Můj život s bipolární poruchou

Lidé odcházejí a přicházejí, aneb jak utéct sám do sebe

Život s bipolární poruchou je jako tanec mezi dvěma světy. Mezi světlem a tmou. Mezi tichou apatií a hlučnou euforií. Někdy tančím s lehkostí, jindy padám, klopýtám a snažím se neztratit rytmus. Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že jsem prostě „jiný“. Citlivější, intenzivnější, možná trochu komplikovaný. Až později přišla diagnóza – bipolární afektivní porucha.

Tím se mnohé vysvětlilo, ale nic se tím nezjednodušilo.

 

Zářící fáze, která spaluje

V manických obdobích se cítím nezastavitelně. Jsem jako raketa. V hlavě víří myšlenky, nápady skáčou jeden přes druhý, mám dojem, že konečně vidím svět tak, jak ho ostatní nevidí. Vše mi dává smysl. Mluvím rychle, gestikuluju, tvořím, píšu, plánuji, sním. Jsem přesvědčený, že na mě čeká velký průlom – v práci, v životě, ve světě. Láska je všude. A život? Ten konečně chutná.

Jenže je to klam. Tělo nestíhá. Spím jen pár hodin. Jsem přetažený, ale mysl mi tvrdí, že všechno je v pořádku. Okolí to zpočátku vnímá jako nadšení, jako „dobré období“. Jenže brzo začnou přicházet neshody. Dělám riskantní rozhodnutí, utrácím peníze, které nemám, začínám věci, které nikdy nedokončím.

A pak přijde pád.

 

Deprese je jako vlhký sklep

To, co bylo včera geniální, je dnes bezcenné. Když přijde deprese, svět se zúží. Barvy zmizí. Slova ztrácejí význam. Cítím se těžký, jako bych měl na těle mokré šaty, které nemohu svléct. Všechno se zpomalí. Telefon leží vedle mě, ale nemám sílu ho zvednout. Nedokážu napsat zprávu, ani se podívat lidem do očí. Nemůžu jít do práce. Nemám sílu vařit. Ani mluvit. Jen ležím a tiše se ztrácím sám v sobě.

V těchto obdobích nejvíc poznám, kdo je opravdu se mnou. A kdo odešel.

 

Lidé odcházejí a přicházejí

Tahle nemoc mě naučila bolestně jasné věci o lidských vztazích. Ne každý unese moji proměnlivost. Někteří přátelé mě opustili v tichosti – bez vysvětlení, bez rozloučení. Jiní řekli napřímo, že to na ně bylo moc. Vztahy se rozpadaly, někdy pomalu, někdy náhle. A já se pokaždé ptal: Co jsem udělal špatně? Ale odpověď často nebyla ve mně. Byla v tom, že má nemoc je těžká nejen pro mě, ale i pro lidi kolem.

Na druhou stranu, naučil jsem se vážit si těch, kteří zůstávají. Kteří neodsuzují, nesoudí, ale jen jsou. Kteří mě obejmou, když mlčím. Kteří ví, kdy promluvit a kdy mlčet. Kteří přijali to, že nejsem vždy stabilní. A to je dar. Protože v takových chvílích se z přátel stávají rodina.

 

Terapie útěkem do sebe

Když jsem si poprvé uvědomil, že nemohu být neustále závislý na přítomnosti ostatních, přišel ten největší zlom. Začal jsem se učit být sám. A ne „osamělý“, ale skutečně sám se sebou. Bez hluku světa. Bez očekávání.

Vybudoval jsem si místo, kam mohu utéct, když všechno bolí. Není to žádná chata v horách. Je to vnitřní prostor. Ticho, které není prázdné. Místo, kde se mohu schoulit, oddechnout si, utřídit myšlenky. Naučil jsem se meditovat. Píšu si deníky. Poslouchám hudbu, která mě uzemňuje. Někdy jen pozoruju nebe z okna. A dýchám.

Útěk do sebe není slabost. Je to obrana. Někdy jediná, která funguje. V tom úkrytu vím, že nejsem „porucha“. Jsem člověk. A že jsem pořád tady.

 

Vztahy na houpačce

Bipolární porucha je náročná i pro partnerský život. Milovat mě znamená milovat všechny moje proměny. Můj partner – pokud nějaký je – musí umět číst mezi řádky. Někdy toužím po blízkosti, jindy po klidu. Někdy mluvím celý večer, jindy neřeknu ani slovo. A vysvětlit to není vždy jednoduché.

Ale i tady platí, že upřímnost je základ. Říkat věci otevřeně. Nepředstírat. A hlavně – odpustit si, když něco nezvládnu. Vztah není o dokonalosti, ale o ochotě růst – spolu i každý zvlášť.

 

Život navzdory

Léčím se. Někdy medikací, někdy terapií, někdy obyčejnou lidskou láskou a trpělivostí. Není to snadné. Někdy nenávidím, že musím brát léky. Jindy jsem vděčný, že vůbec existují. Někdy se cítím jako poražený. Ale pak přijde den, kdy zase vyjdu ven, dám si kávu na slunci, usměju se na cizince a uvědomím si – žiju.

A to je víc, než co jsem si kdysi uměl představit.

 

Pro ty, kdo tápou

Pokud právě čteš tyto řádky a poznáváš se v nich – nejsi sám. A nejsi divný. Jsi člověk, který bojuje s vlnami, které nejsou vidět. Ale plaveš. Každý den, každou hodinu. A to se počítá.

Neboj se požádat o pomoc. Neboj se mluvit. A hlavně – nezapomínej dýchat. Možná se svět zdá někdy příliš hlučný, příliš rychlý, příliš nespravedlivý. Ale někde v tom všem je klidné místo, které patří jen tobě. Hledej ho. A když ho najdeš, drž se ho. I kdyby jen na chvíli.

Život s bipolární poruchou není konec. Je to jiný druh cesty. A i když na ní někdy kráčíme sami, nejsme úplně sami…