Osobní příběh spisovatelky a cestovatelky Hany Hindrákové inspiruje a dojímá stovky čtenářek a čtenářů, kteří se účastní jejích besed po celé České republice. Před dvaceti lety byla nadšenou dobrovolnicí, která chtěla „spasit Afriku“. Začala létat do východoafrické Keni, postupně si založila vlastní neziskovou organizaci, a nakonec po bolestné ztrátě iluzí dospěla k závěru, že Africe je lepší nepomáhat. Místo toho začala s Afrikou obchodovat a dnes prostřednictvím svého projektu Dárky s myšlenkou prodává originální africké šperky vyráběné řemeslníky z keňských chudinských čtvrtí. Přestože v Keni dvakrát unikla smrti jen o vlásek, její láska k této zemi a tamním lidem je natolik silná, že se tam stále vrací. Navzdory počátečním odmítnutím ze strany nakladatelství se nevzdala a dnes má na kontě deset románů vydaných v renomovaných nakladatelstvích. V roce 2019 vydalo keňské nakladatelství anglický předklad jejího románu Nezlomný (Unbreakable) a Hana Hindráková se tak stala první českou autorkou publikovanou v Keni. V prosinci 2025 navíc založila vlastní nakladatelství Africké příběhy, pod jehož značkou nyní vychází i její nejnovější román Africké noci.

Vaše nová kniha Africké noci se odehrává během protestů v Keni v letech 2024 a 2025. Proč jste si vybrala právě toto bouřlivé období?

Protesty v Keni v roce 2024 jsem bohužel zažila na vlastní kůži a byl to jeden z nejintenzivnějších a nejhorších zážitků mého života. O nepokojích jsem se dozvěděla zhruba dva týdny před odletem. I když jsme měli pojištění storna letenky, na nepokoje se nevztahovalo, a pokud bychom cestu zrušili, každý z nás čtyř by přišel o 23 tisíc korun. Rozhodli jsme se tedy letět a být maximálně opatrní.

Netušila jsem ale, jak vážná situace ve skutečnosti je. Kdybych se rozhodovala znovu, raději bych ty peníze obětovala. Za to, co jsme tam zažili, to opravdu nestálo. I proto jsem v roce 2025, kdy v Keni nepokoje vypukly znovu, neodletěla a cestu zrušila 48 hodin před odletem. „Naštěstí“ jsem z toho obrovského stresu dostala virózu, takže mi pojišťovna letenku proplatila.

Africké noci jsem začala psát krátce po návratu z Keni v roce 2024. Byla to pro mě určitá forma terapie, způsob, jak zpracovat strach, který jsem po návratu velmi intenzivně cítila, a zároveň možnost zachytit příběhy lidí, kteří během protestů bojovali za lepší budoucnost své země.

Hlavní hrdinka Gabriela se v Keni ocitá v nebezpečných situacích. Kolik z jejích zážitků vychází z vašich vlastních zkušeností?

Lidé, kteří mě trochu znají, si možná budou při čtení myslet, že Gabriela jsem já. Ano, v něčem si podobné jsme, zejména proto, že jsem do příběhu částečně promítla svou poslední cestu do Keni. V některých ohledech je ale Gabriela úplně jiná.

Gabrieliny zážitky, kdy je nejprve obklíčí sloni a poté se ocitnou v epicentru demonstrací v Karatině, vycházejí ze skutečnosti. Hořící barikádu před námi na silnici a dav lidí, kteří nám házeli kameny pod přední kola auta, budu mít před očima do konce života.

V knize se objevuje postava Timothyho, mladého keňského malíře s velkým talentem. Je inspirován skutečnou osobou?

Ano. Timothy je inspirován dvanáctiletým keňským chlapcem Kennedym Onyangem, kterému je kniha věnována. Jeho příběh mě hluboce zasáhl a přála jsem si, aby se o něm lidé dozvěděli. Víc ale prozrazovat nemohu, protože bych čtenářkám a čtenářům odhalila, jak se jeho osud vyvíjí v knize.

Jaký konkrétní příběh Africké noci vyprávějí?

Jde o příběh Gabriely, která se vrací do milované Keni v době, kdy zemí zmítají násilné nepokoje a společnost stojí na prahu revoluce. Taxikář Michael, na kterého se při svých cestách vždy spoléhala, na ni tentokrát po příletu nečeká a neodpovídá ani na zprávy. Zdá se, že zmizel beze stopy.

V ulicích Nairobi každým dnem sílí protesty mladé generace, která se bouří proti zkorumpované vládě. Navzdory varováním a rostoucímu chaosu se Gabriela pouští do nebezpečného pátrání po Michaelovi a uprostřed dramatických událostí prožívá situace, které znovu rozvíří nejen strach, ale i její vlastní city.

V knize se objevuje i téma strachu z létání. Je to i váš osobní strach?

Ano, strach z létání patří k mým největším démonům. Kdysi jsem byla svědkem letecké havárie v nepálské Lukle, při níž zahynuli všichni kromě pilota. Navíc šlo o letadlo, kterým jsme měli z Lukly odlétat. Od té doby se můj strach z létání jen prohlubuje.

Paradoxní je, že letiště i letadla mám ráda. Fascinuje mě sledovat starty a přistání, jen v tom letadle nesmím sedět.

Do Keni létáte už dvacet let. Jak se to odráží ve vašem psaní?

Do Keni létám už od roku 2005, kdy jsem tam poprvé byla jako dobrovolnice. Každá další cesta mi přináší nové zkušenosti a hlubší porozumění místní realitě. Musím ale přiznat, že čím víc Keňu poznávám, tím víc se prohlubuje můj pocit, že o ní vím vlastně stále málo. Když o Keni píšu, cítím obrovskou pokoru. Ve svých knihách se snažím zachycovat skutečnou Keňu: nejen krásy, ale i každodenní život, politické napětí a sociální problémy.

Založila jste vlastní nakladatelství Africké příběhy. Co Vás k tomuto kroku vedlo?

Během své kariéry jsem nejvíce spolupracovala s nakladatelstvím Alpress, které mi v roce 2011 dalo šanci s románem Děti nikoho. Spolupráce byla skvělá a jsem za ni dodnes vděčná. Po skončení druhé mateřské v srpnu 2024 jsem se ale kvůli vysokým zálohám na OSVČ dostala do situace, kdy jsem si musela vybrat: buď s psaním skončím a najdu si “normální” práci, nebo se osamostatním. Byl to pro mě velký krok, ze kterého jsem měla samozřejmě strach, ale psaní miluji a nedovedla jsem si představit, že bych se tomu už nevěnovala.

Důvod mého osamostatnění byl zejména finanční, protože jako autor dostanete z jedné prodané knihy kolem 10 %, a tento model pro mě už nebyl dál udržitelný. Další možností bylo vydat si knihy ve vlastním nakladatelství a dát je do distribuce, aby byly dostupné v knihkupectvích, jenomže distribuce si bere kolem 50 % z ceny knihy, což se mi absolutně nevyplatí.

Druhým důvodem je kontakt se čtenáři. Když si knihu lidé koupí přímo ode mě, získám na ně e-mail a mohu s nimi být v kontaktu prostřednictvím mého čtenářského VIP klubu, kde mám pro ně připravené různé výhody a zajímavosti. Členství je dobrovolné a bezplatné. Musím říct, že jsem ráda, že jsem tento klub založila, protože díky němu mám kolem sebe samé úžasné lidi se stejnou láskou k Africe, jakou cítím já.

Připomeňme ještě našim čtenářkám a čtenářům Váš projekt Dárky s myšlenkou. O co se jedná?

Potom, co jsem skončila s rozvojovou pomocí, jsem hledala nové cesty, jak bych lidem v Keni mohla pomáhat, aniž bych jim škodila. Protože jsem hodně působila v nairobských chudinských čtvrtích, měla jsem tam mnoho kontaktů na místní lidi. Věděla jsem, že se sdružují v tzv. self-help groups, ve svépomocných skupinách. Byly to například skupiny HIV pozitivní žen, nezaměstnaných matek či nezaměstnaných mužů. Tito lidé vyráběli originální šperky, které prodávali a tímto způsobem získávali peníze na živobytí. A mě napadlo, že bych s nimi mohla zkusit obchodovat. Měla jsem však několik podmínek. Nechtěla jsem, aby to byla charita. Také jsem nechtěla kupovat výrobky někde na trhu přes různé zprostředkovatele, ale přímo od výrobců, abych věděla, že peníze za šperky se dostanou přímo k nim.

