Soudobá hudba je významnou součástí dramaturgie Pražského jara. Festival pečuje o tuto oblast nejen pravidelným zařazováním současných děl do svého programu, ale též představováním nejnovějších děl ve špičkové interpretační kvalitě v podání vynikajících zahraničních souborů a sólistů specializovaných na soudobou hudbu. Tím se festival napojuje na světové dění v oboru a stává se současně mezinárodní platformou i pro české interprety. Nepřehlédnutelnou součástí těchto aktivit je i podpora domácí tvorby formou tvůrčích objednávek. Festival Pražské jaro zde dlouhodobě sehrává důležitou roli, přičemž se v posledních letech zaměřuje zejména na skladatele mladší a střední generace. V mnoha případech při tom vzniká příležitost přivést ke spolupráci slavná zahraniční tělesa s českými tvůrci, což bývá vždy oboustranné obohacení o novou zkušenost a pro české skladatele navíc šance získat zahraniční umělecké kontakty.
Na tomto CD představujeme výběr čtyř skladeb, které festival objednal a premiéroval v letech 2018–2020. Soubory, které bývají osloveny k vystoupení na Pražském jaru s výzvou, aby provedly českou novinku, obvykle chtějí konzultovat výběr autora. Proto je nezbytné jim nabídnout takové skladatelské osobnosti, které sdílejí podobný estetický názor a jejichž hudba pro ně slibuje interpretační výzvu. U všech skladeb uvedených na tomto CD se podařilo takové souznění mezi tvůrci a interprety navodit a výsledkem byla nezapomenutelná provedení.
Obsah CD:
1/ Šimon Voseček — Hypnos
PKF
Ben Glassberg – dirigent
2/ Jakub Rataj — æther
Bennewitzovo kvarteto
Carolina Eyck — těremin
Karel Košárek — klavír
Alžběta Jamborová — hoboj
Petr Louženský — dirigent
3/ Luboš Mrkvička — For Large Ensemble, Part D
Klangforum Wien
Bas Wiegers — dirigent
4/ Jan Ryant Dřízal — Wild at Heart
Brno Contemporary Orchestra
Pavel Šnajdr — dirigent
Celkový čas: 51:49
Šimon Voseček (*1978) studoval v Praze u Otomara Kvěcha a ve Vídni na Univerzitě hudby a divadelních umění u Chayi Czernowin. Od roku 2002 žije ve Vídni, kde je úspěšným autorem zejména operních děl. Mimořádný úspěch sklidila jeho celovečerní komorní opera Biedermann a žháři podle stejnojmenné hry Maxe Frische, která v nastudování souboru Neue Oper Wien získala cenu rakouského ministerstva kultury. Týž soubor s operou hostoval v italském Bolzanu, roku 2015 byla uvedena souborem Independent Opera at Sadler’s Wells v Londýně v překladu Davida Pountneyho a o dva roky později v Městském divadle v Bremerhavenu v Německu. V listopadu 2016 měla ve vídeňské Kammeroper premiéru další Vosečkova opera Hybris na libreto režisérky Kristine Tornquist, jejímž námětem jsou otázky lékařské etiky. V sezoně 2019–2020 byly provedeny dvě Vosečkovy divadelní novinky – Be My Superstar a Ogres na motivy divadelních her Yanna Verburgha. Za svou uměleckou práci obdržel Šimon Voseček v roce 2016 Cenu města Vídně.
Vosečkova orchestrální kompozice Hypnos (2018), uvedená ve světové premiéře na Pražském jaru, novým způsobem rozvíjí některé hudební motivy z jeho opery Hybris. Název Hypnos (starořecký bůh spánku) odkazuje ke snovým obrazům a vizím, kterými autor charakterizuje svou skladbu: „Paralelní svět nesplnitelných přání spletených s banálními obavami. Nejasná hranice mezi realitou, snem a noční můrou. Mrtvý ti nalije skleničku, morče si vypůjčí kontaktní čočky. Život rozemletý v mixéru.“
Jakub Rataj (*1984) je absolventem studia skladby na pražské HAMU, kde studoval pod vedením Hanuše Bartoně a v rámci doktorandského studia u Luboše Mrkvičky. Nové technologie studoval též u Luise Naóna na Conservatoire national supérieur de musique et de danse v Paříži. Je autorem orchestrálních, komorních a elektroakustických kompozic. Jeho práce přesahuje do světa zvukových instalací a performancí. Inspiruje se lidským tělem – pohybem, dechem, pulzem a gesty. Jeho skladby zazněly v rámci mnoha koncertů a festivalů v České republice i v zahraničí v podání souborů jako Orchestr Berg, Prague Modern, Low Frequency Trio, Solaris 3, Quatuor Tana, FamaQ a Ostravská banda.
