Life4you.cz - MP 
Mladý a velmi talentovaný autor čeko-italského původu přichází na knižní trh s novinkou, která vás bude bavit. Proč píše, kdy začal se čtením a co by doporučil těm, kteří také chtějí napsat a následně vydat knihu? Čtěte a inspirujte se.
Všichni se vás určitě ptají, jak vás napadlo napsat knihu? To jste si zkrátka sedl, sepsal, co měl v hlavě? A bylo to?
Psát bylo vždycky mým přirozeným koníčkem; už v 5 letech jsem ve volném čase psal různé příběhy, a když mi bylo 16, napsal jsem Plameny na moři, svou první vydanou knihu. Vtipné je, že u svého psaní nesedím, ale stojím – nejspíš se tak lépe koncentruji. A ano, vlastně jsem jednoho dne dostal nápad, začal jsem psát, a když já začnu psát, tak už nejsem k zastavení. Psal jsem a psal a psal. Každopádně bylo období, kdy jsem psát přestal, přes léto jsem psal zamilovaný příběh odehrávající se na pláži, ale jinak jsem celý rok 2024 psal Oběti Dakera. Ono to tak vždycky vyjde, že rukopis na jednu velkou knihu píšu jeden rok, ale občas si prostě musím ulevit něčím kratším, třeba povídkami, kterých už je pěkná sbírka.
Proč jste si vybral zrovna téma, o kterém píšete?
K hororům mě přivedli spolužáci. Když jsme jednou byli spolu na chatě uprostřed lesa, napadlo je sledovat horor. Zpočátku jsem se nechtěl přidat, ale přemluvili mě, a ještě, že tak učinili. Protože právě tam jsem našel svou lásku k žánru hororu. Plameny na moři v hororovém žánru psány nebyly, ale jednou během noci se mi zdálo o krvelačném ptákovi, který tyranizuje městečko a netrvalo dlouho příběh už byl na papíře. Tomuto žánru jsem se věnoval i ve své ročníkové práci, kterou jsem sepsal na téma: Horor v americké literatuře. Také jsem četl velkou řadu knih od Stephena Kinga, jmenujme třeba knihu To, kterou zná každý, a ta mě během psaní Obětí Dakera ohromně ovlivnila. Mám rád H. P. Lovecrafta, Edgara Allana Poea, zhlédl jsem spoustu hororových filmů… V Obětech se objevují také prvky krimi, které mám rád například z detektivních seriálů nebo knih Agathy Christie, a taky fantasy, což je asi můj nejoblíbenější žánr, ve kterém se prolíná vše, co mě zajímá.
Kdy jste poprvé začal číst?
Číst mě naučila sestra, protože když mě bylo pět, ona už slabikovala v třetí třídě, a tak jsem se to zkrátka naučil s ní. Od té chvíle jsem číst nepřestal, a četl jsem například i když ostatní děti ve školce spaly. Učitelky mi dávaly knihy, abych nezlobil.
Kdo je vaším autorským vzorem a proč?
Těžká to otázka. Mým logickým vzorem je Christopher Paolini, protože je nejmladším autorem úspěšné ságy na světě, ale ten je mi tak nějak vnucovaný okolím. Všichni říkají: „Ty jsi napsal knihu v šestnácti a on v patnácti, musí být tvým vzorem!“ Samozřejmě mám Eragona moc rád. Osobně se ale cítím mnohem blíž autorsky například Stephenu Kingovi, jehož styl psaní mě vždy dokáže oslnit tak, že se do jeho knih začtu jen po pár větách.
Jak často si kupujete knihy? Máte rád knihkupectví a jejich vůni, nebo jste tým „čtečka“?
Rozhodně nejsem tým čtečka. Knihu si potřebuju osahat, potřebuju si k ní přivonět, vnímat jí fyzicky. Většinou dostanu velkou hromadu knih na Vánoce a na narozeniny, které jsou ve stejném období, obě události v prosinci, a tyto knihy mi pak vydrží alespoň půl roku. Ale řekl bych že já sám si v knihkupečtí nakupuji zásoby na čtení tak třikrát do roka. Často na to využívám kupony, jež jsou oblíbenou odměnou za výhry ve školních soutěžích. Jinak si je také samozřejmě půjčuji v knihovně, ale vzhledem k počtu jazyků, kterými mluvím, je těžké sehnat v knihovně anglické španělské nebo italské texty, které chci taky číst, takže ty si musím kupovat, když do daného místa jedu nebo si je objednat na internetu.