V té době jsem měla domluvené besedy po knihovnách, během kterých bylo možné africké šperky prodávat. I tak jsem byla s prvním nákupem opatrná, protože jsem nevěděla, jestli o to bude v Čechách zájem. Musím říct, že jsem byla velmi překvapená, když se šperky vyprodaly během prvních třech besed. A tak jsem začala pravidelně obchodovat se třemi skupinami – s Victorious Craft Group z chudinské čtvrti Kibera, s Power Women Group rovněž z chudinské čtvrti Kibera a s Vision Group z chudinské čtvrti Ngando.

Před prvním nákupem šperků jsem byla notně nervózní, protože jsem věděla, že budu potřebovat fakturu, abych mohla výrobky v Čechách proclít. Jenomže jsem si nedovedla představit, jak mi výrobci v podmínkách chudinské čtvrti fakturu vystaví. Bylo to opravdu komplikované, ale pro celníky na letišti byl dovoz keňských šperků natolik exotickou záležitostí, že nad určitými nedostatky faktur naštěstí přivřeli oči.

Zájem o keňské šperky byl tak velký, že mi lidé psali, že by chtěli mít možnost koupit si výrobky i na internetu. A tak jsem za pomoci jedné své čtenářky založila internetový obchůdek Dárky s myšlenkou.

Nyní už vše probíhá vcelku hladce a na fakturách nic nechybí. Vím, že když udělám objednávku a pošlu do Keni určitou částku peněz, za nějakou dobu obdržím zásilku. Když objednám deset stejných náhrdelníků nebo klíčenek, nikdy nejsou úplně stejné. Ale v tom je to kouzlo. Každý kus je originál, protože je vyráběn ručně. Musím říct, že pokaždé, když mi výrobky přijdou, jsem fascinovaná jejich nádherným provedením. Znám totiž podmínky, v nichž jsou šperky vyráběny. Na zemi, v plechových boudách, kde mnohdy není ani voda, ani elektřina. I materiály jsou velmi originální – od kokosového ořechu, papíru, korálků, kostí, po africkou látku kitenge.

Obchodu s keňskými šperky se skupinami lidí z chudinských čtvrtí se věnuji teprve několik let, ale myslím si, že má daleko větší smysl než jakákoliv klasická pomoc. Nic nerozdávám, ale místní lidé získají díky tomuto projektu práci. Podpořím jejich snahy a aktivity a jejich výrobky se dostanou na evropský trh.

Plánujete další knihy zasazené do afrického prostředí?

Ano, rozhodně. Právě začínám pracovat na knize Jak chutná Masaj, která se věnuje fenoménu sexuální turistiky na Zanzibaru. Je to citlivé a kontroverzní téma, ale myslím si, že je důležité o něm otevřeně mluvit.

Kde si mohou čtenáři a čtenáři Vaši novou knihu zakoupit?

Román Africké noci je k zakoupení na webových stránkách mého e-shopu Africké příběhy (www.africkepribehy.cz). Jako bonus získají čtenářky a čtenáři krásnou africkou záložku a elegantně zabalený sáček výborného keňského čaje, který při čtení navodí autentickou africkou atmosféru.

Historik, spisovatel a nejčtenější český autor posledních let Vlastimil Vondruška. Čtenáři ho znají především díky rozsáhlým historickým epopejím, které se dočkaly mnoha dotisků, zahraničních vydání i prestižních ocenění, a samozřejmě také díky detektivní sérii s Oldřichem z Chlumu. Už v září začne nakladatelství MOBA vydávat novou napínavou sérií, v jejímž středu stojí mladá historička Afrodita Rossová. V úvodním dílu pojmenovaném Dědictví templářů se rozehraje příběh plný lásky, zrady, dávných tajemství a vražd – a nechybí v něm ani legendární templářský poklad…

Vzpomenete si na svoje úplně první literární kroky? Proč jste se rozhodl začít psát?

Zní to strašně, ale ty první jsem učinil před více jak půl stoletím. Pokud si vzpomínám, na základní škole jsem se pokoušel psát dobrodružné povídky, tehdy samozřejmě z prostředí indiánů, neboť jsem vyrůstal s ikonou Vinnetouem. O tom, že chci psát, jsem nepřemýšlel, prostě „se mi chtělo“. Maminka mi pořídila psací stroj, když mi bylo jedenáct let.

Co vás přivedlo k historickým detektivkám?

Věřte nebo ne, ale čas strávený obranou naší vlasti. Když jsem byl po škole odveden na vojnu, snažil jsem se vyhnout cvičišti a schovával jsem se v archivech. A tam jsem narazil a soudní protokoly renesančních měst. Byly tak zajímavé, že jsem se podle nich pokusil rekonstruovat skutečné kriminální příběhy. Ale protože v pramenech nenajdete všechno a musíte si domýšlet, byl jen krok od rekonstrukce k psaní podle vlastní fantazie, samozřejmě s věrohodnými reáliemi.

Kterého ze svých hrdinů máte nejraději a proč?

Na to se nedá poctivě odpovědět, protože já mám všechny své hrdiny rád a přeju jim jen to nejlepší. A to nejen těm mužským, ale vždycky jsem fandil i postavám ženským, kterým jsem se snažil dávat všechny dobré vlastnosti mé ženy Aleny. A ty mužští, ti jsou zase tak trochu v malém já. Možná ne já skutečný, ale takový, jaký bych chtěl být. Můj kamarád Jan Bauer tvrdí, že mí hrdinové jsou někdy moc slušní a není s nimi taková zábava, jako s těmi jeho. Ale nešť! Oldřich z Chlumu ctí zásady jako já, k nimž patří věrnost, spravedlnost a odvaha. A je věrný své manželce.

Dokázal jste si tehdy představit, že na vás čeká stálé místo v žebříčcích popularity a půjčování ve veřejných knihovnách?

Na to jsem samozřejmě ve svých začátcích nikdy nemyslel. A nemyslím ani dneska. Vždycky svůj příběh při psaní prožívám, a je mi jedno, zda se to bude líbit literární kritikům. Já nepíšu pro ně, ale pro své čtenáře. Mým cílem není místo v čele žebříčku, ale spokojený čtenář. Podle mne je totiž smyslem umění dávat lidem radost do života, odpoutat je od všedních starostí a přesvědčit je, že dobro a spravedlnost existují, a že existují i dobří lidé. Právě fakt, že lidé mé knihy vyhledávají mne utvrzuje v tom, že tahle cesta je správná.

Jak vybíráte historické lokace? Máte nějaké oblíbená místa, i mimo Česko, která se ve vašich knihách objevila nebo objeví?

Začínal jsem Bezdězem, který mám téměř na dohled. Další místa jsem vybíral a vybírám podle toho, zda mne dokáží „oslovit“. To místo musí ke mně promlouvat, musím si umět představit hrdiny, jak se v něm pohybují a co tam mohou dělat, aby to mělo logiku z hlediska dějin, ale i příběhu. Jsou místa, která přímo volají, jiná prostě mlčí. Takže psát na objednávku bych neuměl, pokud bych na tom místě něco necítil. V současné době hodlám svou hrdinku Ditu Rossovou poslat i do ciziny. Nedávno jsem se vrátil ze Skotska, kde bude ve druhém dílu pokračovat v pátrání po templářích. Pár zajímavých míst jsem tam opravdu našel. V první řadě místo, kde se odehrála bitva u Bannockburnu.

Jak vzniká příběh – co začíná dříve: postava detektiva, prostředí hradu, historický fakt nebo intrika?

V mém případě nic z toho. Pokud si nejsem jistý fakty, samozřejmě si je vypíšu. Ale to je jen rámec, nebo lépe řečeno dekorace. Až se dostaví nápad a mám tu správnou náladu, já tomu říkám, že se otevřou dveře a já vstoupím, ocitnu se v dané době mezi svými hrdiny a příběh se sám rozeběhne. A já jen píšu to, co prožívám.

Na co mohou čtenáři těšit v již 35. svazku Krvavé slzy s Oldřichem z Chlumu?

Tentokrát je zavedu do Opavska, kterému vládl nemanželský syn krále Přemysla. Oldřich se musí ujmout pátrání, v němž jde o mučednickou smrt, nenávist dvou šlechtických rodů, řadu podivných úmrtí, fanatického inkvizitora a samozřejmě překvapivé rozuzlení. A protože chci, aby mí hrdinové prožívali různé osudy, ne stále stejné jako přes kopírák, tak tentokrát bude za svůdce velitel Diviš. I když i panoš Ota se bude činit.

V září vyjde úvodní díl nové románové série s názvem Dědictví templářů. Co vás inspirovalo ke psaní příběhu, kde se prolínají dvě časové roviny?  