Objednávka Pražského jara pro Jakuba Rataje nabízela výběr z nástrojů, které použil Bohuslav Martinů ve své skladbě Fantasia pro těremin, hoboj, smyčcové kvarteto a klavír, která byla na programu stejného koncertu. Jakub Rataj je využil všechny a vytvořil pro dané obsazení skladbu æther (2018–2019). Na rozdíl od Martinů v jeho díle těremin (nástroj ruského vynálezce Lva Sergejeviče Těrmena známého jako Leon Theremin) nemá roli sólového nástroje v koncertantním pojetí, ale zapojuje se do zvukového celku jako jeden z několika rovnocenných zdrojů zvuku. V komentáři ke skladbě autor napsal: „Název æther je skrytým věnováním výjimečnému a v této skladbě exponovanému hudebnímu nástroji – těreminu, původně známému jako ætherphon. V době vzniku tohoto nástroje byl pojem æther chápán mj. jako všudy-přítomná substance, v níž se šíří elektromagnetické záření. Aetherphon – nástroj, který přetváří prázdný prostor mezi člověkem a dvěma anténami ve zvukové frekvence – stojí ve středobodu celé kompozice, často jen nenápadně propojuje ostatní nástroje díky svému mimořádnému frekvenčnímu rozsahu a charakteristické zvukové barvě vzdáleně připomínající lidský hlas. Nástroj, do jehož prostoru člověk vstupuje, vibrace, které svojí přítomností přetváří. Při psaní skladby æther mě provázela představa tichého chvění, které neviditelnými vlákny propojuje impulzy jednotlivých nástrojů, postupně transformuje výrazná gesta v křehké zvukové ‚molekuly‘, zahušťuje jejich dozvuk a tím vytváří novou kvalitu.“
Luboš Mrkvička (*1978) studoval skladbu u Milana Slavického a absolvoval i studijní stáž na Royal College of Music v Londýně u Davida Sawera. V současnosti působí jako pedagog na pražské HAMU. Píše téměř výhradně instrumentální hudbu bez jakéhokoliv mimohudebního programu, zahrnující díla od malých komorních seskupení až po velké orchestry. Své skladby pojmenovává strohým způsobem podle obsazení s pořadovými písmeny a vytváří z nich volné cykly. Každá část cyklu představuje rozvinutí nějakého konkrétního hudebního nápadu v souvislosti s harmonií, dynamikou, rychlostí, hustotou, texturou, polohou a může stát samostatně či v sousedství libovolného počtu jakýchkoliv dalších částí, jejichž pořadí si může zvolit interpret.
Cyklus děl nazvaný For Large Ensemble skladatel zahájil částí A, dokončenou v roce 2008. Část B byla komponována pro Orchestr Berg v roce 2015, část C pro Brno Contemporary Orchestra v roce 2017. Část For Large Ensemble, Part D (2018), komponovaná pro Klangforum Wien, představuje předposlední, čtvrtou kompozici tohoto otevřeného cyklu skladeb pro velké instrumentální soubory, přičemž tou nejnovější je zatím část F napsaná v letech 2020–2021 pro Ostravskou bandu. Luboš Mrkvička se netají tím, že je kromě soudobé vážné hudby i nadšeným posluchačem rocku. Ve své tvorbě nicméně razí přísnou stylovou linii založenou na hudbě čistých forem a tvarů, zdůrazňující mistrně prokomponovaný hudební detail. Taková hudba klade vysoké interpretační nároky a může být výzvou právě pro soubor formátu Klangforum Wien.
Jan Ryant Dřízal (*1986) patří mezi nejvýraznější skladatelské osobnosti své generace. V roce 2014 zvítězil ve skladatelské soutěži České filharmonie se skladbou Kuře melancholik, kterou provedla Česká filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, a v roce 2016 byl oceněn výroční cenou OSA pro nejúspěšnějšího mladého autora vážné hudby. Je držitelem několika dalších ocenění z mezinárodních skladatelských soutěží a přehlídek. Jeho skladby zněly na koncertech těles jako Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Orchestr Berg, ansámbl MoEns, Trio Helix, Brno Contemporary Orchestra, Pražský filharmonický sbor, Kühnův smíšený sbor a na festivalech, jako je Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Contempuls nebo New Music Olomouc. Dřízal je absolventem kompoziční třídy na Pražské konzervatoři (Otomar Kvěch) a Hudební akademie múzických umění v Praze (Hanuš Bartoň a Luboš Mrkvička). Svá studia doplnil o stáže na Estonské hudební a divadelní akademii v Tallinnu (Tõnu Kõrvits) a Royal College of Music v Londýně (Dai Fujikura). Od roku 2016 působí pedagogicky na oddělení výuky teorie Pražské konzervatoře.
Pro koncert souboru Brno Contemporary Orchestra na Pražském jaru Jan Ryant Dřízal vytvořil skladbu Zběsilost v srdci (2020), volně inspirovanou stejnojmenným filmem Davida Lynche Wild in Heart, jeho energií a výbušnou poetikou. Autor o ní říká: „Ústředním motivem celé skladby je expresivní pojetí nevědomé, temné stránky naší psychiky. Šlo mi především o zachycení onoho pověstného ‚zvířete v nás‘, jež žije hluboko v našem nevědomí a jehož přítomnost jsem pocítil v jednom mimořádně intenzivním snu. Výstavba skladby se proto podobá šamanskému rituálu, skrze nějž dochází k evokaci nejrůznějších zvukových obrazů. Aby byla skladba ještě sugestivnější, zapojil jsem do ní i lidský element: šeptání slova ‚sen‘ anebo ‚snít‘ v jednatřiceti světových jazycích, odkazujících na kolektivní nevědomí nás všech. Dominujícím nástrojem je tenorový saxofon, který svým dravým zvukem napodobuje freejazzové kreace a reflektuje i stejnojmenný film Davida Lynche. Zběsilost v srdci ale nemá být v prvním plánu agresivní či jen temnou kompozicí. Snažil jsem se naopak svou hudbou vystihnout velmi přirozenou animální složku lidské psychiky a tím podtrhnout i její archaičnost.“
