli z nás nebo našich blízkých,“ vysvětluje kreativní producentka Rebeka Bartůňková. 

Dokumentární film otevírá téma duševního onemocnění očima těch, kteří jím sami prošli. Budoucí zdravotní sestra Karolína, hudebník Jakub, studentka Kristýna a bývalý učitel Michael s výjimečnou otevřeností sdílí své osobní zkušenosti s psychickým onemocněním od prvních příznaků až po hledání pomoci a vykročení z nejtěžšího období. Kamera vstupuje i do jejich domovů a zachycuje je v situacích s blízkými lidmi, kteří je na jejich cestě doprovázejí.

Inspirativní příběh čtyř mladých lidí, kteří s podporou svých nejbližších překonávají tuto obtížnou výzvu, přináší naději a bourá předsudky, jež duševní onemocnění často provázejí. Kolik dalších mladých lidí v naší společnosti ale stále ještě cestu ven hledá a potřebuje pomoc?

režie: Petr Hátle // scénář: Adéla Kabelková // dramaturgie: Jakub Režný // výkonná producentka: Kateřina Kovářová // kreativní producentka: Rebeka Bartůňková

Zdro: Česká televize

S comebackem bude bývalému šampionovi Hoffovi pomáhat hned několik nejen hereckých tváří. Role někdejšího tréninkového partnera a šéftrenéra Davida připadla Martinovi Fingerovi. Ten po ukončení profesionální zápasnické kariéry převzal vedení gymu od svého otce Ivana, kterého ztvárňuje Pavel Rímský. Rodinný klan doplňuje Davidův syn Filip, kterého hraje raper a zpěvák, známý jako Calin, celým jménem Calin Panfili. Pro několikanásobného držitele cen Anděl a Český slavík je to první herecká zkušenost. „Je to moje první role, je mi blízké téma filmu a herectví je věc, která mě vždycky fascinovala, tak jsem si ho chtěl vyzkoušet,“ říká Calin Panfili.

Seřizovat veterána do funkčního stavu bude i herec Adam Vacula coby sparring partner nebo další profesionální bijci, a to bývalý mistr světa v kickboxu Daniel „DeeDee“ Škvor, jeden z nejoblíbenějších fighterů Miloš „Meloun“ Petrášek, zápasník Tomáš „Tobous“ Tobola, boxerská mistryně světa Fabiana Bytyqi nebo velký talent českého boxu Kelvin Soquessa. „Ve filmu klademe důraz na autentičnost, proto jsem chtěl ve vedlejších rolích reálné profi fightery. Toto je jen zlomek z nich. Jejich roky tréninku nejde nahradit a nějak naoko nacvičit. Tito herci v našem filmu hrají tělem, pohybem – tím co umějí nejlépe. Třeba na Kelvinovy boxerské pohyby a ladnost se skvěle kouká… Calin má větší mluvenou roli a byl skvělý. Herecky přirozený talent, který odmala dělá bojové sporty a i jako fighter je na velmi vysoké úrovni. A ta realističnost se netýká jenom fighterů, ale i těch kolem – rozhodčích. Takže si zahráli výrazný časoměřič Vasilis Kostandinidis a fenomenální rozhodčí Pavel ‚Pikante‘ Touš, který nám i při natáčení velmi pomohl cennými radami,“ upřesňuje spoluautor scénáře a režisér Vojtěch Frič.

Film Bojovník vzniká v koprodukci love.Frame, Bontonfilm Studios, B Production, Oktagon a TV Joj. Právě spolupráce s jedničkou mezi evropskými MMA organizacemi umožnila tvůrcům natáčet přímo v prostředí profesionální bojové scény – od zápasnických gymů, přes vyprodané arény až po zákulisí turnajů. Natáčení, kterému předcházela roční příprava obou protagonistů, probíhá v průběhu celého roku 2025. Drama, které nestojí jen na úderech, ale především na příběhu o druhých šancích, vnitřních démonech a touze napravit minulost, vstoupí do českých kin 13. srpna 2026 a jeho distributorem je Bontonfilm.

Slavnostní vyhlášení 98. ročníku cen americké Akademie filmového umění a věd se uskuteční 15. března 2026. Shortlist výběru 15 zahraničních filmů Akademie zveřejní 16. prosince letošního roku a nominace budou následně oznámeny 22. ledna 2026.

V letošním roce došlo ke změně statutu pro výběr kandidáta na Oscara za Českou republiku. Nově probíhalo hlasování dvoukolově. V prvním kole vybrala komise prezídia ČFTA z filmů přihlášených producenty tři snímky, konkrétně film Sbormistr, Karavan a Ještě nejsem, kým chci být. O finálním výběru pak ve druhém kole od 8. července do 8. srpna mohli hlasovat všichni členové akademie ČFTA splňující podmínky AMPAS. Celkem hlasovalo 194 akademiků. Statut ČFTA je k dispozici zde.