Kdysi jsem četl Kožíkův román Město šťastných lásek, který je založen na prolínání přítomnosti a minulosti, a moc se mi líbil. Tak jsem to zkusil rovněž, i když taková kompozice je pro psaní hodně složitá. Zvláště pokud se mají ty dvě roviny nenásilně potkávat. Ale vymyslel jsem příběh, kde je to prolínání naprosto logické a psal jsem ho s mimořádnou chutí a moc mě to bavilo. Taky proto, že hlavní hrdinka je holka podle mého gusta.

Afrodita Rossová je lingvistka a historička, finančně zabezpečená, jak  vás napadla zrovna tato ženská hrdinka?

Má-li se postava ze současnosti orientovat v paralelním příběhu z minulosti, musí dějinám rozumět. A pokud překládá prameny, musí ovládat jazyky. Takže medievalistka a lingvistka byla naprosto logická. Pro příběh, jako je tento, nemůže být hlavní hrdinka stále vystresovaná, jestli si může koupit dva nebo tři rohlíky a zda bude mít na nájemné. Ve tradičních detektivkách tenhle sociální rozměr vždycky překáží a jen zřídka se objevuje. Když hrdina, tak se vším všudy. A co se týká povahy, bystrého úsudku a samostatnosti, tak tam jsem měl jistý vzor, který se sem skvěle hodil.

Čím se tato série liší od vašich předchozích knih a čím podle vás čtenáře nejvíc zaujme?

To už asi bylo řečeno. Propojení minulosti a současnosti dává příběhu naprosto jiný čtenářský rozměr. Navíc umožňuje vysvětlovat z dnešního pohledu to, co bylo kdysi.

Prozradíte, na jaká další dobrodružství se mohou čtenáři s touto hrdinkou těšit?

Dita odjede do Skotska za příbuznými, jejichž předkové na počátku 14. století pomáhali králi jménem Robert Bruce porazit Angličany. To bylo přesně v letech, kdy ve Francii likvidovali templáře. A z pramenů víme, že několik templářských lodí, nikdo neví s čím, odplulo do Skotska. Do Skotska zamíří i její přítel Petr Lípa, který jako kriminalista pátrá po ukradených památkách. Takže je jasné, o co půjde – vražda, pronásledování a hledání vraha i pokladu.

Co plánujete dál? Máte připravené nějaké nové téma?

Nové téma ne, ale budu samozřejmě pokračovat jak v příbězích Oldřicha z Chlumu, tak i Jiřího Adama z Dobronína. Mám totiž dojem, že by mi čtenáři neodpustili, pokud bych tyhle dvě série ukončil. Samozřejmě to občas proložím něčím jiným, ale to je zatím hudba budoucnosti.

Chystáte se vrátit zpět na divadelní prkna alespoň příležitostně?

V mém věku už asi ne. Divák má právo vidět na scéně mladé, krásné a šikovné herce.

V některých esejích a knihách jste zmiňoval paralely mezi minulostí a dnešní dobou – migrace, vakcíny, kulturní války – jak podle vás může historická fikce pomoci čtenářům lépe porozumět dnešku?

Má historické romány mají přinášet v první řadě zábavu a odpočinek. Ovšem nedá mi to, abych se tu a tam nepokusil o paralelu se současností. Kdo chce hledat a přemýšlet, tak je samozřejmě najde. Ale není to hlavním záměrem. Kdo se chce podobnými otázkami zabývat, doporučuji spíše mé romány Kronika zániku Evropy či Neviditelní nebo knihy úvah O svobodě myšlení a Breviář pozitivní anarchie.

Měl jste sklárnu, kde jste vyráběl kopie historického skla. Co vás na této práci nejvíc bavilo a proč jste se nakonec rozhodl sklárnu uzavřít?

Ruční výroba skla není továrna, je to umělecké řemeslo, kreativní a nesmírně náročné. Sklo je jako žena – je krásné, když s ním umíte zacházet. Ovšem v životě jsou předěly, kdy se musíte rozhodnout. Pro mne to byla limitní otázka – sklo nebo literatura. Obojí se zvládnout nedalo a jsem ženě Alence nesmírně vděčný, že to byla ona, kdo první vyslovil myšlenku, abych šel tam, kam mne srdce táhne. I za cenu, že budeme vydělávat málo. Sklárna nás totiž živila a první romány byly vlastně tvorbou spíše pro radost než k naplnění rodinného rozpočtu. Teprve když jsem se do psaní a propagace pustil naplno, celé věc se pomalu rozběhla. Prosadit se na trhu knih není snadné. A já měl štěstí, tehdy nebyl ještě tak přeplněný jako dnes.

Když zrovna nepíšete nebo neřešíte historické záhady, jak nejraději relaxujete? Máte nějaké oblíbené koníčky nebo místa, kde dobíjíte energii?

Pro mne je psaní relaxace. Ale když zrovna nepíšu, tak pracuji na zahradě, tříbím si mozek šachovou hrou proti počítači nebo si čtu.

Věnujete váš volný čas také zahradničení nebo péči o přírodu? Jakou roli ve vašem životě hraje zahrádka?

Příroda obecně je něco, co nám stále připomíná fakt, že i my jsme součástí Všehomíra. Měli bychom být pokorní a uctiví ke všemu živému, co nás obklopuje. Protože i my se narodíme a zemřeme. Stejně jako zvířata a rostliny. A to všechno se řídí stejnými zákony. Myslet si, že jsme chytřejší než příroda a že ji můžeme znásilňovat, jak se nám zlíbí, je hloupost. Ranní rosa, dotek hlíny, zpěv ptáků, vůně květin, i to jsme totiž my.

Je pravda, že jste byl aktivní horolezec? Jaké zážitky z hor vás nejvíc ovlivnily, a co vám tato vášeň dala do života i psaní?

Horolezectví je sport, kde se nedá šidit. V kopané, když vás to nebaví, si lehnete na trávník a necháte se odnést. Ve stěně na skále, kdy je pod vámi propast sta metrů, jste jen vy a zemská gravitace. Tam se nedá fňukat. Musíte ze sebe dostat všechno, protože jen tak zvítězíte. Horolezectví mne naučilo, že člověk má osud ve svých rukách. A že si musíme vážit všeho, i toho, co je zdánlivě samozřejmé. Voda. Nevěřili byste, jakou cenu má, když zdoláváte těžkou cestu, na nohách jste už druhý den po bivaku, jste vyprahlí a tuhnou vám lýtka. V horách poznáte, co je opravdové přátelství. Není v řečech a falešných úsměvech, ale v chlapském stisku ruky, v tom, že se můžete na toho druhého spolehnout.

Vaše knihy často oživují historická místa v Česku i v zahraničí. Jak moc vám cestování pomáhá při tvorbě příběhů a jaká místa vás během psaní nejvíc inspirovala?

Každé místo má svého ducha, jsou v něm ukryty osudy lidí, příběhy, emoce. To vše vytváří neopakovatelnou atmosféru, kterou při psaní potřebuji. Většinu míst, kde se mé knihy odehrávají, jsem navštívil a emoce, které jsem cítil, nějakým způsobem promítám do příběhu. Mám pocit, že psi se chovají stejně. Když je přivedete na místo, kde se stal zločin a je tam negativní energie, poznají to. Stejně i já cítím energii místa, i když raději tu pozitivní. Tady lidé prožili šťastné chvíle, zde se radovali, byli hrdí, vítězili. Na takových místech mne napadají začátky příběhů, které sice nemusí končit happy endem, ale to je v našem životě normální. Nesmíme se upínat ke konci, ale musíme být vděční za cestu, jíž projdeme.

Kam jste čtenáře ještě nezavedl a chtěl byste?

Pokud chci čtenářům něco ukázat, snažím se to co nejdříve realizovat. Nedávno jsem byl v Řecku a pochopil jsem, jak krásný a odlišný svět to kdysi byl. Oldřicha z Chlumu proto v nejbližší době pošlu do Byzance. To je místo, které ve výčtu jeho případů zatím chybí. Ovšem vyšetřovat tam je úplně jiné než v Praze. Ostatně, čtenář to rychle pochopí, až se román Byzantská pouť objeví v příštím roce na pultech.

Která zahraniční destinace vás nejvíce okouzlila a proč?

Okouzlilo mne vše, kde jsem mohl být se svou ženou. Protože nejkrásnější je, pokud se můžete o své zážitky a pocity dělit s někým, koho milujete.

V rámci své tvorby jste navštívil řadu hradů, zámků a historických lokalit. Jaký je váš nejoblíbenější kousek historie, kam se vždy rád vracíte?

Logicky preferuji středověk a architekturu té doby. Proto se rád vracím na Bezděz, stejně tak mám rád i renesanci. Miluji Český Krumlov, Telč, ale třeba i místa skromnější, jako je Benešov nad Ploučnicí nebo tvrz v Tuchorazi.

