Příběh Pavly (39): Za pár měsíců oslavím čtyřicítku. Děti nemám a nechci, ale pro okolí jsem dál chudinka, která propásla život
Kateřina Kostková 
Když se mě někdo zeptá, jak si představuji ideální sobotní ráno, odpověď je jednoduchá: probudit se bez budíku do tichého bytu, v klidu si uvařit čerstvou kávu, otevřít knížku a nechat den volně plynout. Pro někoho možná nudná rutina, pro mě definice absolutního štěstí a svobody. Jenže podle měřítek společnosti, ve které žijeme, mi v tomhle obrázku chybí to nejdůležitější – dětský pláč, rozházené hračky a mateřské povinnosti.
Za tři měsíce mi bude čtyřicet let. Jsem zdravá, mám úspěšnou kariéru v grafickém designu, skvělé přátele, útulný byt a partnera, se kterým sdílíme stejné životní hodnoty. Přesto se na každé rodinné oslavě nebo třídním srazu stávám terčem stejných soucitných pohledů a nevyžádaných rad. Pro své okolí nejsem spokojená dospělá žena, ale tragická postava, které „ujel vlak“.
Moje rozhodnutí nemít děti nepřišlo ze dne na den a nebylo vyvoláno žádným traumatem. Prostě jsem v sobě nikdy necítila ten známý mateřský pud, o kterém ostatní ženy mluví. Když mé kamarádky v pětadvaceti rozněžněle prohlížely dětské postýlky a dupačky, mě to nechávalo úplně chladnou. Čekala jsem, že to přijde později. Říkala jsem si: „Až mi bude třicet, určitě se to zlomí.“ Nestalo se. A než abych přivedla na svět dítě jen proto, že se to očekává, rozhodla jsem se být upřímná k sobě i ke svému okolí.
Jenže společnost, zdá se, bezdětnou ženu před čtyřicítkou nedokáže přijmout bez diagnózy. Pokud nemáte děti, musíte být buď tajně neplodná a hluboce nešťastná, nebo kariéristická sobexitka, která nenávidí děti. Nic mezi tím neexistuje.
Nejhorší bývají rodinná setkání. Moje matka si při každém pohledu na kočárek těžce vzdychne a nezapomene dodat: „Kdo ti podá sklenici vody, až budeš stará?“ Moje teta mi zase s oblibou doporučuje různé kliniky a bylinky na podporu plodnosti, přestože jsem jí už mnohokrát vysvětlila, že problém není v mém těle, ale v mém přesvědčení. Vždycky jen mávne rukou a řekne: „To říkáš teď, ale až ti bude padesát, budeš hořce litovat.“
A pak jsou tu kamarádky. S těmi, které mají děti, jsem se postupně odcizila. Ne proto, že bych jejich děti neměla ráda – ráda jim koupím dárek k narozeninám nebo si s nimi pobavím – ale proto, že se z našich konverzací vytratilo cokoliv jiného než mateřské Témata. Když řeknu, že jsem unavená po náročném projektu v práci, dostanu odpověď: „Ty? Z čeho prosím tě? Nemáš děti, tak ani nevíš, co je to skutečná únava.“
Často přemýšlím, proč mají lidé potřebu soudit volbu, která nikoho jiného nepoškozuje. Proč je v pořádku otevřeně oslavovat mateřství, ale dobrovolná bezdětnost se bere jako selhání nebo sobectví? Není naopak zodpovědné nepřivádět na svět dítě, když víte, že mu nedokážete dát to hluboké mateřské toužení, které si zaslouží?
Před svou čtyřicítkou cítím obrovský vnitřní klid. Můj život je plný, smysluplný a pestrý. Mám čas věnovat se své práci, cestování, dobrovolnictví i svým blízkým. Jediné, co me ztmavuje radost, je ten neustálý tlak a pocit, že musím před světem obhajovat vlastní štěstí. Už ale nechci nikoho přesvědčovat. Můj život patří mně – a jsem s ním maximálně spokojená přesně tak, jak je.