V loňském roce vybrali akademici jako kandidáta na Oscara za Českou republiku film Jiřího Mádla Vlny, který postoupil do užšího výběru. Ikonickou zlatou sošku americké Akademie filmového umění a věd zatím získaly pouze dva československé a jeden český film: Obchod na korze (1965) Jána Kadára a Elmara Klose, o dva roky později Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela a Kolja (1996) Jana Svěráka. Šestice dalších filmů se pak probojovala do nominačního výběru: Lásky jedné plavovlásky (1966) a Hoří má panenko Miloše Formana (1968), Vesničko má středisková Jiřího Menzela (1986), Obecná škola Jana Svěráka (1991), Musíme si pomáhat Jana Hřebejka (2000) a naposledy Želary Ondřeje Trojana (2003). Do oscarového shortlistu byl v roce 2019 vybrán film Václava Marhoula Nabarvené ptáče a o dva roky později snímek Agnieszky Holland Šarlatán.

Do svého posledního zápasu dal Karlos Terminátor Vémola všechno. A všechno mu podřídil. Tak jako všem svým předchozím zápasům. Jeho maximální nasazení za tři desítky let na žíněnce si vybírají svoji daň na zdraví. A jeho nejbližší věří, že svému slovu o konci kariéry po Edenu dostojí. „Potom, co jsem teď nakoupil, je to opravdu konečná. Ten dav mě může držet nad vodou jenom nějakou dobu, ale ne donekonečna. Jsem rád, že to mám za sebou. Teď se budu věnovat rodince. Pojedu za Arnoldem, který na nás doma čeká. A jak jsem slíbil, jeho jediný zápas, který zažil, je vítězný,“ řekl Karlos Vémola bezprostředně po zápase v Edenu.

Štáb dokumentu Karel vs. Karlos vzal MMA šampion k sobě domů a ukázal, jaký rodinný život by nyní mohl vést. Podívejte se na videoukázku, která zachycuje jeho vztah k synům Denielovi, kterého má z předchozího vztahu a který žije s matkou v Anglii, a tříletému Rockymu.

V rozhodnutí nepokračovat v profesionálním zápasením ho podporují i jeho lékaři, především pak jeho olomoucký ortoped MUDr. Petr Neoral, Ph.D. „Z pravého lokte jsme vytáhli asi 30 šutrů. Postranní vaz byl taky šitý, tenhle loket vás tenkrát stál UFC, co? Rameno jsme šroubovali. Prasklý triceps. Levé rameno, to bylo Attilovo rameno, že? Jedno koleno je dělané, v lýtku zlatý stafylokok, to je typické fighterské, každý fighter trpí na streptokoka nebo stafylokoka. Někdo na oboje. Dva nebo tři šroubované obratle…,“ vypočítává zranění Karlose Vémoly jeho ortoped. „Sportovci mají limitovanou dobu, kdy si mohou vydělat. Neví, jak dlouho. Zítra se mohou zranit, proto to šponují. To tělo dostává obrovský záhul. Myslím si, že čtyřicítka je u fightera zlomová,“ dodává Karlosův lékař.

Sportem k trvalé invaliditě

Tvrdé každodenní tréninky, a především četná zranění se na Karlosově těle podepsaly a zápasník nijak nezastírá, že bez hrsti prášků by nebyl schopen vstát z postele. „Nejvíc mě bolí tělo večer, když jsem v klidu. Nemůžu spát. Celý den trénuju, makám, to tělo mám rozjetý. Ale večer, když si lehnu, tělo začíná bolet. Jsou to nesnesitelné bolesti ramen, zad, kloubů. Prostě nemůžu spát, pořád se v noci budím. Prášky na spaní a na bolest, to je pro mě běžná věc,“ přiznává v dokumentu Karel vs. Karlos. „První, když vstanu, hrábnu vedle postele a dávám do kupy všechny prášky. Aby mi ráno bylo líp a abych se nějak pohnul. Různé věci na imunitu, protože jsem přetrénovanej, předřenej. Něco na otoky, protože jsem pořád oteklej a všechno mě bolí. To každé ráno beru a to je moje každodenní rutina.“

Karlos Vémola si je ale moc dobře vědom, že koncem kariéry jeho zdravotní problémy nezmizí jako mávnutím proutku. Zřejmě už nikdy nezmizí a co víc, mohou se prohlubovat podobně jako u Karlosova velkého vzoru, legendárního kulturisty Ronnieho Colemana, který dnes bez pomoci neudělá ani krok. „Ten tomu obětoval všechno, pro sport obětoval život. Dnes je z něj s prominutím mrzák o berlích a na vozíčku. Je mi úzko o něm mluvit. Stejně přijde na stage, dobelhá se tam a celej sál zařve a stejně ho celej svět miluje. Nemá kyčle, nemá nohy, odvařil se celej, ale to, co po něm v kulturistice zůstane, to je nejvíc,“ říká Vémola. „Já jsem přesvědčenej, že mi to za to stálo, žádného zranění nelituju. Zažil jsem neuvěřitelný věci díky tomu sportu. Udělal bych to znovu. Znovu!“

Závěrečný šestý díl dokumentární série Karel vs. Karlos sledujte už nyní na prima+ a dnes večer na Prima COOL.