Když cestujete, sbíráte nějaké suvenýry nebo zápisky, které vám pak pomáhají při psaní?

Při cestování sbírám dojmy, tedy to, co si mohu uložit v paměti. Rád a hodně fotografuji, protože obrázek mi může mé pocity připomenout, ale stejně tak je to podklad při psaní. Zápisky ale nesbírám, ty si vždycky připravím už před cestou samotnou, abych věděl, po čem se mám pídit, co hledám, jak stavbě rozumět.

Čí život z vašich hrdinů byste si přál zažít?

Jsem rád za život, kterého se mi dostalo a jsem vděčný všem, kteří mi pomáhali, radili, promíjeli mé nectnosti a radovali se spolu se mnou z mých úspěchů. Člověk by měl žít reálný život, hrdinové jsou jen v literatuře.

Stručné bio Vlastimila Vondrušky (1955)

Vlastimil Vondruška vystudoval historii a etnografii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získal titul PhDr. a poté absolvoval vědeckou aspiranturu v Československé akademii věd, zakončenou obhajobou vědecké práce o typologii kulturních a sociálních oblastí v Čechách na konci feudalismu a ziskem titulu CSc. Následně působil v Národním muzeu v Praze jako vědecký pracovník a později ředitel historické sekce, kde se podílel na řadě výstav, kromě jiného expozici české státnosti v Lobkovickém paláci na Pražském hradě.  Z té doby pochází zhruba padesát odborných studií z oboru dějin hmotné kultury a zároveň i jeho první povídky.

Od roku 1990 podnikal ve sklářství, v roce 1997 založil spolu se svou ženou Alenou v Doksech u Máchova jezera sklárnu Královskou huť zaměřenou na výrobu replik historického skla. Jejich sklárna vyráběla pro řadu domácích i zahraničních muzeí, ale také pro zahraniční firmy a rovněž některé státní dary. Za tuto činnost získali ocenění ministra kultury ČR. Právě v tomto období se vrátil k beletrii a od roku 2007 se literatuře věnuje profesionálně jako spisovatel na volné noze.

Doposud vydal přibližně osmdesát historických románů a detektivek, několik knih pro děti, několik knih s úvahami o současném světě a společně se svou ženou Alenou také více než dvacet populárně naučných publikací o dějinách hmotné kultury. Je rovněž autorem divadelních a rozhlasových her a také autorem scénáře k filmu Jménem krále. Úvahy o vývoji společnosti publikoval v časopisech a novinách, včetně legendární eseje Špatně mě vychovali aneb o vlastenectví a vlastizradě.  Za svou publicistickou činnost získal Krameriovu cenu Asociace nezávislých médií.

Má za sebou téměř tisíc autorských vystoupení v knihovnách po celé republice, a veřejnosti se představil také ve svém autorském divadelním pořadu Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron.

Podle statistik Národní knihovny patří v posledních letech k vůbec nejčtenějším českým autorům. Dosud se u nás prodaly již téměř dva miliony jeho tištěných a elektronických knih, přes padesát tisíc audioknih a některé jeho tituly vyšly i v zahraničí (USA, Německo, Řecko, Polsko, Srbsko, Slovensko).

Za svou tvorbu obdržel řadu ocenění – například cenu IBBY, čestné uznání Mensy či víc než deset ocenění čtenářů nakladatelství MOBA. Jeho Husitská epopej byla v roce 2015 vyhlášena Bestsellerem roku.

V roce 2017 mu bylo uděleno státní vyznamenání za přínos české literatuře, které převzal z rukou prezidenta Miloše Zemana.

K jeho zájmům patřilo horolezectví, jako sportovec zdolala řadu cest nejvyšší obtížnosti ve Vysokých Tatrách i v Alpách. V současné době se kromě literatury věnuje své zahradě, cestování, fotografování a rodině.

Na veletrhu krásy FOR BEAUTY, který se koná ve dnech 7. a 8. října 2022 v PVA EXPO PRAHA, bude prostor věnován i sekci vlasové péče. Mezi vystavovateli se představí i Vlasová klinika specializující se na inovaci růstu vlasů, jejíž tváří je herečka Yvetta Blanarovičová. „Na veletrh se těším a těším se i na setkání s jeho návštěvníky,“ vzkazuje herečka.

Když se řekne krásná žena, co se vám vybaví?

Spojení krásy ducha se zevnějškem. Ženu, která vyzařuje vnitřní krásu, a přitom z ní čiší elegance a příjemný vzhled. Jak se říká, krása je sice pomíjivá, ale proč hanit ty, kteří se snaží udržet si svůj mladistvý vzhled co nejdéle? Myslím si, že pokud je člověk ve vnitřní pohodě a s rozumem zachází se zkrášlováním, tak mu není co vytknout.

Máte nějaký osvědčený recept, jak „zastavit“ stárnutí a být stále krásná?

Stárneme už od narození, to je zákon přírody, ale můžeme stárnout s úsměvem a nadhledem. Používám většinou kosmetiku, která má v základu arganový olej nebo aloe vera, někdy sáhnu i po domácích produktech, jako je olivový olej s citronem, chladivý obklad z okurky nebo černého čaje. A to vše doplňuji krémy pro zralou pleť. Důležité je však neopomenout i péči o vlasy. Po covidu, který jsem prodělala, jsem měla vážný problém s vypadáváním vlasů. Stála jsem před rozhodnutím se buď ostříhat nebo podniknout něco, co by vlasům pomohlo. Vyzkoušela jsem produkt Vlasové kliniky Neohair a můžu říct, že se stav hodně zlepšil.

Na co se na veletrhu těšíte?

Je pro mne radost moderovat na veletrhu, který je zaměřený nejen na kosmetiku, ale také na péči o vlasy, nehtový design, na nové technologie.  Každý si v tom může najít to své. Těším se na novinky v oblasti zdravého životního stylu.

Vzkážete něco čtenářům, kteří ještě váhají, zda do Letňan dorazit?

Přijďte zapomenout na starosti, přijďte relaxovat a dozvědět se něco nového, zkrátka přijďte si odpočinout od všedních starostí.

Foto: archiv Y. Blanarovičové

Mladá, krásná, talentovaná, plná pozitivní energie, těmito slovy by se dala charakterizovat herečka a životní optimistka Zuzana Velichová neboli Zuska, která minulý měsíc oslavila narozeniny.

První otázka se přímo nabízí, kde se zrodila myšlenka na změnu jména?

Pojmenování Zuzany na Zusku vzniklo již při studiu v jižním Španělsku. Tam jsem byla Susana. S vnímám jako symbol nedokončené osmičky, tedy nekonečno.  V příjmení Velichová zas najdete písmena L O V E .  Když tedy spojité jméno a příjmení, vznikne nekonečná láska! Moje vnitřní filosofie.

Pro herečku byl v šesti letech osudný film Zachraňte Willyho. „Byl to první film který jsem viděla v kině. Příběh malého kluka, který zachraňuje kosatku. Silný příběh plný emocí.“

Zusko, je pravda, že film Zachraňte Willyho rozhodl o tvé herecké kariéře?

Ano! Pro vesnickou holku z Krásného Údolí, to byl ohromný zážitek.  Hned jsem chtěla být hlavním hrdinou a žít dobrodružný život a zachraňovat kosatky. Proto jsem se musela stát herečkou. Začala jsem navštěvovat dramatické kroužky. V šesti letech jsem naplánovala, že půjdu hrát do divadla. V sedmi letech jsem věděla, že půjdu studovat do zahraničí… byla jsem „výjimečné dítě „ ( smích )

Film Zachraňte Willyho tě provázel i na přijímacích zkouškách na JAMU

Na zkouškách jsem měla zahrát moment, kdy přišlo rozhodnutí stát se herečkou. Hrála jsem, jak sedím v kině a dívám se na film Zachraňte Willyho. Bylo to tak emocionální, že jsem rozesmála porotu a dostala mnoho bodů.

Budoucí herečku měl připravovat na hereckou školu herec Petr Kostka.  Nestalo se tak. Známý herec se ozval až po čase, kdy našel založené telefonní číslo. Jako omluvu ji pozval do Branického divadla, kde v té době hrál. Pro studentku herecké školy bylo toto představení dalším životním impulsem,  již tehdy věděla, že v Branickém divadle bude hrát a také se tak po jejích studiích stalo.

Zuska kromě JAMU vystudovala také herectví ve Španělsku na škole Escuela Superior De Arte Dramatico. Hrála v představeních: Bye Bye Birdie, Spanish  Rose a jiných. Ovládá aktivně Aj, Šj, má základy Nj a Rj.

Jak náročné byly začátky tvého studia ve Španělsku?

