Proč nedávat bonbony africkým dětem

Keňské pobřeží společně s tanzanským Zanzibarem se poslední dobou stalo oblíbeným místem českých turistů. Koho by nelákaly překrásné scenérie palmových hájů a zářivé zelenomodré odstíny Indického oceánu. S rostoucím počtem Čechů cestujících do Afriky se v tematicky zaměřených facebookových skupinách často objevuje jedna a tatáž otázka. Co máme přivézt chudým africkým dětem? Bonbony? Omalovánky? Pastelky? Oblečení?

 

Děti běhající za mzungu

Pokaždé, když vidím tuto otázku, vzpomenu si na svých sedm pobytů v Keni, ať už v městských slumech nebo na venkově, kde za mnou pokaždé běhaly tamní děti se slovy: „Mzungu, give me something, bělochu, dej mi něco.“ Z těch dětí poté vyrostli dospělí, kteří mě každou chvíli zastavovali na ulici a říkali: „Mzungu, bělochu, dej mi peníze.“ „Mzungu, bělochu, děj mi svoji brašničku.“ „Mzungu, bělochu, kup mi letenku do Evropy. Ty jsi přece bohatá, máš dost peněz a můžeš si to dovolit. Ty si v Evropě koupíš něco jiného.“

Chodící bankomat

V Keni jsem si připadala jako chodící bankomat. Místní lidé měli pocit, že já si peníze snad tisknu. Ano, oproti nim jsem bohatá, ale ne tak, jak si myslí. O našem světě mají velmi zkreslené představy. Jenomže to není tak úplně jejich vina. Vždyť každou chvíli vidí, jak běloši v Africe něco rozdávají. Malé africké děti se v rámci projektu adopce na dálku už od mala učí, že mají svého bělošského sponzora, který jim všechno zaplatí. Když si výše uvedené srovnáte v hlavě, co jiného si o nás mohou myslet.

Nevozte raději vůbec nic

Nyní se vracím k otázce v úvodní části článku, co přivézt dětem na Zanzibar a do Keni. Moje odpověď je jednoduchá. Nevozte jim až na výjimky raději vůbec nic. Žádné bonbony. Žádné omalovánky. Žádné pastelky. Žádné sešity. Žádné oblečení. Pokaždé, když takové diskuze čtu a převažují v nich odpovědi, že je to super, ať jim lidé něco přivezou, není mi z toho dobře. Tím, že jim budete cokoliv rozdávat, jen podporujete jejich zkreslenou představu o nás o běloších a přispějete k tomu, že budou každého bělocha oslovovat, aby jim něco dal. A je úplně jedno, že to myslíte opravdu od srdce. Další velkou nevýhodou je, že vezmou-li si od každého bělocha sladkost, budou mít zkažené zuby. Což je v zemích bez dostupné stomatologické péče opravdu velký problém. A celkově se to netýká jenom dětí, ale i dospělých.  Proč by se potom měli snažit a pracovat, když můžou říct mzungu – bělochovi a ten jim něco dá. Pokud africkým dětem opravdu potřebujete něco přivézt (sešity, tužky, pastelky), dejte to alespoň místní autoritě – učiteli, knězi apod., který to spravedlivě rozdělí. Ale jak píšu výše, myslím si, že i toto posiluje jejich zkreslené představy a závislost na běloších. Možná to však nadělá méně škody, než když to dáte přímo dětem. Raději ještě podotýkám, že tady nepíšu o případu, kdy africká země čelí humanitární krizi v podobě tsunami, zemětřesení, hladomoru a dalších velkých problémů. Tam je samozřejmě pomoc potřeba.

Jak se vytváří závislost na běloších

Často o tom vyprávím na besedách a vidím, že mi lidé nevěří. Je to kvůli zažitému stereotypu, že malým africkým dětem se prostě musí pomoct a něco jim dát. Ale tohle nikdy nepovede k tomu, že se v budoucnosti postaví na vlastní nohy. Právě naopak. Učíte je tak žebrat a čekat na pomoc. Někteří z těch dospělých se potom dostanou do vlády a vyžadují po vyspělých zemích humanitární a rozvojovou pomoc. To však jenom posílí jejich závislost na jiných zemích. Této problematice se hodně věnuji i v románu Dobrovolnice a v knize Můj africký příběh.

Lze pomáhat i rozumněji

Chcete-li pomoct africkým dětem, udělejte to jinak. Rozumněji. Podpořte jejich rodiče, kteří se opravdu snaží a vyrábějí zajímavé a originální lokální produkty jako jsou různé náramky, náhrdelníky, klíčenky, náušnice, záložky do knih, šátky, čelenky, gumičky nebo sponky do vlasů či peněženky a otvíráky na lahve. A samozřejmě mnoho dalších věcí. Když si zakoupíte jejich produkty, pomůžete jim vydělat peníze a navíc oceníte jejich aktivitu. Není to klasická pomoc, kdy dostanou něco výměnou za nic, ale spíš obchod. A o tom to právě je. Budou vědět, že jejich práce má smysl, že jim obstará živobytí a budou v ní pokračovat. Jejich výrobky si můžete koupit rovnou na Zanzibaru nebo v Keni a nebo i prostřednictvím projektu Dárky s myšlenkou, který podporuje skupiny aktivních žen a mužů z keňských chudinských čtvrtí. U každého výrobku tak víte, kdo ho vyrobil.

Dárky s myšlenkou

Obchodu se skupinami lidí z keňských chudinských čtvrtí v podobě projektu Dárky s myšlenkou jsem se začala věnovat po třinácti letech, kdy jsem pomáhala jako dobrovolník a později měla i neziskovou organizaci specializující se na rozvojovou pomoc. Postupem času jsem však zjistila, že pomoc spíše tvoří závislost, než aby problémy lidí vyřešila. A tak jsem vymyslela něco jiného. Od výrobců ze slumů nakupuji originální šperky a výrobky a prodávám je v ČR. Pro mě je velmi důležité, abych věci nakoupila přímo od konkrétních výrobců, ne na trhu nebo přes zprostředkovatele. Jedná se o oboustranně výhodný vztah, který neučí místní pasivně čekat na pomoc a neposiluje postavení bělocha jako bohatého. Tento vztah dává zároveň výrobci možnost obchodovat s vyspělými zeměmi bez nutnosti investování finančních prostředků do zdokonalení výrobního procesu.

 

Hana Hindráková

www.hindrakova.cz, www.africkepribehy.cz, www.mujafrickypribeh.cz