I když oheň využívá lidstvo více než milión let, rozdělat jej pomocí zápalek umí lidé necelých 200 let. Ve skoro nezměněné podobě je využívají od poloviny 19. století. V šumavské Sušici měla jejich výroba 180letou tradici, útlá dřívka se zde vyráběla až do roku 2008. Existují různé druhy zápalek a jejich kvalita je určena především druhem dřeva. I přes vynález zapalovačů, mají zápalky stále své stabilní místo na trhu.
Oheň znamenal pro člověka obrovský pokrok, odhaduje se, že jej začal využívat před 1-1,5 milióny let.
Zápalky, hovorově sirky, jsou podlouhlá dřívka, částečně nebo zcela nasycena zápalnou látkou, na konci je hlavička, která vzplane díky tření. Hovorový výraz sirka se udržel, i když je dnes už fakticky špatně, dříve se totiž konce zápalek namáčely do síry, odtud název sirka.
První zápalky vyrobil anglický lékárník John Walker v Londýně ve dvacátých letech 19. století. Zapalovaly se protažením mezi skelnými papíry. O deset let později se objevily první zápalky fosforové, jež byly vynálezem francouzského lékaře Charles Sauria, který přidal do zápalné směsi bílý fosfor, čímž odstranil nepříjemný zápach. Jedovatý bílý fosfor byl však příčinou fosforové nekrózy-onemocnění typického pro dělníky v sirkárnách. Za definitivního vynálezce třecí fosforové zápalky se považuje Johann Fridrich Kramerer z Ludwigshafenu, který v roce 1832 vznítil zápalku o stěnu cely, ve které konal své pokusy, když byl odsouzen za účast v revoluci.
Později také přichází rakouský lékař Anton Schrötter Ritter von Kristelli se zlepšovákem a místo jedovaté bílého fosforu začíná používat červený nejedovatý fosfor.
„V roce 1834 si vídeňský lékárník Štěpán Römer dává patentovat výrobu třecích zápalek a od něho se pak výroba dostává do české Sušice, kde dosáhla světoznámosti a tradiční výroba sirek přetrvala v Sušici až do roku 2008, kdy proslulá sirkárna Solo Sušice byla nucena ustoupit tržním tlakům a prodat výrobní stroje a transformovat se na obchodní firmu,“ popisuje Petr Zelinka ze SOLO Matches & Flames, dnešního nástupce historické značky SOLO.
V západočeské Sušici započal slavnou výrobu zápalek truhlář Vojta Scheinost, který pracoval se svojí milou Marií Urbancovou ve Vídni právě u lékárníka Römera. Vojta Scheinost tam vyráběl dřívka a Marie Urbancová míchala hořlavou směs pro výrobu zápalek.
A jak se rozdělával oheň bez zápalek?
Před vynálezem zápalek lidé získávali oheň mechanickým způsobem, a to třením, úderem nebo stlačením vzduchu, ale také pomocí slunečních paprsků namířením čoček z vybroušeného přírodního křišťálu nebo později zvětšovacího skla, dokud se nedosáhlo dostatečně vysoké teploty.
Jaké druhy zápalek existují?
Kromě standardních malých zápalek, tzv. kuřáckých, existují zápalky ploché, prodloužené, krbové, ale i voděodolné nebo zápalky do přírody, které odolávají větru.
- Standardní malé zápalky jsou dlouhé 4 cm, prodávají se v papírových krabičkách, kde jich bývá přibližně 40 kusů. Důvěrně známé jsou červenožluté krabičky s nálepkami klíče, zámků, nůžek, hlásné trouby nebo dýmky.
- knížečkové zápalky jsou populární především v USA a jedná se o ploché odlamovací zápalky dřevěné nebo papírové, které jsou vlepené do plochého papírového přebalu, zápalka se před použitím odlomí či odtrhne.