Studium v zahraničí byl další můj splněný sen. Nejprve jsem uvažovala o studiu v Itálii. Italové, ale velmi kladou důraz na zpěv a to nebylo moc pro mě.  Bylo mi doporučeno Španělsko. Výuka měla být v angličtině. Odjela jsem tedy a neuměla v této řeči ani pozdravit. Hned po příletu jsem zjistila, že nikdo zde nemluví anglicky. Byla noc a já se s velkým kufrem měla dostat na místo ubytování. Taxikáři jsem anglicky vysvětlila, kam se potřebuji dostat, on mi odpovídal pouze ve španělštině. Dlouhou dobu jsme se dorozumívali gesty. Nakonec mě dovezl, ale na jiné místo než jsem měla být ubytovaná. Záchranou pro mě byla španělská policie, která mě odvezla na správnou adresu.. To byl můj začátek v cizí zemi, ve které jsem žila rok a nikdy se necítila sama.

Zuska má za sebou mnoho seriálových i filmových rolí. V Ordinaci v růžové zahradě hrála sestřičku Moniku Moravcovou, hrála v seriálu Polda, Modrý kód, Sestřičky, po prázdninách jí uvidíme v novém seriálu Dobré zprávy. Výraznou roli zahrála v Egyptském seriálu.

Z filmů například Casting na lásku, Jdi dál, Kamenný příběh nebo epizodní roli v novém filmu Vánoční příběh od Ireny Pavláskové.

V divadlech hraje od mala. Začala v Karlových Varech, nazkoušela několik her v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni, v soukromém divadle Pluto hrála s přestávkami 18let, v divadle Braník, hostovala v divadle Husa na provázku v projektu Gottland.

Zuska je známá pro svou zálibu v cestování. Ráda o sobě říká, že je první česká herečka, která přežila hlazení divokého krokodýla. Co si pod tím máme představit?

Točili jsme dokument ve střední Americe na Kostarice. V té době jsem neměla žádný pud sebezáchovy.  Při rozhovoru s domorodcem a zároveň krotitelem krokodýlů, mě napadla možnost natočit, jak hladím toto zvíře. Byl mi doporučen ten největší, malí krokodýli jsou moc prudcí. Na písknutí krotitele krokodýli přišli. Nejprve jsme ho tedy museli nakrmit. Hodili jsme mu kuře a následně mě (smích). Při hlazení se krokodýl hnul a kameraman a režisér utekl, ale režisér na mě z dálky volal pokračuj, pokračuj… U hlazení jsem stále na krokodýla mluvila a domorodec byl celou dobu potichu. Nevěděla jsem proč, až později mi řekl, že při kontaktu se má člověk držet v jeho zorném poli a nemuluvit, jinak ho vystrašíš a sežere tě. On jako typický člověk, který prosazuje životní filosofii pura vida toto neřeší a informoval mě až posléze. Proto říkám, že jsem první žijící česká herečka, co zažila hlazení divokého krokodýla v džungli.

Zážitků má mladá herečka víc než dost a náš rozhovor by dlouho neměl konce. Poslední otázka….

Co by si přála Zuska?

Přeji si, aby každý člověk byl šťastný a aby se přijal takový jaký je a zároveň dopřál bytí druhým lidem s porozuměním. Je to trošku sobecké přání, protože ve výsledku to dělá šťastnou mě samotnou, když lidé v mém okolí jsou šťastní (smích). Navíc štěstí a radost podporuje zdraví. Jsou to ty nejdůležitější hodnoty. A také abychom měli odvahu naslouchat více naším srdcím (než-li mysli).  Přála bych si, aby každý člověk našel sám k sobě zdravou sebelásku, protože lidé dokážou milovat druhé a komunikovat  jen po vlastní úroveň své vlastní sebelásky a vyrovnanosti. A to mě napadá.. když budete chtít, přijďte si udělat výlet do krásného, historického města Nové Město nad Metují. Jsou zde moc hezké procházky a v září tu bude filmový festival komedie. A protože pracuji jako filmová porotkyně, tak tam budu v závěrečný den na slavnostním předávání cen. Budu ráda, když se potkáme a dáte mi i vaší zpětnou vazbu na komedie, které vás nejvíce rozesmály.

Life4you.cz děkuje za milý rozhovor

Foto: Archiv Zuska Velichová

Co vás zaujalo na filmu Střídavka a na Vaší roli v ní?

Na filmu asi nejvíce postava, kterou hraje Kristinka Svarinská. A celý příběh rodin, párů, dětí, kterými se současnost hemží. Naše postavy to ale ještě dokáží ukočírovat. Na mé roli její situace, v níž se nachází.

Je možné, aby partneři po rozchodu či rozvodu zůstali přátelé?

Ano, stoji to bezesporu velké úsilí od obou stran, ale věřím, že je to možné.

Z filmu Střídavka dýchá lehkost, zábava a dobrá nálada. Bylo takové i natáčení?

Dobra nálada určitě, občas i zábava, ale jako při každém natáčeni i únava při nočních směnách, zima nebo vedro, které musíte překonávat, natahované směny, kdy se prostě, musíte “heknout”, protože tu lokaci máte pouze na tuto noc, stihnout to, než začne svítat.

Jaké zajímavé vzpomínky máte na natáčení?

Já mám především vzpomínky na všechny své kolegy, s nimiž mi bylo moc dobře, svobodně a bezpečně. A nejvíc s Kristinkou Svarinskou, hrály jsme vlastně zvláštní pár, měly spolu nejvíce scén a lidsky jsme se velmi sblížily. Propojily se.

Část postav ve filmu se věnuje ragby. Měla byste chuť si ho zahrát?

Chápu, že mu můžete propadnout, ať jste žena nebo muž. Mam určitý respekt a obdiv ke kolektivním sportům. Nemám chuť si ho zahrát, neboť vím, že na něj nemam fyzické předpoklady. Bojovnost možná ano. Kdo ví? Já ne.

A taky bezpečí, jistota, láska a porozumění. Přátelství, důvěra. Poslušnost. Tak nějak si představujeme ideální vztah člověka a jeho psa. Dokud si psa opravdu nepořídíme a nezjistíme, že mnoho věcí je úplně jinak. Pokud ne úplně všechny. A my to můžeme nechat být anebo to začít řešit. Jako František Jaroš, absolvent Animal Training Academy, zakladatel Klubu moderního psa a autor Psí bible. A také majitel téměř šestiletého amerického stafordšírského teriéra Aramise. Ten ale při našem setkání v zahradní kavárně chyběl.

Takže první otázka je jasná. Proč tu s námi není teď i Aramis? Myslíte, že by se mu tady třeba nelíbilo?

Nejde o to, jestli by se mu to nelíbilo. Jde o respekt k tomu, že pro psa je každá změna místa, času a situace nové chování. A my máme natrénováno jedno pivo. Když já jdu u nás do hospody, tak Ari v klidu vedle mě leží těch 15-25 minut. Kdybych ho vzal sem, tak dejme tomu, že by vydržel polovičku, deset minut, a všechno navíc by pro něj bylo nové chování. Kdybych ho měl na tohle setkání připravit, začal bych sem chodit už dřív a prokrmil ho na 15 minut. Potom za dalších pár dní na dvacet minut a tak dál. Tak toho psa naučíte, že tady je to super místo, kde je po tu danou dobu v bezpečí. A on tu bude spokojený. Když vidíte psa, který je v klidu, vždy se ptejte, jestli se mu chování vyplatí, nebo se chce vyhnout trestu.

A nebylo by jednodušší, kdybyste ho, jak to dělají jiní lidé, tady jednoduše uvázal?

Uvázala byste takhle tříleté dítě? Je to o tom respektu. Cokoliv je nad rámec toho, co pes už zná, co je pro něj nové, cizí, jiné, on vnímá jako životu nebezpečné.

A to je jeho přirozené chování?

Ano. A to platí i o nás. Kdyby vás někdo postavil do džungle, bude to pro vás stejné. A v Ariho případě je tou „džunglí“ svět lidí a třeba jen dvě různé hospody jso pro něj vždycky dvě různé „džungle“.

To stačí tak málo? Tak malý rozdíl?

Ano. Je známý případ cvičitele, myslím, že delfínů, kterému se zhroutilo celé číslo jen proto, že si vzal jiné boty. Vlastně moderní trénink má základ v tréninku mořských savců. Nemůžete na kosatku mluvit, nemůžete na ni zvyšovat hlas nebo ji cukat vodítkem, prostě proto, že to je kosatka. A přesto dokáže neuvěřitelné věci.

A tím ta zvířata zmátl.

Přesně.

Jak jste se vlastně dostal k Arimu?

