Románová série Vlastimila Vondrušky začíná příběhem Dědictví templářů

Nejčtenější český autor historických románů Vlastimil Vondruška přichází s novou románovou řadou, jejíž úvodní díl Dědictví templářů vydá nakladatelství MOBA 2. září 2025. Čtenáře čeká napínavý příběh, v němž se propojuje současnost s dávnou historií, a kde nechybí láska, zrada, vražda ani legendární templářský poklad.

Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška se netají tím, že dobro a spravedlnost vždy musí v jeho příbězích zvítězit. Nejinak tomu bude i v úvodním díle, jehož hrdinkou je Afrodita Rossová, mladá lingvistka a historička, která se po studiích na prestižních univerzitách vrací po sametové revoluci do Čech. Tato série se liší od jeho předchozích knih. „Propojení minulosti a současnosti dává příběhu naprosto jiný čtenářský rozměr. Navíc umožňuje vysvětlovat z dnešního pohledu to, co bylo kdysi. Afroditu vyšlu do Skotska za příbuznými, jejichž předkové na počátku 14. století pomáhali králi jménem Robert Bruce porazit Angličany. To bylo přesně v letech, kdy ve Francii likvidovali templáře. A z pramenů víme, že několik templářských lodí, nikdo neví s čím, odplulo do Skotska. Tam zamíří i její přítel Petr Lípa, který jako kriminalista pátrá po ukradených památkách. Takže je jasné, o co půjde – vražda, pronásledování a hledání vraha i pokladu,“ říká k Dědictví templářů autor a doplňuje: „Kdysi jsem četl Kožíkův román Město šťastných lásek, který je založen na prolínání přítomnosti a minulosti, a moc se mi líbil. Tak jsem to zkusil rovněž, i když taková kompozice je pro psaní hodně složitá. Ale vymyslel jsem příběh, kde je to prolínání naprosto logické. Psal jsem ho s mimořádnou chutí a moc mě to bavilo. Taky proto, že hlavní hrdinka je holka podle mého gusta.“

 

Ukázka z knihy

Píšu práci o pánech z Lipé na Moravě v 16. století. Náhodou jsem v archivu našel pár zajímavých dokumentů. Jedním z nich je deník Viléma I. z Lipé. Je psaný latinsky, jenže to víš, jak se učila za socialismu latina. Udělala jsi dobře, že jsi zmizela do ciziny.“

Hovořil důvěrně, ale současně naléhavě. Vůbec se jí to nelíbilo. Takový příval hraného přátelství ji lekal. Nevyhodila ho hned jen proto, že to byl hezký chlap. Ostře ho zastavila: „Nezlob se, ale proč mi to vykládáš?“

„Moje drahá Afrodito, vlastně ty si teď říkáš Dita, že je to tak? Myslel jsem, že bys mi mohla ten deník přeložit.“

„Tak na to zapomeň!“

„Bude tě zajímat. Copak jsi nepsala o templářích?“

„Co ti s tím mají společného?“

„Hodně. Latinsky přece jen něčemu málo rozumím. Mám důvod se domnívat, že pan Vilém na něco přišel. Tedy abych byl přesný, našel zřejmě cestu k jejich pokladu. V té době držel totiž jeho rod Moravský Krumlov. A odtud je to na Templštejn co by kamenem dohodil. Tenhle hrad totiž templáři ve druhé polovině 13. století založili.“

„Zřejmě právě proto tam bylo na začátku následujícího století sídlo zemského komturství pro Čechy, Moravu, Slezsko a Rakousko. Je možné, že tam pobýval i komtur Ekko,“ přerušila ho, aby mu bylo zřejmé, že jí nemusí elementární fakta vysvětlovat. A ještě dodala: „Pověst o ukrytém templářském zlatě je živá i dneska. Tu zříceninu, pokud vím, už celá desetiletí devastují hledači pokladů. Marně! Odpusť, ale mám práci.“

„Kdybych uměl latinu jako ty, nebudu se doprošovat. S překlady pramenů mi proto až dosud pomáhal pan profesor Moutelík. Když jsem mu ten deník dal, za pár dní mi volal, abych za ním okamžitě přišel. Na něco musel přijít. A padlo jméno templářů. Byl jsem zrovna na chodbě, když se to neštěstí stalo.“

„Moutelík?“ vyhrkla překvapeně. Znovu ji zaplavily vzpomínky. „Dobře, tak mi to tu nech. Podívám se na to.“

Otevřel kufřík a před ni položil objemný štos fotokopií.