„Osobně nemám ke konopí žádný zvláštní vztah. Ale vnímám, že přísné tresty pro konopné vězně, kteří si v přeplněných českých vězeních odpykávají 5, 8, klidně i 10 let, čím dál častěji kritizují odborníci, veřejnost i politici. Zajímalo nás, kdo jsou tito zločinci a co přesně provedli, jak se k trestům staví zákonodárci, soudci a politici a jak vnímají konopí adiktologové. Podařilo se nám získat svědectví, která ukazují, že pravidla pro pěstování a výpočet obsahu THC v konopí jsou často nesrozumitelná, přesto vedou k přísným verdiktům soudů. Film se snaží poctivě analyzovat důvody vztahu Čechů k pěstování konopí a přiblížit příběhy samopěstitelů, kteří kvůli němu skončili za mřížemi,“ říká kreativní producentka Veronika Slámová.

V českých věznicích sedí v současné době zhruba 1 500 lidí s vysokými tresty za pěstování konopí. V řadě případů se jedná o seniory či chronicky nemocné, kteří si marihuanu pěstovali na svých zahradách a balkonech pro vlastní výrobu hojivých mastí či tinktur. V dokumentu Smoke se režisér Robin Kvapil a novinářka Ivana Svobodová vydali za zdi českých věznic, aby navštívili několik lidí odsouzených za pěstování a poodhalili jejich příběhy.

Například Lukáš Chudý byl stíhán za to, že se dvěma kamarády zasadil dohromady 30 rostlin v lese kdesi za Znojmem. Policie s nimi zacházela jako s organizovanou skupinou. Dostal trest 8,5 roku ve věznici s ostrahou. Důchodce František Kovařík, který ze svého konopí vyráběl tinktury pro devadesátiletou matku své manželky, byl odsouzen na pět a půl roku. Až letos byl omilostněn prezidentem Petrem Pavlem. Problematiku výpočtu celkového zabaveného množství, která má vliv na výši trestu, ilustruje i případ Matěje Černého, který dostal souhrnně 11,5 let. Jeho příběh je o to smutnější, že má kvůli výši trestu omezenou možnost vídat svého malého syna.

„Nejprve jsem si myslel, že za všemi těmi rozsudky, jejichž výše bije do očí, musí být nějaká konspirace, něčí zájem. Během natáčení jsem ale zjistil, že skutečnost je mnohem horší. Že je to jenom další z příkladů, kdy se nějaký aparát nesmyslně snaží udržet status quo. Znepokojivý rozměr do celé problematiky navíc vnáší vyjádření nezávislých expertů. Práce soudů a policie ve mně po natáčení nevzbuzuje důvěru,“ říká režisér a scenárista Robin Kvapil. Změna trestního práva podle něj zatím na odsouzené nemá žádný pozitivní dopad. „Obávám se, že to rozhodně není věc, která by výrazně změnila zavedenou praxi. Je to malý krok správným směrem. I to se každopádně počítá,“ dodal Robin Kvapil.

Film na půdorysu konkrétních příběhů odsouzených lidí ukazuje fungování policie, justice a státních zástupců, kteří podobné delikty řeší. Vystupují v něm adiktolog Pavel Kubů, advokát Adam Biňovec, agrobioložka a soudní znalkyně Anežka Janatová, soudce Krajského soudu v Hradci Králové Jiří Vacek a bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek (v době natáčení dokumentu ještě ve funkci ministra).

režie a scénář: Robin Kvapil // výkonná producentka: Kateřina Kovářová // kreativní producentka: Veronika Slámová // účinkují: Ivana Svobodová, Robin Kvapil, Anežka Janatová, Pavel Kubů a další

„Pro mne je Petr Pithart autentickou osobností politické scény a vynikající právník, politolog i historik. Jeho osud mne vždy fascinoval, jeho životní příběh by vydal na román. Z chartisty a disidenta se během několika dnů po 17. listopadu 1989 stal vůdčí osobností Občanského fóra a blízkým spolupracovníkem Václava Havla. Dokonce nedávno prozradil, že přemluvil v ateliéru Josky Skalníka Václava Havla, aby se Václav stal prezidentem,“ říká Martin Slunečko.

„Jako disident, signatář Charty 77, polistopadový premiér a dlouholetý senátor byl svědkem i tvůrcem klíčových událostí po roce 1989. Nejen to, ale i jeho znalosti historie pomáhají porozumět politickému vývoji České republiky i hodnotám, na nichž stojí demokratická společnost. I proto je tento dokument důležitý,“ doplňuje kreativní producentka ČT Martina Šantavá.