Původně to byl pes můj a mé přítelkyně, a při rozchodu jsme se dohodli, že zůstane mně. To mu byl asi rok. Já nikdy neměl psa, vždycky ho měly moje přítelkyně, nejdřív německý ovčák, potom zlatý retrívr, anglický buldok a nakonec Ari. Prvních 12 měsíců jsme chodili na všechny možné kurzy, pro štěňata, poslušnost, pokročilá poslušnost, obrany atd., ale nefungovalo to. Problém byl, že jsem Ariho nechtěl zlomit. Takže odpověď trenérů byla vždy stejná. Já nejsem dost důsledný, a co se divím, když mám staforda. Až ve škole, konkrétně v akademii ATA pana Ščučky, jsem se nakonec dozvěděl, že zásadní je něco úplně jiného. Právo toho psa, nebo jiného zvířete, snažit se, učit se s radostí a uspět. A být pak i odměněn.

Jak přesně to myslíte?

My si myslíme, že když pes dostane jednou nebo dvakrát denně žrádlo do misky a jednou denně s ním obejdeme park, tak jsme mu dali dostatečnou šanci snažit se, učit se a uspět. Přitom sami bychom takhle žít nechtěli. Podobně tygr v cirkuse. Pracuje, odpočívá. Není třeba řešit klece. Když dostane nažrat, tak se nažere a pak odpočívá, stejně jako v přírodě. Je mu jedno, že jsou kolem mříže, protože on by od toho žrádla, třeba půlky krávy, stejně nikam nešel. Tím se nezastávám cirkusů jako celků, jen jako příklad.

A jak potom vidíte zoologické zahrady?

Vlastně stejně, v tomto ohledu. Velký výběh má pro tygra v zoo smysl jen tehdy, když mu v něm připravím nějakou aktivitu. Aby si to žrádlo v něm třeba musel aspoň někde najít – ulovit. Když mu ho hodím před čumák, nemá důvod někam chodit. Zvířata, tedy šelmy, v přírodě nechodí jen tak na procházku. Buď loví, nebo odpočívají. A šelma obecně se musí hodně moc snažit a moc se toho naučit, než uspěje. V osmi z deseti lovů tu kořist neuloví. A stejně tak i Ari. Nejdřív podává výkon pro něj velmi náročný, snaží se, něco se naučí a uspěje a pak je tu ta odměna. Podobně to mají vrcholoví sportovci. Výkon – odpočinek. Cítíte ten rozdíl? Srozumitelné prostředí pro psa je proto snažit se, učit se a uspět. Nesrozumitelné prostředí je odměna zdarma a procházka bez programu.

V čem tedy přesněji spočívá ta vaše metoda výcviku psů?

Pozor, to není moje metoda. Absolvoval jsem tu akademii ATA, všechny tři stupně, a dvě třetiny toho, co s Arim děláme, jsou na základě této akademie, a jedna třetina vlastní zkušenosti. A zjistil jsem, že když lidi mluví, běžně o výcviku psů, tak vlastně neví, o čem mluví. Máme tady dva miliony psů a každý ví, jak se mají cvičit psi. Mám facebookovou stránku, a to byste viděla ty diskuse. Žádné zdůvodnění, proč, co a jak, ale jenom napadaní. Tvrdí tam třeba, bez důkazů, že pes vás poslouchá z lásky k vám. Že odměnou je pamlsek od vás, vaše pohlazení.

A není to tak?

Není. Pes je sobec, jako každý. Když člověk dostane každý večer jen tak, za nic 1 000 Kč a pes své žrádlo, tak ani jeden nebude ochoten a možná ani schopen se přes den snažit a učit jenom za pohlazení, vlídné slovo nebo bonbón, tedy pamlsek. Protože ví, že večer zase dostane to svoje, jen tak, za nic.

Jak tedy, pro přiblížení, vypadá váš běžný den s Aramisem? Bydlí s vámi v bytě, předpokládám.

Ano. Žije se mnou v bytě a chodí se mnou ven. Dvakrát denně jdeme jenom venčit, je tam takový travnatý ostrůvek mezi dvěma silnicemi, vyvenčí se, dostane odměnu a hotovo, deset minut max. Vedle toho jednou až dvakrát denně chodíme cvičit, to je dvacet minut max. Protože dobrý trénink je pro psa stejně jako namáhavý jako 2–4 hodinová procházka bez cíle a náplně. Jednou do týdne ještě chodíme na delší procházku a jednou měsíčně jedeme metrem, tramvají, autobusem nebo jdeme na Václavák.

A potom doma?

Doma je Ari v kleci. Vysvětlím. Ne pořád, samozřejmě. Než ale mohl za mnou na gauč nebo do postele, musel jsem ho naučit signály, kdy smí nahoru a kdy musí dolů. Také má signál obojek, tedy vezmu obojek do ruky, nastavím ho a on si do něj sám vleze. Když jdeme ven, otevřu dveře a Ari počká na signál, než jde ze dveří. V kleci potom má plnohodnotný odpočinek, je v bezpečí, a ví to. Necourá za mnou po bytě, nesleduje mě, nemusí nic hlídat.

A v noci?

To je zvláštní. Když jsem měl návštěvu, dal jsem ho spát do klece a pak už tam chodil sám. Pochopil, že se mu to vyplatí. Podobně Ari ví, že venčit se nechodí v šest, sedm nebo osm ráno, ale až já vstanu. Zajímavé je taky to, že jsem si myslel, že s ním musím jít ven čtyřikrát denně. Ale teď, jak začaly ty horka, si Ari posunoval sám tu polední vycházku dál do odpoledne, až se z polední vycházky stala odpolední a chodíme jen třikrát. Podobně je to s krmením. Nemusím třeba spěchat večer domů, protože pes musí dostat v sedm večer nažrat.

A nemusí?

Nemusí. Protože já nekrmím do misky.

Aha? Jak tedy?

Ari má na den těch 300–320 gramů granulí, ty si ráno odměřím, dám do kapsy a během dne ho s nimi odměňuji. Za vyvenčení, za spolupráci. Měl bych ho odměňovat i za to, že jde do klece a zůstane tam, ale to bych těch granulí už neměl dost, a protože mu to taky chci zpříjemnit, tak do klece někdy dostane pamlsek nebo kost na čištění zubů. Ale jen tam.

K vodě má přístup neomezený, předpokládám.

Nemá. Opět vysvětlím. Jasně, že jsem to tak chtěl, protože mi to někdo řekl. Jenže když měl v kleci misku s vodou, tak ji vždycky převrhl. Čili to nefungovalo. V bytě však stále miska plná vody je. Takže přijdeme domů, Ari se napije, jak chce, jde do klece a odpočívá, tedy spí.

V té kleci je zavřený anebo tam jenom musí být?

Je tam zavřený a má přes ni hozenou deku. Když si člověk chce odpočinout, jde se vyspat do ložnice. Kdyby to šlo, nejradši bych Arimu udělal vlastní ložnici čili kumbál, který by měl jenom pro sebe. Nemám tuhle další místnost, ale chci mu ten komfort toho nerušeného odpočinku poskytnout, aby opravdu odpočíval. Je to bezpečné, kontrolované a pravidelné. Pokud pes dokáže takto odpočívat v bytě bez klece, tak ten byt má vlastně jako velkou klec, nic proti. Ale pokud má s odpočinkem problémy, trpí třeba separační úzkostí, je tohle řešení. Ale jako všechno ostatní, se pes musí odpočívat naučit. S dítětem taky nediskutujete, v kolik jde spát, ale děláte všechno pro to, aby se mu to vyplatilo, že jde spát.

Jak by to bylo v rodinném domku? Mít psa venku u boudy, v kotci anebo doma, jako kdyby byl v bytě?

Vzal jsem Ariho na chalupu, oplocená zahrada, nechal jsem ho tam na volno, chtěl jsem mu tím udělat radost, Výsledek byl ten, že za těch pár dní odešlo 80–90 procent komunikace, co jsem s ním měl, protože on pořád všechno hlídal, mě hlídal, furt hlídal. Vyšlo to nastejno, jako kdyby byl na volno v bytě. Dobře, ať má na zahradě kotec, ale v klidné části, jako ložnici. Pes i člověk potřebují ložnici.

Ano, ale psy máme přece kromě jiného i na hlídání?

Jistě, spousta lidí to tak má, hlídací psy. Ale jak odnaučíte psa, aby nesežral pečené kuře? Nebo syrový stejk? A proč si lidi myslí, že ten pes něco uhlídá? Kdybych tam chtěl vlézt, tak napíchám něco uspávacího do masa, uspávacího v tom lepším případě, chvíli počkám a je to. Nechápu, když chtějí něco hlídacího, nemají místo psa radši alarm. Je to levnější a budou mít čisté svědomí, že ten pes má svůj komfort a nic mu nehrozí.

