Miroslav Graclík ROZHOVORY Trochu jinak

ROZHOVORY Trochu jinak s 20 osobnostmi, které jdou až na dřeň. Velmi otevřené rozhovory s předními osobnostmi především české kulturní scény, ale nechybí i několik »výletů« na Slovensko, do Německa či do Ameriky. Spisovatel Miroslav Graclík v nich nezná žádná tabu a ptá se i na třinácté komnaty zpovídaných, kteří mu upřímně a bez sebecenzury odpovídají. Většinu osobností do knihy nafotil Václav Nekvapil. Těšit se například můžete na Evu Hudečkovou, Vítězslava Vávru, Rolfa Hoppeho (král z filmu Tři oříšky pro Popelku), Mariana Labuda, Jaromíra Mayera, Kima Collinse, který byl na konci osmdesátých let hvězdou skupiny Kroky Františka Janečka, Jiřího Krytináře, Achillease Michailidise z legendárního tria Achill – Zachar – Bolek, duo Josef & Lucie, které zpívá jako Karel Gott a Iveta Bartošová, Ronyho Martona, Marcelu Královou, Ondřeje Suchého, Pavla Nohu, Gabrielu Vránovou či Vladimíra Brabce.

Eva Hudečková:

V polovině osmdesátých let jste se rozhodla herectví opustit. Opravdu to bylo jen kvůli několika vystřiženým scénám s vámi v seriálu Sanitka?

To byl poslední impuls. Jako když po mnoha letech složitého soužití podáte žádost o rozvod, s někým, koho stále milujete, ale působí vám tolik bolesti, že už s ním nemůžete být.

Jak dlouho vám ještě chodily nabídky na natáčení a vy jste je odmítala?

Koncem osmdesátých let jsem dostala nabídku ze Švýcarska na film s ženskou tématikou, z Německa na válečné drama, vybral si mě taky režisér z Ruska. Navrhla jsem mu Janu Březinovou, myslím, že to pak dělala. V Čechách mě chtěl obsadit Václav Vorlíček, Jirka Pomeje, Filip Renč, měla jsem hrát v pokračování Sanitky. Ale žádnou výzvu jsem nepřijala, už jsem pobývala na jiné planetě, netíhla jsem ke kameře, ale k psacímu stolu.

Marcela Králová:

 

Na festivalech jsi zářila, ale přitom se nikdy masově neprosadila. Proč jsi nešla do stáje vlivných producentů jako byl Štaidl, Vágner nebo Janeček? Nedostala jsi nabídku?

Karel Vágner ani František Janeček nejsou moje krevní skupina. Vždycky jsem uznávala spíš ty hodnoty, tedy hudbu a zpěv. Nechtěla jsem prodávat stehna, ale kvalitu. Taky mi říkali, že nejsem hezká. Jirkovi z toho málem praskl vřed. To bylo v tom roce 1981. Chodil nabízet mé písničky a občas se to podařilo, třeba jsem něco natočila v televizi. Občas nám poradil manžel Petry Janů Míša Zelenka, který jí dělal manažera a byl schopný. Proto byla Petra Janů v televizi. My jsme se s nimi stýkali, navštěvovali se a měli od nich první video. Petra Janů byla tehdy prima holka. Na rozdíl od jiných byla fajn.

Jaromír Mayer:

Kdy přeskočila pověstná jiskra mezi vámi a Evou Pilarovou?

Hrozně dávno. Snad v době, kdy jsem ji vzal stopem na vystoupení do Liberce.

 

Proč si myslíte, že po třech letech přišel rozvod?

Tři roky, kdy jsme spolu byli čtyřiadvacet hodin denně, jaksi stačilo. Bylo to rozhodnutí nás obou. Myslím si, že správné.

 

Ondřej Suchý:

Když jsi dospíval, tvůj bratr byl už populární hvězda. Balil jsi někdy holky na to, že ten slavný Jiří Suchý ze Semaforu je tvůj bratr?

To jsem mohl, viď? Ale nebalil. Jen jednou, bylo to v sedmé třídě, jsem si půjčil od spolužačky Zedníčkové její vlastnoručně sepsaný zpěvník, ve kterém jsem objevil pod titulem Blues pro tebe, napsáno: Hudba a text Jiří Suchý. Tenkrát jsem poprvé a naposled té Zedníčkové řekl: „Tohle je můj bratr.“ Ona mi odpověděla: „Hele Suchý, nekecej, jo?“ A vytrhla mi zpěvník z ruky.

A sliboval jsi někdy slečnám, že je seznámíš s bratrem nebo je dostaneš do Semaforu, když tě odmění svou přízní?

Nic takového. Samozřejmě se časem profláklo, že mám slavného bratra. Pár čtrnácti-patnáctiletých kluků – byl mezi nimi například Zdeněk Rytíř – založilo malé divadélko Meteor – jak nápadité! –, bylo na Starém Městě v Dlouhé třídě a v něm jsme zpívali z větší části písničky ze Semaforu. Já také a měl jsem úspěch, ba i se svou první vlastní písničkou, která se jmenovala Sentimentální píseň, a já v ní lkal do mikrofonu: „Je mi smutno a blues mi nestačí, neroztančí mě ani zpěv ptačí, je mi smutno a blues mi nestačí, na pavlači se na mě všichni mračí, a tak nežiju, a tak nežiju rád!“