„S Petrem Pithartem jsem se pravidelně scházel a od prvního setkání bylo jasné, že nás spojuje podobné vnímání světa, dobra a zla. A s kolegou Miloslavem Šmídmajerem jsme se shodli, že komponovat dokument jen z výpovědí, i když silných, by nebyla ideální cesta. Uvědomovali jsme si, že půjde o první větší dokumentární portrét, ale nechtěli jsme vytvářet Wikipedii. Proto jsme chtěli pana Pitharta vtáhnout do témat v autentickém prostředí. Navštívili jsme tak jižní Moravu, Luhačovice, obec Kočí u Chrudimi, kde měl pan Pithart senátní volební obvod, pevnosti v Orlických horách nebo Řepínský důl, kde žil a pracoval jako dělník v maringotce. V horkém létě byly přejezdy náročné, ale často víc pro členy štábu než pro pana Pitharta. Pan docent si to užíval,“ vypráví Martin Slunečko.

Příprava dokumentu byla podle jeho tvůrců delší než samotné natáčení. „To bylo rozloženo do třech letních měsíců loňského roku vždy po několika dnech. Začali jsme v červenci na Moravě. A zejména, když se Petr Pithart octl v Luhačovicích, kde se narodila jeho maminka, a na Horňáckých slavnostech, měl jsem pocit, že je skutečně šťastný,“ říká Miloslav Šmídmajer.

Martin Slunečko oceňuje, jak se Petr Pithart vždy uměl tvořivě vyrovnávat s osudem. „Petr Pithart byl po nuceném návratu z Oxfordu vyhozen z právnické fakulty a našel si místo čerpače u státního podniku Vodní zdroje. Znamenalo to týdny života v maringotce a v holinkách. Jiný člověk by ten propad na dno společnosti jen těžko rozchodil, a on tu samotu využil. Napsal svou první knihu Obrana politiky, i když věděl, že mu ji nikdy nikdo v novém husákovském režimu nevydá. Kniha pak vyšla až po roce 1990,“ dodává.

Pro Miloslava Šmídmajera bylo nejzajímavější „poznání, že za socialismu, který se tvářil lidumilně, existoval na Hradčanech internát – ústav, kam režim umísťoval děti diplomatů, kteří byli vysíláni do zahraničí. Aby mohli odjet dělat svou práci na Západ, ale i do Jugoslávie, nechával si stát děti jako rukojmí. Ohavnost, o které jsem neměl tušení. Petr Pithart byl takovou obětí. Nebo natáčení u vojenských pevností na Náchodsku, kam nastoupili v roce 1938 při mobilizaci čeští vojáci, aby bránili vlast před hitlerovskou armádou. Petr Pithart o nich vyprávěl tak zaujatě, emotivně, že mi běhal mráz po zádech.“

scénář: Martin Slunečko, Miloslav Šmídmajer // kamera: Josef Nekvasil // dramaturžka: Veronika Korčáková // kreativní producentka: Martina Šantavá // výkonný producent: Roman Blaas // režie: Miloslav Šmídmajer, Martin Slunečko

Bilanční portrét zpěvačky s názvem Anna K byl představen 29. dubna v předpremiéře v Kině Lucerna za přítomnosti tvůrců, diváků z řad fanoušků a mnoha hostů. Dokument uvede program ČT1 3. května ve 21:20.

Anna K. se během své kariéry stala ikonou české hudební scény. Film zachycuje na unikátních záběrech ze zpěvaččina soukromého archivu její cestu od nejútlejšího dětství stráveného s rodiči a milovanou babičkou v Krkonoších přes divadelní začátky v Semaforu a studium na pražské konzervatoři až po první úspěchy na hudební scéně. Nevyhne se ale ani zpěvaččinu opakovanému boji se závažnou nemocí a bolesti z nenaplněného snu o mateřství. „Bylo to pro mě velké rozhodnutí, otevřít se před kamerou a ukázat nejen profesní cestu, ale i soukromí. Vždycky jsem si zakládala na tom, že si svou intimitu chráním. Proto bylo náročné nechat svět nahlédnout do těch nejosobnějších částí mého života. Ale zároveň jsem cítila, že je to přirozený krok, pokud chci ukázat nejen příběh zpěvačky, ale i to, co se může skrývat za tím, co lidé vidí na koncertech. Můj život není jen o hudbě a vystupování, je o hledání rovnováhy. Vždy jsem chtěla zůstat autentická, protože je to pro mne nepřirozenější a vždycky mne to udrželo při životě. A hlavně mi to dává svobodu být tím, kým jsem,“ říká Anna K., která ve filmu odhaluje velké celoživotní odhodlání a pokoru, lásku k hudbě, lidem, horám a životu jako takovému.

Film režiséra Víta Bělohradského zároveň autenticky zachycuje její křehkost a citlivost. „Původně krátký, jednoduchý a rychlý životopisný dokument se v průběhu změnil ve dvouleté natáčení, během jehož cesty nás to s Annou K. svedlo k velkému přátelství, díky kterému může být film tak otevřený, upřímný a opravdový, jaký je,“ dodává režisér Vít Bělohradský.