Jak se díváte na jiné netradiční metody výcviku psů u jiných cvičitelů, třeba pana Desenského?

Nechápu, nerozumím. Zvlášť pak České televizi nerozumím, že propaguje člověka, který kouše psy. Člověk je chytřejší než pes. Tedy jak konkrétní člověk a konkrétní pes. Když člověk není chytrý, a přesto musí být vůdce smečky a musí být dominantní, se psem potom jenom manipuluje, třeba silou, není to přirozená autorita. A pes to pozná.

A pak pes takového člověka kousne?

Ano. Ale kdo dal člověku právo kousat psa? Moje zkušenost je, že klasický trénink je z 90 % o trestech. A my víme, že nemáme, a dokonce nesmíme, bít děti. Co nám dává právo bít nebo jinak trestat psa? Desenský je „vůdce smečky“, ale žádný diktátor se přece důchodu nedožil. Podle mě je to o inteligenci. Já jsem, snažím se být, chytřejší než pes a když někdo není chytřejší než pes, tak musí tomu psovi pořád dokazovat, že je aspoň silnější. Jak Desenský učí psa, aby netahal na vodítku? Škubne s ním. A pokud bude tahat znovu, tak podle něj poprvé letěl málo. To je jeho systém. Nebo poradil nějaké herečce, aby svého pejska, francouzského buldočka, který štěkal na návštěvy, dala té návštěvě do náruče. Akorát, že pes při takové manipulaci na 90 % tu návštěvu kousne. K čemu to je? A jak bych to měl asi udělat se svým stafordem? Pes tu návštěvu kousne, jeho utratí a mě zavřou. Proč nemůžou z návštěvy prostě jen padat granule? Ale to není jen Desenský, na www.idnes.cz se objevil rozhovor s veterinářem s 20letou praxí a úspěšnou klinikou s nadpisem „každý pes čeká na to, až ho někdo sprdne“. Jako vážně? Žádná socializace, žádná adaptabilita, žádné učení? Tohle je opravdový teror.

Dobře, tak jak jinak?

Používat selský rozum. Využít přírodní zákony a použít principy učení. Představit si jak bych se to učil já a být upřímný, protože nikdo učený z nebe nespadl. Pes není plyšák na hraní ani kačer na tahaní na provázku. Každý majitel psa může být mentalista a každý trenér psů může být jasnovidec, alias psycholog psů.

Tedy používat Ščučkovou metodou.

Ona to není Ščučkova metoda, je to jen tzv. „moderní trénink“ Ale v rámci ATA jsou a fungují všechny informace dohromady a v souvislostech. Všechno to do sebe zapadá. Dostanete odpovědi na všechny možné otázky. Já jsem 25 let trénoval pozemní hokej. Trénoval jsem děti i dospělé, kluby i reprezentace, v ČR i v zahraničí. Nikdo mě ale nikdy nenaučil tolik o učení, jako tenhle „trenér psů“. Hlavně to, jak obrovský význam má nekrmit do misky, ale z ruky. A ten pes přitom nemá hlad, jak tvrdí odpůrci moderního tréninku.

Protože pes je šelma a nemusí žrát třeba tři dny. Nebo ne?

Přesně. Ari dostává nažrat každý den, akorát, že z ruky. Nikdy nepoznal hlad. A ani na jeho kondici není vidět, že by mu nějak vadilo, že se krmí průběžně přes den a nedostává svou denní krmnou dávku celou najednou, v jedné nebo dvou porcích.

Čili mu to fyziologicky nijak neškodí.

Tak. Já jsem třeba zjistil, že Ari po určitém množství sežraných granulí už další nechtěl a zbylo mi v kapse asi 20 % denní dávky. Tak jsem o to množství denní dávku snížil a co se stalo? Ari měl 35 kilo, teď má třicet a je ve skvělé kondici a není na něm gram tuku. A už jen tahle jediná věc, krmení z ruky, otočí život váš i vašeho psa o 180 stupňů. Stejně jako bezpečný, kontrolovaný a pravidelný odpočinek. Pro učení, komunikaci a spolupráci potřebuje pes, stejně jako člověk, hodně, opravdu hodně energie.

Takže to máme odpočinek, krmení, co dál?

Určitě obojek a vodítko. Čím užší ten obojek je, tím lépe na něj pes reaguje, tím víc vnímá, co mu tím obojkem chci říct. Nechápu, jak někdo může používat na zdravého psa postroj. Je to vrchol neúcty a neznalosti. Postroj vyvolává tzv. opposite reflex, psovi v postroji se na vodítku táhne lépe, tak to využije a opře ještě víc, protože on táhnout chce tak jako tak. Lidi postroj používají, protože se jim se psem lépe manipuluje, vlastně ho, opět, zmáhají silou, místo aby ho doopravdy naučili správné chování. Pes je rozhodně nejlepší přítel člověka, ale nejsem si jistý, jestli je člověk nejlepší přítel psa.

Základ je přiznat si, že obojek ani vodítko nejsou pro psa přirozené. Takže aby pes obojek milovat a věděl, co znamená vedení vodítkem, tak se to musí opravdu naučit. Ideální je třeba střídat vodítka. Někdy krátké, někdy delší a jindy stopovačku nebo flexi.

A kdy se může proběhnout na volno?

Pes by neměl být nikdy bez vodítka. Když má volno, tak u mě to spočívá v tom, že si jde, kam chce, a já jdu za ním. Vodítko slouží nejen ke kontrole psa, ale také ke kontrole prostředí. A fakt je lepší honit konec vodítka, než se v případě nutnosti psovi sápat po krku nebo ocase. A hlavně, pes se nemusí probíhat na volno. To, že psovi takové proběhnutí se chybí, je taky jen naše, tedy lidská fikce. Pes v přírodě nikdy neběhá jen tak, nejde jen tak na procházku. Ari nic takového nemá a je fyzicky ve skvělé kondici. Horší by bylo, kdyby tomu tak nebylo, a já si musel pořídit třeba koloběžku, kdyby měl běhat, abych mu stačil.

Existuje nějaké minimum, které by měl zvládnout, nebo dokáže zvládnout, každý pes?

Představte si moderní trénink psa jako když máte auto. Pravidla silničního provozu jsou přírodní zákony, řízení auta jsou principy učení a pes je to vaše auto. Jak dobrý budete řidič, záleží jen a jen na vás. Máme v ATA hrozně vtipnou pomůcku. Říká se tomu „hra na učení“. Jde o to naučit v tomto případě člověka třeba rozsvítit, sednout si na židli, jít v klidu vedle vás nebo k vám přiběhnout, ale nesmíte na něj přitom mluvit. A ten člověk začne v té chvíli vnímat ten výcvik z pozice toho psa. To znamená, že člověk vůbec neví, co ho vlastně chcete nebo budete učit. Prostě nemá žádnou představu, čeká za dveřmi, pak přijde dovnitř a začínáte ho učit. Tohle by měl předvést každý trenér bez problémů. A samozřejmě platí, že akce odpovídá reakci. Sáhnete na člověka, zvýšíte hlas, cuknete vodítkem, odměníte málo a ten člověk vám to při tomhle cvičení vrátí. Velmi rychle taky zjistíte, že signály čekej nebo zůstaň nedávají psovi smysl a žádného to nejste schopni naučit. Každého ale naučíte sedni a můžete potom trvání toho signálu chování prodloužit i na hodiny. Ale pořád je to jen sedni. Protože pes nemá představivost. Učí se jen a jen vlastní zkušeností

Je důležité také pochopit, že není možné řešit jedno chování daného psa vytržené z kontextu. Nemůžete psa naučit přivolání ani chůzi na vodítku bez souvislostí. Pes musí mít přirozenou motivaci, být odpočinutý, ochotný a schopný se učit, potřebujete motivační osu, tj. místo, které vnímá jako místo, kde se učí, pracuje atd., a sekundární posilovač, který můžeme přirovnat ke klíčkům od auta, umožní nám to auto řídit, a plán učení – nejdřív fáze vysvětlení, potom upevnění a teprve potom zatížení chování tohoto chování rušivými elementy, jako jsou další lidi a psi, auta, cyklisti, zvuky, pachy atd.

A o tom všem pojednává vaše Psí bible. A nejen o tomhle. Jak se dá sehnat?

Pro zájemce o moderní trénink jsou na webu nejprve připravené přírodní zákony a principy učení jako podklady pro vlastní trénink nebo diskusi s trenérem. Potom je teprve Psí bible – teorie, jak to vidí pes, plán učení a konkrétní obrázky jak to psa naučit. A objednáváte na www.psibible.cz. Tam z ní najdete i ukázky volně ke stažení, A také videa zachycující některé Ariho dovednosti. Tam je nejlíp vidět, jak vypadá aktivní pes a co se všechno může naučit.

