Kapela Bert & Friends v čele s Albertem Romanuttim se stala součástí nové inscenace souboru Činohry Národního divadla. V Eurípidově hře Bakchantky vystoupí na jevišti Stavovského divadla poprvé v premiérových večerech 16. a 17. února. Režisér Jan Frič si kapelu vybral do svébytné interpretace antické hry starořeckého dramatika Eurípida, která se zabývá tématy pokory, msty, davového šílenství, ale i travestie. V inscenaci hrají Miloslav König, Saša Rašilov, David Prachař, Petr Vančura, Jana Pidrmanová, Pavlína Štorková, Veronika Lazorčáková, Jindřiška Dudziaková a také sbor českých a ukrajinských zpěvaček.
Pro frontmana Bert & Friends Alberta Romanuttiho je to vůbec první zkušenost s divadlem: „Každý z kapely měl s divadlem hodně zkušeností, jen já jsem neměl žádnou. Ale divadlo je vlastně takový koncert. Je to stejné. Koncert je taky představení, opakuje něco připraveného a snaží se, aby se pokaždé stalo něco speciálního. Musí to mít neopakovatelnou energii okamžiku,“ říká. Divadelní zážitek z Bakchantek je pro něj s koncertováním naprosto srovnatelný. „Inscenace je koncipovaná jako koncert a hudba Jakuba Kudláče je psaná na míru Bert & Friends, snažil se, aby to znělo jako my. A zní jako my. Bakchantky jsou jedna velká party a my jako kapela ji hudebně vytváříme. Je na co se těšit,“ dodává Albert Romanutti.
„Hudbu jsem komponoval pro Bert & Friends, představoval jsem si, jaké písně bych asi tvořil, kdybych byl členem jejich kapely. Jednak jsem toužil, aby se jim to hrálo lehce a přirozeně, ale hlavně aby do mých písní mohli přinést svůj vlastní charakteristický plamen. Nekomponoval jsem pro jakési neutrální a volně zaměnitelné interprety, nýbrž pro výrazné hudebníky, od kterých chci, aby zněli jako oni sami. Vzešlo z toho souznění nejen umělecké, nýbrž i přátelské,“ prozradil autor hudby Jakub Kudláč.
Režisér Jan Frič přibližuje inscenaci takto: „Zvolili jsme formu scénického koncertu jako odraz Dionýsova kultu. Na jevišti vedle sebe stojí existující kapela Bert & Friends, naše herečky a herci, a ještě mnohačetný pěvecký sbor. Mělo by se tam odehrávat něco krásného. Krásného a tajemného. Ani v původním textu hry není definováno ono tajemství, po kterém všichni v Thébách pátrají. To, co se vlastně ve skutečnosti děje za městem, v Kithaironu. Dostáváme o tom jen zprávy a ty jsou fascinující, děsivé a krásné zároveň. Touha vstoupit „za“ by měla pohánět větší část inscenace. Proto máme vprostřed scény také neprůhlednou, ale prostupnou bariéru zářivých barev.“