Ze zpěvaččiných přátel ve filmu vystupují bývalí spolužáci Michal Suchánek, Sagvan Tofi, Václav Kopta, členové skupiny Anna K Band, ale také muzikanti Robert Kodym, Tomáš Vartecký, Jan P. Muchow či hudební kritik Honza Vedral.

„Film bylo těžké dát dohromady, ale z výsledku mám velkou radost i s ohledem na to, jak citlivý materiál byl dlouho sbírán. A moc děkuji Anně K. za neskutečně poctivý přístup a otevřenost, s jakou k celému natáčení přistupovala. Pohybovat se jako zpěvačka stabilně po třicet let na hudební scéně je nádherné, o to větší výzvy někdy přicházejí v osobním životě,“ popisuje kreativní producentka České televize Martina Šantavá.

autoři projektu: scénář: Vít Bělohradský // režie: Vít Bělohradský // kreativní producentka: Martina Šantavá // dramaturgyně: Veronika Korčáková // kamera: Jan J. Filip // střih: Dima Sharandin, David Mencl // výkonný producent: Roman Blaas

Dokumentární film Tom Daley: 1.6 Seconds, který vzniká ve spolupráci Warner Bros. Discovery (WBD) a Olympic Channel, vypráví životní příběh pětinásobného olympijského medailisty Toma Daleyho. Autoři při natáčení pracovali jak s exkluzivními rozhovory se samotným skokanem i jeho nejbližšími, tak se záběry z domácích videí, které jim poskytla Daleyho rodina. Snímek je tak unikátní sondou do soukromého života britské sportovní legendy.

Tvůrci v devadesátiminutovém dokumentu pokrývají Daleyho profesionální kariéru v její celistvosti. Výchozím bodem se stávají jeho přípravy na Letní olympijské hry v Pekingu 2008, kterých se zúčastnil jako teprve čtrnáctiletý chlapec. Dále se snímek zaměřuje na jeho první olympijský triumf v Tokiu 2020, kde získal zlatou medaili, a také na jeho úspěchy z Paříže 2024, kde vyhrál stříbro v synchronizovaném skoku z 10 metrů a zároveň zastával roli vlajkonoše britského týmu. V roce 2025 je Daley již ve sportovním důchodu a užívá si rodinného života, což dokument zdůrazňuje v závěru.

Tom Daley se v průběhu filmu ohlíží za svou kariérou a vzpomíná na osobní výzvy, kterým musel čelit. Ty přitom kromě sportovních výkonů v bazénu zahrnují i zákulisní dramata a nutnost vyrovnat se se zvýšeným zájmem veřejnosti. Daleyho zkušenost se slávou je specifická tím, že před objektivy kamer doslova vyrostl, což pro něj bylo fyzicky i psychicky náročné. Dotýká se i osobních témat, jako je vztah s jeho zesnulým otcem Robertem, mediální coming out a další zásadní okamžiky dvacetileté sportovní kariéry.

„Většinu svého dosavadního života jsem prožil tak, že jsem s někým soutěžil. Můj životní rytmus definovaly čtyřleté olympijské cykly, během kterých jsem se snažil co nejvíce zlepšit jako sportovec. Začal jsem ve čtrnácti letech na olympiádě v Pekingu a od té doby jsem zažil mnoho dobrého i zlého, ale za všechno jsem vděčný. V průběhu celé kariéry mi byla největší oporou moje skvělá rodina a teď společně s nimi přemýšlím, kam se vydám dál. Díky tomuto filmu se navíc mohu o svůj příběh podělit i veřejně,“ říká Tom Daley.

Kromě Daleyho autoři vyzpovídali také jeho matku Debbie Daley, manžela Dustina Lance Blacka, mentora Leona Taylora, prvního trenéra Andyho Bankse a koučku Jane Figueiredo, pod jejímž vedením Daley v Tokiu 2020 dosáhl na olympijské zlato. Součástí dokumentu jsou i archivní záběry z klíčové tokijské olympiády i z her v Paříži 2024.

Dokumentární film Tom Daley: 1.6 Seconds pro WBD a Olympic Channel produkovala společnost Western Edge Pictures. Režíroval jej oceňovaný tvůrce Vaughan Sivell. Natáčení probíhalo na různých lokacích v Londýně, Los Angeles a Paříži. Diváci si budou moci film pustit začátkem června 2025 na streamovací platformě Max a jeho televizní premiéra proběhne 23. června 2025 na stanici Eurosport.

Foto zdroj: WBD

„Všichni známe příběh lvice Elsy, jen málokdo ale zná celý příběh Joy Adamsonové,“ říká kreativní producentka Lenka Poláková a upřesňuje: „Pro českého diváka bude jistě zajímavé, že tato slavná žena pocházela ze Slezska, dětství prožila v Opavě.“ Joy Adamsonovou, od jejíhož narození uplynulo 20. ledna 115 let, lze podle ní vnímat jako moderní silnou ženu, která předběhla svou dobu – bojem za záchranu zvířat, vytvářením přírodních parků i snahou o záchranu dědictví původních afrických kultur.