Vaše Psí bible zatím existuje jen ve formě e-knihy. Plánujete i její tištěné vydání?

Tištěnou formu řešíme. Ale raději připravím další vydání Psí bible zaměřené na program na procházky.

A co kdyby se s vámi chtěl někdo osobně poradit? Plánujete třeba nějaké výcvikové akce?

Jednou z mých chyb je důvěra a respekt k autoritám, dokud se neprokáže opak. Tak jak jsem to zažil, když jsem s Arim docházel k různým trenérům. Proto jsem založil Klub moderního psa, aby majitelé psů měli možnost porovnání moderního tréninku s klasickým tréninkem. Pro vaši smysluplnou diskusi s každým trenérem psů stačí seznámit se s přírodními zákony a principy učení na webu. Pokud potřebujete konkrétní a smysluplnou radu, můžete jít ke každému trenérovi s certifikátem ATA, a dostanete ji. Já osobně potom do budoucna připravuji semináře Psí bible v praxi určené pouze pro majitele Psí bible, kteří už nebudou řešit CO mají dělat se svým psem, ale JAK pro něj mají vytvořit srozumitelné prostředí a vést svého psa k obecnému rozvoji. První semináře budou potom zaměřené na majitele psů a druhý na „poradce“ Klubu moderního psa

Mým cílem je, aby v každé základní kynologické organizaci Českého kynologického svazu byl jeden roh cvičáku určen pro Psí bibli v praxi a minimálně jeden poradce Klubu moderního psa, který bude schopen a ochoten psům a jejich majitelům opravdu pomoc.

Obávám se, že tady pro moderní trénink výcviku psů získáte jen málokoho. Neuvažujete o něčem vlastním?

To je podle mě otázka nabídky a poptávky. Vyrovnat, srovnat pozice se současnými „“rádoby trenéry“. Přijde majitel psa do ZKO, základní kynologické organizace, a bude chtít vědět, jak správně krmit z ruky, bude chtít motivační osu, bude chtít umět používat klikr, bude chtít vědět jaký je plán tréninku. Nebude chtít se psem manipulovat, nebude chtít na psa mluvit bez nabízeného chování ani s ním cukat vodítkem. Potom je na rozhodnutí ZKO, co udělá. Na to se opravdu těším. Samozřejmě uvažuji o něčem vlastním, ale pro mě je mnohem důležitější, aby se s moderním tréninkem seznámilo co nejvíce lidí, a to sám nezvládnu. Proto ten kurz pro poradce Klubu moderního psa. Moderní trénink není raketová věda. Já neměl vůbec žádné zkušenosti, nejsem studijní typ, ale dal jsem to. A věřte, že skládat zkoušku v ATA pro mě bylo stejné, možná horší než maturita. A Psí bible je mnohem, mnohem jednodušší.

Může moderní trénink se psem provádět i dítě, např. v rámci rodiny? A jak se potom mají k psovi chovat ostatní rodinní příslušníci?

Moderní trénink je pro děti naprosto ideální. Já jsem to nezažil, ale z logiky věci nepředpokládám, že tentýž trenér učí a vysvětluje klasickou metodu výcviku jinak dospělému a jinak dítěti. Vůbec si neumím představit, jak vysvětlujete dítěti, že ono samo musí být pro psa zajímavé, diskutujete s ním o značkách pamlsků, o práci s hlasem nebo o cukání vodítkem.

Základ je uvědomit si, že když se pes naučí signál od jednoho člena rodiny, není vůbec automatické, že bude stejně správně reagovat na stejný signál od někoho jiného. Naučit se komunikovat a spolupracovat s dalším člověkem je samozřejmě jednodušší a rychlejší než to učení na začátku. Pořád platí stejné pravidlo. Pes musí chování sám nabídnout – chápe, že se mu vyplatí – a teprve potom je možné přidat signál. Takže když chování psa na „přivolání“ naučí maminka, použije pohyb ke gestu a dotek gesta, stačí aby dítě udělalo totéž gesto, a pes bude automaticky reagovat na toto gesto. Potom dítě přidá signál, chování upevní a zatíží. Jestli to mamince trvalo několik týdnů, tak dítěti budou stačit dny.

To zní přímo skvěle a už se těším někdy zas na shledanou, s vámi i s Aramisem.

Více informací na: www.klubmodernihopsa.cz, https://www.psibible.cz/, https://www.facebook.com/PSIBIBLE 

Rozhovor připravila: Jitka Lenková

Fota zdroj: Dagmar Ouhrabka Photography

V nakladatelství CPRESS vyšla kniha špičkového horolezce Marka Holečka Dotknout se duše (429 Kč), vyznavače alpského stylu, držitel mezinárodního ocenění Zlatý cepín, který se svému lezeckému i soukromému životu věnuje naplno a s vášní.

Jak se dostal k horolezectví? Které expedice a osobní milníky ho nejvíce ovlivnily? A kde hledat optimismus v minus čtyřiceti stupních? Kniha vám zodpoví mnoho zajímavých otázek a je doplněna fotografiemi z Holečkova archivu, kde uvidíte, že limity existují jen v naší hlavě.

Marek Holeček v nakladatelství Cpress vydal již dvě velmi úspěšné expediční knihy, Dotknout se nebe (2018, 399 Kč) a Dotknout se hvězd (2020, 399 Kč). Novinka Dotknout se duše je však bilančním zamyšlením nad životem tohoto známého lezce. Vypráví o radostech, starostech, strachu, zakázaných zónách, lásce i přátelství. Takže se vám do rukou dostanou tak trochu jiné zápisky „Marouška blázna“.

Jde o jakousi knižní expedici, která vás zavede do horolezcova nitra, do míst, kde existují odpovědi i na hodně neobvyklé otázky. „Jako proč je dobré mít v Dillí svého vlastního čističe uší, jaké to je ztratit se v mlze ve skotských horách nebo vést motivační přednášku ve věznici na Borech…,“ odhaluje kousek z knihy sám autor.

Ovšem nejen knihy Marka Holečka jsou vždy bestsellerem, ale i jeho dokumentární filmy. O jeho loňském, už legendárním prvovýstupu západní zdí 7100 metrového Baruntse, vznikl fascinující krátký dokument Nebeská past (2021).

Aktuálně připravuje s režisérkou Markétou Ekrt Válkovou celovečerní dokument, který nese název Mára jde do nebe. Film bude sledovat všechny pokusy Marka Holečka o prvovýstup na náročnou horu Gašerbrum I v pákistánském pohoří Karákóram. Ty nepovedené i tragické, během nichž přišel o kamaráda a spolulezce, který spadl z výšky tisíce metrů a také díky omrzlinám o několik článků prstů na noze. Úspěšná byla až pátá expedice.

Ve filmu budou i jeho unikátní záběry, a to ze všech pokusů o Gašerbrum I kombinované či z lezení v Česku s jeho rodinou, kolegy a přáteli. Film by tak měl ukázat sílu i krásu hor, jejich nebezpečí a vůli, kterou musíte pro jejich zdolání mít. Stejně jako Marka samotného, jeho osobní život, komplikovanou povahu a dopad nebezpečných expedic na všechno okolo něj. Celovečerní dokument Mára jde do nebe by měl mít premiéru v kinech v příštím roce.

Marka Holečka můžete milovat nebo obdivovat a můžete ho i nenávidět a nechápat. Ale nejdříve ho díky knihám a jeho dokumentům musíte poznat.

Dotknout se duše / Marek Holeček

Marek Holeček

Je jedním z nejúspěšnějších horolezců současnosti. Jako první Čech v historii získal hlavní cenu prestižního ocenění Piolet d’Or 2018 (Zlatý cepín) za prvovýstup alpským stylem jihozápadní stěnou jedenácté nejvyšší hory světa – Gašebrum I. Na kontě má i několik ocenění Výstupy roku ČHS a Horolezec roku.

Leze od svých pěti let a podle svých slov se snaží vylézt vše, co vyrostlo od výše jednoho metru nad hladinou moře až po himálajské obry. Odmítá zažitou představu, že vrcholem veškerého horolezeckého snažení je dosažení co nejvyšší nadmořské výšky. Stejně důležitými se také staly obtížnost výstupu a styl, jakým se k vrcholu dostane. Když se vypraví na osmitisícové hory, vždy hledá nové cesty, když leze na skály, tak prostě trénuje a kochá se. Ovšem na ty nejvyšší hory těsně pod nebem leze bez kyslíku náročným alpským stylem.

Jeho dvě knihy Dotknout se nebe a Dotknout se hvězd vyprávějí o životě horolezce, životě na hraně života a smrti, životě po okraj naplněného životem.