Jméno Václav Jindřich – Wenzel Heinrich Veit (1806–1864) dnes znají prakticky pouze specializovaní hudební historikové, nanejvýš hrstka zanícených zájemců o starší hudbu. Širší posluchačské obci je jméno tohoto česko-německého skladatele, klavíristy, publicisty a organizátora hudebního života v Čechách 1. poloviny 19. století nejspíš zcela neznámé. A přesto byl Veit ve své době významným a oblíbeným skladatelem, jehož dílo respektovala i cizina – především německá. Veit byl německé národnosti, byl však zaníceným českým patriotem, jak to bylo v jeho době obvyklé. Jeho zařazení do české hudební kultury je tudíž zcela na místě.
S příchodem Bedřicha Smetany Veitovo renomé ustupovalo do pozadí, což se ostatně přihodilo i dalším skladatelským osobnostem doby „předsmetanovské“, jak bývá označována právě doba 1. poloviny 19. století. Smetana zastínil osobnosti Veitova formátu jednak přirozeně, jednak se o postupné slábnutí zájmu o českou hudbu předsmetanovskou postarala i rodící se česká hudební publicistika a historiografie poměřující řadu hodnot české národní hudby formátem génia Smetanova.
Na dlouhou dobu poslední důkladné pojednání o Veitovi z pera hudebního spisovatele Artuše Rektoryse vyšlo při příležitosti 100. výročí jeho narození v březnu 1906 v časopise Dalibor ve čtyřech pokračováních. V následující době se připomínky Václava Jindřicha Veita většinou již omezovaly jen na více či méně stručné zmínky v různých všeobecných pojednáních o historii české hudby a ovšem v publikacích smetanovských. Až v roce 100. výročí Veitova úmrtí (1964) vydal regionální badatel a hudební spisovatel Karel Fiala malou monografii. Následovalo ještě stručné heslo v Československém hudebním slovníku osob a institucí (1965) a pak už jen jeho spíše stručnější replika v roce 210. výročí narození (2016) v internetovém Českém hudebním slovníku.
Období českého raného hudebního romantismu funguje ve všeobecném povědomí dodnes jako období téměř úhoru, na jehož málo výživné půdě jako zázrakem vzklíčila tvůrčí osobnost Bedřicha Smetany. Ze skladatelů tohoto období bývá nejčastěji připomínán František Škroup, a to většinou jen jako autor písně Kde domov můj. Tento pohled je z dnešního hlediska už zcela neudržitelný. Dotyčná etapa je významná nejen zásadními hudebně historickými reáliemi, z nichž stačí připomenout minimálně založení pražské konzervatoře (1811) a varhanické školy (1830 – právě z varhanické školy, nikoli z konzervatoře, vzešli mimochodem tři nejvýznamnější čeští skladatelé pokračovatelé Smetanovi – Dvořák, Janáček a Foerster), nýbrž i skladatelskými osobnostmi, které rovněž připravovali půdu Smetanovi.
A mezi ně patří i náš Václav Jindřich Veit. Veit je autorem poměrně rozsáhlého díla zasahujícího téměř do všech žánrů (kromě opery – i když i o té uvažoval, avšak svůj plán nakonec nerealizoval). Jeho vokální skladby jsou psány převážně (a pochopitelně) na německé texty, Veitovo národní vlastenectví vydalo ovšem i nemalý počet písní a mužských sborů na texty české (Chmelenský, Vacek Kamenický, Šmilovský, lidové texty).
Ve své době se prosadil zejména komorní tvorbou (smyčcové kvartety, smyčcové kvintety, skladby pro sólový klavír atd.) a rovněž jeho orchestrální díla, byť nepočetná, dosáhla ve své době i mezinárodního uznání – to platí zejména pro jeho jedinou Symfonii e moll op. 49, premiérovanou s pozitivním ohlasem v lipském Gewandhausu 20. října 1859 a 29. listopadu 1859 v Praze (pod taktovkou Františka Škroupa). Česká hudba je až do vystoupení Dvořákova na symfonie poměrně chudá a Veitova symfonie je rozhodně její významnou položkou. Je samozřejmě součástí této nahrávky zasvěcené právě Veitově tvorbě orchestrální.
CD můžete koupit ZDE