Joy Adamsonová se narodila jako Friederike Victoria Gessnerová do významné opavské rodiny, bouřlivé mládí strávila v meziválečné Vídni, před druhou světovou válkou zakotvila v Africe. Třikrát se vdala a s každým manželem se její život radikálně změnil. Stala se uznávanou ilustrátorkou přírody, malířkou vymírajících afrických kmenů a autorkou bestselleru Příběh lvice Elsy. I díky tomu se jí podařilo prosadit programy na ochranu africké přírody. Protože se přes mnoho pokusů nikdy nestala matkou, věnovala lásku a péči zvířatům – a zisky z knih a filmů na jejich ochranu.

Kdo byla Joy Adamsonová a co ji motivovalo k věcem, které dokázala, odkrývá v dokumentu další opavská rodačka, bývalá diplomatka, publicistka a milovnice Afriky Zuzana Beranová. Společně s filmovým štábem se vydala po Joyiných stopách napříč Evropou a Afrikou s cílem zmapovat její život a doplnit chybějící fakta.

Její osud fascinoval Zuzanu Beranovou od dětství. Díky své diplomatické profesi se dostala do Keni, kde strávila několik let jako konzulka. „Navštívila jsem tam všechna myslitelná místa s ní spojená a mluvila se všemi pamětníky, kteří ji znali. Následně jsem několik let bádala v českých, německých i rakouských archivech a kontaktovala Joyiny příbuzné, kteří žijí v Evropě,“ popisuje autorka scénáře a průvodkyně dokumentem Zuzana Beranová svou mnohaletou práci. Z materiálů, které sestavila, uspořádala o Joy Adamsonové bezpočet výstav. Vždy zdůrazňovala, že se slavná ochránkyně přírody narodila na území bývalého Rakouska-Uherska a mládí prožila v Československu. Napsala její životopis Setkání se smrtí, který se stal inspirací pro dokument Zrozena pro Afriku.

Natáčení dokumentu probíhalo na řadě míst v Česku, Rakousku, Británii, a zejména v Keni. „Dalo by se by se popsat podobně jako život Joy Adamsonové – dobrodružná cesta z Opavy do Afriky,“ říká režisér dokumentu Michael Kaboš a vysvětluje: „Natáčeli jsme v malém štábu celkem o třech lidech. Cesta nás zavedla z Opavy do Vídně a nakonec až do Keni. Při dohledávání archivních filmů jsem navštívil také Anglii, kde jsou uloženy materiály Joy a George Adamsonových. Mezi rezavými krabicemi se starými filmy se našla řada unikátních a dosud nepublikovaných záběrů, které se nám podařilo doslova zachránit.“

Jde třeba o řadu unikátních záběrů z osobního života Joy Adamsonové. Na videozáznamech ji lze vidět při práci na etnografických malbách, při aktivitách v centru Elsamere, které založila, v soukromí s manželem, ale zejména v interakci se zvířaty – slavnou lvicí Elsou i jejími následovnicemi, gepardicí Pippou a levharticí Penny. „Díky spolupráci s Elsa Conservation Trust v Londýně se nám podařilo získat a zdigitalizovat dosud nikdy nezveřejněné filmové záběry samotné Joy i jejího muže George, které diváci uvidí úplně poprvé. Neméně unikátní je svědectví Paula Nakwarea Ekaie – muže, který byl odsouzen za její vraždu,“ dodává kreativní producentka Lenka Poláková.

Joy Adamsonová (1910–1980) byla přírodovědkyně, malířka, etnografka, spisovatelka a ochránkyně přírody. Narodila se jako Friederike Viktoria Gessnerová ve Slezsku (dnešní Opavě) a proslavila se zejména svou prací s divokými šelmami v Keni. Je známá především díky knize Příběh lvice Elsy (Born Free), která vypráví o tom, jak se spolu s manželem, keňským strážcem přírody Georgem Adamsonem, starali o osiřelou lvici Elsu a připravovali ji na návrat do volné přírody. Kniha, publikovaná v roce 1960, se stala bestsellerem a byla zfilmována. Joy Adamsonová se díky tomu stala jednou z předních osobností ochrany přírody ve 20. století. Vedle své práce se zvířaty byla také talentovanou malířkou. Dokumentovala africké rostliny a vytvářela portréty domorodých kmenů a jejich kultury, čímž výrazně přispěla k uchování jejich historie. V roce 1980 byla v Keni tragicky zavražděna jedním ze svých zaměstnanců. Její odkaz však žije dál díky její práci na ochraně africké přírody a vlivu, který měla na environmentální hnutí.