- Nejčastěji používané jsou zápalky domácnostní, délka zápalky je zhruba 5 cm a prodávají se v různě velkém balení, například po 100 nebo 240 kusech. Jsou delší, aby se s nimi snadněji zapaloval plynový hořák pod hrncem a celkově je s nimi manipulace pohodlnější.
- Krbové zápalky jsou prodloužené na cca 20 cm ke komfortnímu používání. Krabičky jsou různé, obecně však bývají dlouhé a úzké, aby vydržely dlouho hořet a snadněji se s nimi pracovalo mezi dřevem v ohništi.
- Svíčkové zápalky jsou pak dlouhé okolo 9 cm.
- Existují také bezpečnostní zápalky, které dosahují nižších teplot při hoření, voděodolné zápalky jsou pak opatřené impregnací proti vlhkosti a větruodolné mají delší hlavičku.
„Nejkvalitnější zápalky se vyrábějí z osikového dřeva, oblíbený je i topol nebo borovice. V asijských zemích používají místní rychle rostoucí dřeviny, např. v Indii matti, keralskou osiku, či pakistánský topol. Struktura vláken osikového dřeva zajišťuje dostatečnou pevnost dřívek, vyloženě nevhodným dřevem pro výrobu zápalek je například smrk, který při škrtání praská. Protože ale u nás nebyl dostatek osikového nebo topolového dřeva, muselo se smrkové dřevo v Sušici pařit, aby se zbavilo pryskyřice a bělit, aby vypadalo, jako osikové,“ vysvětluje Petr Zelinka ze SOLO Matches & Flames a dodává: „V současné době nejčastěji používáme zápalky z osikového dřeva té nejvyšší kvality vyráběné ve Švédsku.“
Zajímavosti o zápalkách
Na světě se podle údajů statistik spotřebuje ročně šest triliónů zápalek.
Zápalky se dnes plní hlavně do papírových krabiček, poslední dřevěné byly v Sušici vyrobeny v červenci 1984 a jejich sběratelská hodnota od té doby roste.
Bezpečná sirka se pozná tak, že po jejím škrtnutí dřívko již přestane žhavit a její hlavička zůstane kompaktní, po uhašení musí dřívko ihned zčernat, nesmí mu zůstat žhavý konec. Stejně jako ve známém filmu Vesničko má středisková, nedoporučuje vracet vyhořelé zápalky do krabičky a následně do kapsy ani Petr Zelinka ze SOLO Matches & Flames.
Zápalky využívané v tropických oblastech s vysokou vlhkostí mají jinou recepturu, která odolá vlhku, údajně i po olíznutí zápalky určené pro tento trh hoří. Tato hlavičková masa obsahuje těžké kovy, jako je dvojchroman draselný, síru a kyselinu boritou. Tyto zápalky jsou vyráběny v Rusku, jižní a střední Americe a Asii, nehodí se pro evropský trh, protože neodpovídají evropské normě.
V sušickém muzeu je umístěna zřejmě největší sirka na světě. Vznikla v místní sirkárně Solo roku 2008 a dlouhá je skoro 3,6 metru. Hranol zápalky má obvod 7 x 7 centimetrů. Takovou obří sirku se podařilo zažehnout pomocí klasické malé krabičky škrtnutím o obří hlavičku. Hořlavá hmota hlavičky po zapálení hořela téměř minutu a půl a celá zápalka celých pět minut.
A za jak dlouho se krabička zápalek vyrobí? Rekord 2,5 vteřiny drží Švédové, sušičtí sirkaři potřebovali 6 vteřin.
Zápalky se používají také jako měřítko, a to v makrofotografii.
Zápalkové nálepky si také našly své fanoušky mezi sběrateli. Jejich sběratelství se označuje jako filumenie. Sbírají se cca od roku 1840, v Čechách trochu později, asi od roku 1890. První výstava zápalkových nálepek byla v České republice uspořádána roku 1926 v Jičíně.
