Znepokojující knižní sonda

Jenom lenost, nemoc nebo šílenství?

V knize Lenost Jiřího Maršálka se setkáváme s hrdinou, kterému není úplně snadné porozumět. Za to je velmi snadné ho odsoudit a říct si, já bych to přece udělal jinak. Je to možné. Ale je to pravda? Mohl to hrdina příběhu, teprve osmadvacetiletý vdovec, opravdu udělat nějak jinak?

„Nemyslím si, že tohle je správný způsob, jak nad věcí uvažovat,“ odpovídá na tuto otázku sám autor. „Otázka správnosti či nesprávnosti jednání zde nehraje roli, ačkoli jsou to kolikrát právě morální postoje hlavní postavy, ke kterým zde může čtenář zaujímat odmítavé stanovisko. Povyšovat se nad počestnost literární postavy nemá smysl, stejně tak zpochybňovat její konání – pokud se jedná o komplexně a uvěřitelně vyvedenou postavu. Možnost intenzivnějšího prožitku a hlubšího poznání se podle mě nachází na jiné koleji,“ vysvětluje Jiří Maršálek.

A jak to vidí čtenáři? „Během čtení mě provázel neklid. Jakési nepříjemno z chladnokrevnosti a totálního nezájmu, kterým vypravěč naplňoval svůj příběh. Jeho tíživá netečnost mě dostala do bodu, kdy vlastně nevím, co si o knize myslet. Možná za to může moje vlastní lenost. A tak si raději nemyslím nic,“ konstatuje OdvaznyMladyMuz na webu Databáze knih.

Další čtenáři už rovnou uvažují o tom, jakou duševní poruchou to vlastně hlavní hrdina trpí. Ale především, je to duševní porucha?

Deprese?

Nezapomínejme na to, že máme co do činění s mužem, který nedávno ztratil nejbližší bytost, svoji manželku. Smutek, a z toho plynoucí letargie, jsou potom po určitou dobu pochopitelné. Zvlášť, když nevíme, jak hrdina žil před tím, než ovdověl. Mohl ho žal opravdu tak hluboce a dlouhodobě zasáhnout?

I když se to většině lidí v podobné situace nestane, asi 10 % populace má skutečně problém se se zármutkem v nějaké přiměřené době vyrovnat tak, aby mohli ve společnosti a v životě nadále už fungovat normálně.

Tento jev je dokonce natolik znepokojivý, že vedl v roce 2018 Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) k rozhodnutí přidat diagnózu zármutku, oficiálně pojmenovanou jako „vleklá zármutková porucha“ (prolonged grief disorder) do své klasifikace duševních nemocí. Kromě jiného ji definuje také významně narušená schopnost fungovat po dobu delší než půl roku od ztráty, jak uvádí www.heroine.cz.

Od deprese se přitom tato porucha liší tím, že klasická antidepresiva na ni zabírají jen málo, anebo vůbec. Hrdina Maršálkovy knihy je přitom ale „líný“ tak, že ani neuvažuje, že by si jeho duševní stav zasloužil návštěvu odborníka. Vlastně ani netouží po tom, aby mu bylo nějak lépe. Ono mu totiž není, subjektivně, vůbec špatně.

Ostrov hloubavé melancholie

Na druhou stranu, nejsme dnes činorodí až příliš? Přirozeným cyklem člověka vždy bylo střídání aktivity a neaktivity, činnosti a nečinnosti, práce a odpočinku. Dnes se „nosí“ odpočinek aktivní, je to ale skutečný odpočinek? A umíme vlastně ještě vůbec odpočívat nečinností?

Když „problém“ lenosti postavíme takto, tím spíš pro nás bude zajímavější a užitečnější si Maršálkovu „Lenost“ přečíst. Kdo by si někdy nepřál opravdu nechat všechno být, s tím, že nějak to dopadne? A kolik z nás je toho opravdu také schopno?

„Knihu bych doporučil hloubavým melancholikům se zálibou v klasicích,“ doporučuje další z čtenářů. „Osamělým podivínům, co rádi sami cestují do exotických destinací. Lidem kontemplativním, spíš než činným. Lidem, co čtou, protože hledají cosi neurčitého – cosi, v co už možná ani sami dávno nevěří“, charakterizuje „ideálního“ čtenáře další z recenzentů ze serveru databazeknih.cz

Je to opravdu znepokojující kniha. Jsme dnes ochotní přejít ledacos, hned tak něco nás nepohorší, ale lenost, ta nás pohorší bezpečně kdykoliv. Proto je kniha Jiřího Maršálka tak zneklidňující. Ale taky užitečná. K čemu by přece byla kniha, která v duši čtenáři nezanechá žádnou stopu? Buďte si jisti, že „Lenost“ ji tam zanechá zcela bezpečně.