„Ve filmovém klubu v Paláci Adria jsem potkávala Pavla Juráčka, ale nedokázala jsem si spojit toho nemocného, zničeného muže, který byl už jen stínem obdivovaného tvůrce, s ‚tím Juráčkem‘, jehož filmy jsme na FAMU zbožňovali. Věděla jsem, že Daňa byla jeho manželkou a že poté, co byli v rámci StB akce Asanace donuceni opustit republiku, zůstala v Německu, zatímco on se vrátil. Když jsem pak četla její knihu O Pavlovi, byla pro mě doslova zjevením. Její příběh je silný a inspirativní, stejně jako ona,“ vysvětluje kreativní producentka Alena Müllerová důvody, které stojí za vznikem dokumentu.

Daňa Horáková se narodila po druhé světové válce v Sasku v česko-německé rodině. Vyrůstala v Praze, na Univerzitě Karlově vystudovala filozofii. Koncem šedesátých let žila rok v New Yorku. Po návratu do Československa organizovala salony pro disidenty, kteří přišli během normalizace o zaměstnání a měli zakázáno publikovat. Od roku 1975 řídila s Václavem Havlem samizdatovou Edici Expedice. Byla signatářkou Charty 77. V roce 1979 se provdala za filmového režiséra Pavla Juráčka a byli nuceni se vystěhovat do Německé spolkové republiky.

„Paměti Dani Horákové, tak jak je prezentuje v knize O Pavlovi, lze vnímat jako postřehy o vztazích československých disidentů doma a v exilu. Zároveň jako obžalobu normalizačního režimu v Československu, který vzal Juráčkovi veškerou naději na pokračování filmařské profese. V této existenční a existenciální situaci se prosadili jeho démoni, kteří ho jako tvůrce zničili. Představit v dokumentu významnou postavu československého disentu a manželku jednoho z nejvýraznějších filmařů 60. let, a to včetně bouřlivých peripetií jejich vztahu, bylo neodolatelnou výzvou,“ říká o snímku Juráček je můj osud režisérka Olga Sommerová.

Daňa Horáková byla v Německu úspěšnou novinářkou. Publikovala ve významných denících a magazínech rozhovory s největšími světovými celebritami a má také dvouletou politickou zkušenost. V letech 2002 až 2004 byla coby nestraník zvolena hamburskou ministryní kultury. Zasadila se například o výstavbu ikonické budovy tamní filharmonie. „Olga Sommerová mě k natočení dokumentu přesvědčila svou profesionalitou. Už před časem mi poslala své filmy, jejichž portrétní příběhy mě upoutaly. Ono totiž nejde jen o to se (jako v hodině dějepisu) dozvědět, co se stalo, ale také o to, kdo vypráví. A proč ten dotyčný vykresluje ‚historii‘ tak, jak ji prezentuje. Když je férový a ovládá své řemeslo, sladí svůj světonázor, svou perspektivu s postojem svého protagonisty. Anebo s ním bojuje.

V každém případě jde o duel – dovolíte-li – osobností. A to je jak výzva, tak dobrodružství a velká pocta,“ sděluje ke spolupráci s uznávanou dokumentaristkou hlavní protagonistka filmu Daňa Horáková.

Dokument Juráček je můj osud bude od 22. října dostupný také v iVysílání ČT.

námět, scénář, režie: Olga Sommerová // střih: Blanka Kulová // kamera: Olga Malířová Špátová, Jakub Sommer // dramaturgyně: Hana Stibralová // výkonný producent: Jiří Vlach // kreativní producentka: Alena Müllerová // účinkují: Daňa Horáková, Pavel Hájek, Petr Blažek, Anna Klimešová, Anežka Kubátová

Vedle Milana Caise a Mardoši ve filmu vystupují další současní i bývalí členové kapely Dušan Neuwerth, Vladimír Bár, Matěj Belko, Jiří Hradil, Marek Padevět, Marek Doubrava, Maťo Mišík nebo „neustálý host“ Klára Nemravová. Nechybějí ani vzpomínky rodičů Milana Caise a Mardoši anebo osobností hudebního showbyznysu, které Tata Bojs na jejich cestě provázely: ředitelky vydavatelství Supraphon Ivy Milerové, hudebního manažera Michala Máky, multiinstrumentalisty a kapelníka MCH Bandu Mikoláše Chadimy nebo herce a režiséra Jakuba Koháka, jenž skupině natočil její kultovní videoklipy Attention Aux Hommes! a Virtuální duet.

Film tata_bojs.doc nepátrá jen v dějinách úspěšné, a přitom mimo mainstream stojící skupiny, ale předestírá i její možnou budoucnost. Pro futuristické scény si režisér Marek Najbrt přizval členy osobitého pražského divadla Vosto5. „S nadsázkou pojatá futuristická linie tvoří jakousi zábavnou osnovu filmu,“ vysvětluje producent snímku Petr Koza. Do kin film tata_bojs.doc oficiálně vstoupí 5. září letošního roku.