Co byste poradil všem autorům, kteří s psaním teprve začínají?
Buďte pracovití. Váš první rukopis nejspíš nebude bomba, ale pracujte na dalších a dalších, až se dopracujete k tomu, v který budete věřit, a ten pak zkuste vydat, ať už to stojí cokoliv. Pište ve dne, ale hlavně v noci (tehdy bývá inspirace nejsilnější). Věnujte se své vášni naplno, ale zároveň dělejte i jiné věci, ať se z toho nezblázníte. Hlavní je, aby vás psaní bavilo.
Co je na psaní krásného, co smutného?
Smutná je tíha tohoto povolání. Donutit se k psaní je občas těžké, protože je na to potřeba velká mozková kapacita a vůbec si u toho člověk neodpočine. Hrozné je taky vydávání knih, což je v dnešním světě skoro nemožné a člověk se kvůli tomu kromě spisovatele musí stát také influencerem a mnohým dalším (propagovat všude, kde to jde), aby informace o knize doputovala ke všem, které by mohla zaujmout. Krásné ale je, že spisovatel má dar tvořit nové světy, může rozvíjet postavy, jež může vykreslovat a ovlivňovat, může si v podstatě dělat, co chce ve vlastním vytvořeném světě, a to je k nezaplacení.
Jaký je váš cíl v tomto oboru?
Mým cílem je určitě uživit se jako spisovatel, abych mohl celý svůj život psát knihy; vydávat jeden příběh za druhým. Takové, které lidi potěší, ovlivní a otevře jim dveře do světa fantazie. Mým životním cílem je vidět časem jednu ze svých knih zpracovanou do filmu. To vše plyne z toho, že je pro mě podstatné, aby mě moje povolání bavilo. Připadá mi totiž, že velkou část obyvatel světa jejich práce nebaví, a to je ohromně smutné, protože je to činnost, které se věnují celý život.
Autora můžete podpořit zde: 🔥Pomozte mi vydat knihu – OBĚTI DAKERA – temný příběh o boji na život a na smrt! | Donio
Anotace knihy: Oběti Dakera
Během obyčejného odpoledního běhu najde podnikatel Olaf Riksen na pláži vyvržený podivný předmět. Ani policisté v čele s inspektorkou Buddel, která nerada sdílí své jméno a radši se představuje jen příjmením, nemají tušení, o co by mohlo jít. To jest, dokud se z předmětu nevyklube černé monstrum s jediným cílem; zabít. Když si monstrum, jež na sebe bere podobu ptáka, vezme tři Buddeliny blízké, rozhodne se inspektorka k drastickému protiútoku. Nechá za sebou celý svůj život a přestěhuje se do městečka Dooth, kde hrozivý Daker zahnízdil. Brzy přijde na to, že z Doothu není úniku. Buddel tady prožije všechny důležité události svého života: spřátelí se s Ninou, vdá se za Richarda, a dokonce se jí narodí syn Frank. To všechno je ale podbarveno krví obětí, které Daker zabije kdykoli se vzbudí. Intervaly jeho spánku jsou navíc nepravidelné, což znamená, že vražedné šílenství se může kdykoli znovu spustit. Buddel tak postupně přichází
o blízké, zatímco jsou s Dakerem uvězněni v neustálém boji o život, lásku a lidstvo. Inspektorce se nakonec povede z Doothu odjet, ale po celou dobu, co je pryč, cítí, že ji Daker znovu volá. A tak se po letech vrátí na poslední souboj, ve kterém jí pomohou všechny bývalé i přítomné oběti Dakera, aby navždycky ukončila krveprolévání.
O autorovi: Ondra Berti (*2006) se narodil do česko-italské rodiny v Senomatech na Rakovnicku. Navštěvoval 3. základní školu v Rakovníku, následně přestoupil na osm let na Gymnázium Zikmunda Wintra, kde stále ještě studuje. V sedmém ročníku ale využil příležitosti studovat jedno pololetí ve Španělsku v programu International Baccalaureate. Odmalička zbožňoval literaturu, číst se naučil již ve svých pěti letech a brzy také začal psát. V sedmnácti letech, roku 2024, vydal prostřednictvím internetového nakladatelství Pointa svou prvotinu Plameny na moři, pojednávající o ostrově, na němž mají v totalitním režimu nadvládu ženy. Nyní se snaží o vydání své druhé knihy, Oběti Dakera.