„Mohu přijít zase zítra?“

„Jsem tu jen v úterý a ve čtvrtek.“

„Takže pozítří. Tady je vizitka s mým telefonem na fakultu. Počkej, napíšu ti ještě číslo ke mně domů.“

Dita byla sice zvědavá, ale nechtěla deník studovat v práci, a tak odešla asi o půlhodinu dřív než jindy. Těšila se, že třeba nebude touhle dobou v tramvaji ještě tolik lidí, jako bývalo později. Když vyšla na ulici, zahlédla červený vůz s reklamou na prací prášek Vizír s přihlouplým sloganem: „My zíráme, vy zíráte.“ Rozběhla se na zastávku, ale zbytečně. Byla to čtyřka, a to by musela na Karlově náměstí přestupovat. Šestka jela naštěstí za pár minut, ale byla přecpaná lidmi a stěží se vmáčkla na schůdky.

Věděla, že ji teď čeká dvacet minut cestování, jako by byla sardinka. Jen s tím rozdílem, že sardinka si klidně ležela v konzervě v oleji, zatímco ona se potila, a všichni kolem ní taky, a na každé zastávce musela vystoupit, aby mohli ven ti uvnitř, a pak se zase rvát do tramvaje, aby pokračovala dál. Podle jakéhosi podivného zákona totiž na každé stanici čekalo o jednoho až dva cestující víc, než kolik vystoupilo. Ani ve Vršovicích to nebylo lepší.

Vystupovala na konečné, na Kubánském náměstí. Byt po rodičích měla ve vysokém paneláku, v jehož přízemí se nacházelo několik prodejen, hrdě nazývaných obchodní galerie. V pekařství měli k jejímu údivu ještě dva poslední tvarohové šátečky a jeden povidlový koláček. Koupila si je k večeři a pak utíkala domů. Bydlela v šestém patře a výtah kupodivu jezdil.

Doma se rychle osprchovala, uvařila si kávu a pak se zatajeným dechem vstoupila do pracovny. Byla původně otcova a po jeho smrti tu prakticky s ničím nehýbala, jen utírala prach. V knihovně přímo proti starožitnému psacímu stolu se sloupky po stranách stála ve stříbrném rámečku fotografie rodičů. Pokaždé je pozdravila, a teprve pak si ke stolu sedla. Ten jediný trochu přerovnala, aby u něj mohla pracovat.

Fotokopie deníku byly přeházené a samozřejmě nebyly očíslované. A tak se dala do rovnání. Nebylo to snadné, protože stránky se v časech renesance nečíslovaly. Naštěstí Vilém z Lipé začínal každou novou kapitolu ornamentálně zdobenou majuskulou. Ráda řešila rébusy, a tohle bylo stejné. Podle smyslu poslední věty na stránce hledala stránku, která by začínala větou na tu předešlou navazující. Asi po třech hodinách měla deník srovnaný a hned si listy očíslovala. Jenže zjistila, že není úplný. Uprostřed deníku musela jedna nebo možná i víc stránek chybět. Řekne o ně Hanušovi, až se zase uvidí.

Protože se venku zatím setmělo, rozsvítila stolní lampičku, udělala si další kávu a začala číst. Milovala literaturu a často příběh prožívala spolu s hlavním hrdinou tak, že v příběhu doslova žila. Tenhle deník ji od prvních slov pohltil.