Producentem nového filmu je KOZA Film, koproducenty jsou Česká televize, Supraphon a Gui-tón. Vznik filmu podpořil Státní fond kinematografie a jeho hlavním partnerem je Yello. Distributorem filmu je Aerofilms. Více informací na www.aerofilms.cz/tata_bojsdoc/.

Alternativně-rockoví Tata Bojs jsou již čtvrté desetiletí neodmyslitelnou součástí české hudební scény. Vydali deset řadových alb, několik DVD, dvě knihy, natočili přes dvacet výrazných klipů, v různých kategoriích obdrželi celkem deset prestižních cen Anděl a ke svému 30. výročí uspořádali na přelomu let 2018 a 2019 v pražském DOXu jedinečnou výstavu TATA 30JS – vizuálně-hudební pře(ds)tavení historie jedné kapely. Skupinu v roce 1988 založili Milan Cais a Marek Huňát alias Mardoša, spolužáci ze základní školy na pražské Hanspaulce. První „soukromé“ album Šagali Šagáli kapela natočila v roce 1991, do prodeje se však dostalo až následující Ladovo album (1995), na kterém Tata Bojs zhudebnili říkánky Josefa Lady. Po přechodu k nadnárodnímu vydavatelství Warner Music vydala kapela přelomové album Futuretro (2000) a o čtyři roky později konceptuální Nanoalbum, za které získala čtyři ceny Anděl a jež se ocitlo i na špičce české albové hitparády. Naopak žánrově nevšedními položkami v diskografii Tata Bojs jsou album Smetana (2008), společný projekt s korejským Ahn Triem, anebo záznam koncertu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu Tata Bojs & SOČR Live (2017). Zatím poslední položkou v řadové diskografii kapely je album Jedna nula (2020), za nějž TB získali cenu Anděl v kategorii Skupina roku. Tata Bojs odehráli přes tisíc koncertů, vesměs v klubech, ale také v sálech a halách pro tisíce fanoušků. Velké koncerty se vždy vyznačovaly osobitým designem a nákladnou scénou, již navrhoval bubeník a zpěvák skupiny Milan Cais, jinak absolvent Akademie výtvarných umění a renomovaný výtvarník. Spolu s ním tvoří současnou sestavu Tata Bojs Mardoša (baskytara), Vladimír Bár (kytara), Matěj Belko (klávesy) a Dušan Neuwerth (zvuk).

Režisér a scenárista Marek Najbrt vystudoval pražskou FAMU a Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy. Jeho filmovým debutem byla hořká komedie Mistři, která v roce 2005 obdržela tři České lvy. Velkou pozornost vzbudil následujícím okupačním dramatem Protektor (2009), který byl oceněn hned šesti Českými lvy včetně cen za scénář, režii i nejlepší film roku. Pro internetovou televizi Stream spoluvytvářel ikonický seriál Kancelář Blaník a pro Českou televizi natočil s Radimem Špačkem seriál Svět pod hlavou (2017). Režíroval i komedii Polski film (2012), pohádku Čertí brko (2018) nebo dokumentární snímky Vodňanský & Skoumal – Všechno je proměnlivé (2020) a Burian vs. Dědeček (2022). Vedle čtyř Českých lvů je i držitelem několika cen ze zahraničních filmových festivalů.

Dvojí život

Více než dvě desetiletí se hudební hvězda R. Kelly snažil skrývat svůj „druhý“ život sériového sexuálního násilníka. Dokument TLC přiblíží práci odborníků, kteří v této souvislosti podrobně rozebrali veškeré rozhovory hudební ikony devadesátých let minulého století.

V té době mu nikdo neřekl jinak než „King of R&B“, případně „King of Pop-Soul“. Tyto přezdívky si R. Kelly vysloužil právem zásluhou svého pěveckého umu. Autorovi mnoha hitů, z nichž se pravděpodobně každému vybaví hlavně píseň I Believe I Can Fly, ležel jejich zásluhou během poslední dekády předcházejícího milénia u nohou takřka celý svět.

Nezletilé fanynky se mu staly osudnými

1. Kelly měl prakticky všechno, na co si vzpomenete – úspěchy, slávu, peníze, nepřeberné množství fanoušků, fanynek a dalších obdivovatelek. Právě ty, jak už to v šoubyznysu občas bývá, se mu ovšem nakonec staly osudnými.

Populární zpěvák našel zalíbení v nezletilých dívkách, které měl vydírat a sexuálně zneužívat. Měl přitom využívat své slávy a slibovat svým obětem budoucí úspěšnou kariéru v hudební branži. Sám R. Kelly však tato obvinění odmítal a všechno tak bylo dlouhá léta pouze v rovině spekulací.

Stále věří, že může létat?

Nakonec však přeci jen spadla klec. Prokuratura letos v červnu po důkladném shromažďování důkazů a svědectví uznala R. Kellyho vinným a uložila aktuálně pětapadesátiletému zpěvákovi trest třiceti let odnětí svobody.

Dokument TLC nyní odhalí pravou tvář hudebního krále devadesátých let.