Markéta Pavelková 
Co vás vedlo k napsání pokračování Krušnohorských osudů? Bylo to přání čtenářů, nebo nevyčerpaná témata?
Už při práci na první knize jsme s Michalem Urbanem měli připraveno víc příběhů, než se nakonec vešlo do vydání – každá kniha obsahuje dvacet příběhů. Navíc měl první díl mezi čtenáři pozitivní ohlasy, což nám dalo impuls pokračovat.
Jak jste vybírali dvacet příběhů do druhého pokračování? Bylo těžké rozhodnout, které se tam dostanou?
Snažili jsme se pokrýt celý pás Krušných hor, aby byl zastoupen co nejširší region. Každý z nás vybral deset příběhů, které mu byly osobně blízké. Navzájem jsme si je prošli, zkorigovali, a nakonec ještě asi tři z nich vyměnili.
Kniha opět propojuje krajinu, historii a lidské osudy. Co podle vás dělá Krušné hory výjimečnými?
Jsou to doslova živé dějiny Evropy, taková naše plastická učebnice moderní historie. V Krušných horách se stalo vše podstatné, co se ve 20. století na našem kontinentě odehrálo. Do roku 1945 tu historii psali převážně Němci, po válce ale přišla radikální proměna – o mnohém se mlčelo, některé věci zůstávají skryté dodnes. A právě v tom je ta tajemnost a přitažlivost Krušných hor: fascinující lidé, krajina i osudy. V období rozkvětu hornictví šlo o jeden z nejbohatších regionů střední Evropy – těžilo se tu například stříbro. Pak ale přišla doba úpadku, občas zdejší obyvatelé doslova živořily. Tyto kontrasty jsou nesmírně zajímavé.
Plánujete i třetí díl?
Pravděpodobně ano, ale určitě ne letos a ani příští rok. Máme s Michalem Urbanem chuť pokračovat, dál spolu tvořit a psát. I příběhy máme, ale momentálně mám jiné literární závazky a chci psát i něco jiného. Kdybych si měl tipnout, třetí díl by mohl vyjít třeba v roce 2027.
Jak dlouho trvá zpracování jednoho příběhu – od nápadu po finální text?
U první knihy jsem příběhy psal převážně já, Michal Urban je pak výrazně upravoval – někdy přepsal polovinu, jindy téměř nic. U druhého dílu jsme každý napsali deset příběhů, které jsme si pak vyměnili, okomentovali a společně doladili. Některé příběhy jsme měli napsané už dříve a jen jsme je upravovali. Takže si vlastně vůbec netroufám říct, ani odhadnout, jak dlouho trvá napsat jeden z nich. Je to dlouhodobá práce.
Byl nějaký příběh, který vás osobně zasáhl víc než ostatní?
Všechny jsou podmanivé a některé překvapivé. Těžko vybrat jen jeden jediný. Osobně mě nejvíce fascinují zaniklé obce – věnuji se jim často. Život, který tam kdysi byl a dnes už není, to je pro mě silné téma, srdci nejbližší.
Ve své tvorbě často zmiňujete zaniklé obce a místa, kde už dnes „nic“ není. V čem podle vás spočívá jejich síla?
Říkám to často na besedách: když někde lidé žili stovky let, milovali tu krajinu, chodili tam do školy, do kostela, vychovávali děti… pak jen tak jednoduše nezmizí energie toho místa. I když dnes uvidíte jen prázdnou louku, cítíte, že tam kdysi něco bylo.
Podařilo se někde nějakou zaniklou obec obnovit?
Na některých místech se o to snaží dobrovolníci a nadšenci. Vznikají pomníčky, konají se události, obnovují kostely, kapličky, to je skvělé. Ale aby to opravdu ožilo, musí tam znovu přijít život – lidé, rodiny, domy, práce, děti. Pak to znovu začne dávat smysl. Ale vždy by to mělo být s respektem ke krajině a jejímu duchu.
Máte mezi těmito místy nějaké, kam se rád vracíte?
Ano, mám jedno místo na Chaloupkách, kam chodím přemýšlet a kde se cítím dobře.
Změnil se váš vztah ke Krušným horám od doby, kdy jste začal psát první knihu?
Rozhodně. Krušné hory jsou můj domov. Žiji tu, trávím zde volný čas, hledám příběhy, propojuji souvislosti – a tím vším se mé pouto k nim jenom ještě více prohlubuje.
Jaké reakce dostáváte od čtenářů? Překvapilo vás něco?
Reakcí je hodně a velmi si jich vážím. Nejvíce mě těší, když mi napíšou lidé, kteří dobu, o které píši, ještě zažili, a řeknou, že jsem to popsal pravdivě. To je super. Negativní reakce jsou buďto konstruktivní, a za ty jsem rád. Z těch agresivních, černobílých jsem se naučil nic si nedělat.
Jste nejen spisovatel, ale i ředitel Destinační agentury Krušnohoří. Jak tyto dvě role propojujete?
Ono to vlastně ani nejde oddělit. Jsem obrovský patriot a pro Krušnohoří dělám všechno naplno –jako autor i jako ředitel. Když o horách mluvím, nevím, jestli zrovna mluvím jako spisovatel nebo šéf agentury. Jsem prostě člověk, kterému na našem kraji záleží.
Co byste doporučil někomu, kdo Krušné hory zná jen z dálky – kde by měl začít?
To je těžké říct. Pohoří má přes 200 kilometrů, a každý si v něm najde něco jiného – podle toho, co hledá. Přírodu, sport, relax, historii… Máme tu lázně, cyklostezky, běžkařské trasy, wellness centra. Spíš než doporučovat konkrétní místo, se ptám: co očekáváte? A podle toho rád poradím.
