Střípky české historie: Na dvoře císaře Rudolfa II.

Na konci 16. století se stalo něco neobvyklého: Praha, tehdy spíš provinční město, se na čas proměnila v centrum tehdejšího světa. Mohl za to jeden muž, císař Rudolf II., který zbožňoval vědu, umění a vše tajemné. Namísto klasického panování se obklopil astronomy, alchymisty, lékaři, filozofy a umělci, a vytvořil z Pražského hradu místo, jaké v Evropě nemělo obdoby.

Panovník s hlavou v oblacích (a nohama v laboratoři)

Rudolf II. byl synem císaře Maxmiliána II., ale rozhodně se mu nepodobal. Nebyl vojevůdcem ani politikem. Víc než zbraně ho zajímaly hvězdy, záhadné formule, obrazové sbírky a mechanické hračky. Měl sklon k samotářství a trpěl těžkými melancholickými stavy ,tedy dnes bychom asi řekli depresemi. Své útočiště našel ve světě vědy a magie, kde hledal nejen odpovědi na velké otázky, ale i útěchu pro vlastní duši.

Do Prahy přesunul císařský dvůr a otevřel dveře nejchytřejším a nejzvědavějším mozkům tehdejší Evropy. Nešlo ale o čistou akademii, byl to podivuhodný mix seriózního bádání a snů o nesmrtelnosti.

Největší mozky na jednom místě

Jedním z prvních, koho Rudolf do Prahy přivedl, byl Tycho Brahe, dánský astronom, který si po souboji musel nechat nahradit nos kovovou protézou. Brahe byl sice trochu podivín, ale v měření hvězd a planet neměl konkurenci. Když k němu později přibyl i Johannes Kepler, vzniklo na dvoře mimořádně silné duo. Kepler tu dokončil své slavné zákony o pohybu planet a vlastně tím pomohl položit základy moderní astronomie.

Císař měl ale slabost i pro alchymisty. Doufal, že najde někoho, kdo opravdu objeví kámen mudrců , látku, která promění kovy ve zlato a přinese věčné zdraví. Mezi těmi, kdo se o to pokoušeli, byl například Michal Sendivoj nebo Edward Kelley. Spousta z nich samozřejmě jen slibovala nemožné, ale Rudolf se nevzdával. Věřil, že mezi řádky starých rukopisů se skrývá pravda.

Umění jako posedlost

Rudolf II. nebyl jen fanoušek vědy, byl také vášnivý sběratel umění a kuriozit. Jeho sbírky byly tak rozsáhlé, že si dodnes málokdo umí představit jejich rozsah. Sbíral obrazy, sochy, mechanické přístroje, přírodniny, zkameněliny, lebky, exotická zvířata i podivné předměty z dalekých koutů světa. Jeho tzv. Kunstkomora (kabinet umění a kuriozit) byla považována za jednu z největších na světě.

Mezi jeho oblíbené malíře patřil například Giuseppe Arcimboldo, který maloval portréty složené z ovoce, zeleniny, květin nebo knih. Tyto obrazy působí bláznivě i dnes, ale ve své době byly vnímány jako velmi sofistikované hříčky s významem. Rudolf si je údajně velmi cenil, byly totiž stejně výstřední jako on sám.

Císař, který zapomněl vládnout

Zatímco se na hradě debatovalo o hvězdách a destilovaly elixíry, Rudolf postupně ztrácel kontakt s realitou. Přestával jednat s diplomaty, odmítal rozhodovat a zavíral se do svých komnat. Těžká duševní choroba ho nakonec téměř paralyzovala. Využil toho jeho bratr Matyáš, který se postupně zmocnil většiny zemí pod Rudolfovou správou a to včetně Uherska a Moravy. Rudolfovi zůstala už jen Praha a titul císaře, ale i ten mu nakonec vyklouzl z rukou.

Zemřel roku 1612. Jeho smrt neprovázela žádná velká sláva, spíš úleva těch, kteří čekali, až se moc vrátí do „normálních“ rukou.

Odkaz, který přežil staletí

Přesto Rudolf II. zanechal v české historii nesmazatelnou stopu. Jeho sbírky sice byly po smrti rozebrány , část skončila ve Vídni, jiná zmizela během třicetileté války, ale myšlenka rudolfínské Prahy jako místa, kde se střetává věda, magie a umění, žije dodnes.

Byla to doba, kdy se po Hradčanech procházeli géniové, kdy se hvězdná obloha měřila přes sofistikované přístroje a kdy se věřilo, že poznání může změnit svět. A právě díky tomu se Praha na čas stala nejen středem říše, ale i středem vesmiru.