Vychází nový román oblíbeného autora Michal Viewegh: MALÝ GATSBY A CARMEN Z CHODORIVA

Stárnoucí spisovatel Mojmír se rozhodne během uprchlické krize ubytovat občany Ukrajiny prchající před válkou, a tak na prahu jeho sázavského domu jednoho dne stanou čtyřiatřicetiletá Oxana se synem Sašou. A plachá a věčně se za něco omlouvající Oxana nevědomky vyvolá v cynickém Mojmírovi city, o nichž si nemyslel, že jich ještě někdy bude schopen…

 

Ukázky z knihy:

S trochou zdánlivého cynismu by se dalo říci, že migrační vlna spojená s válkou na Ukrajině přišla pro našeho Malého Gatsbyho jako na zavolanou – za šedesát dní od ledna do února 2022 absolvoval totiž známý český spisovatel pouze jedno jediné čtení (a navíc ještě v domově důchodců) a dvě zdravotní prohlídky. Ano, víc toho opravdu za ony dva měsíce nezažil – a když koncem února u příležitosti svých blížících se šedesátin poněkud předčasně publikoval své Děravé paměti, nemohl se pak v následujících týdnech zbavit sice lehce iracionálního, ale i tak velmi nepříjemného pocitu, jako by oním nepromyšleným, ne-li přímo ukvapeným vydáním memoárů svůj život nechtěně definitivně ukončil…

Ano, existence Mojmírovi nyní skutečně připadala – byť zčásti i kvůli přetrvávajícím proticovidovým omezením – podivně vyprázdněná. Lednové a únorové dny a týdny v měsíčním plánovači kovově modrého diáře na rok 2022, který s ním sázavský soused Marcel vyměnil za dva autorské výtisky Mojmírovy loňské knihy, zůstávaly víceméně prázdné – a stárnoucí, rozvedený a osaměle žijící spisovatel téměř bolestně cítil, že jakkoli vychoval tři dcery a vydal více než tři desítky knih, měl by své pozvolna končící životní pouti dát ještě nějaký, pokud možno úplně nový (byť možná poslední) impuls…

Snad i proto jednoho deštivého odpoledne na počátku března ve svém velkém prázdném sázavském domě během několika minut vyplní Em Dží internetový formulář pro pomoc ukrajinským uprchlíkům (a stejnou nabídku ubytování navíc ještě týž den zveřejní i na svém facebookovém profilu).

„A děj se vůle boží!“ promluví toho dne sám k sobě polohlasem v Boha nevěřící Em Dží.

A kupodivu se zdá, že Bůh stárnoucího spisovatele-ateistu už o pouhý týden později vyslyší. Když totiž Mojmír v pátek 11. března krátce před polednem opět pózuje – samozřejmě jako vždy i s Belou – u rašících vrbiček na břehu Sázavy fotografovi (tentokrát z magazínu Pátek Lidových novin), zazvoní mu v kapse telefon, a jakmile hovor přijme, nejmenovaná sázavská spoluobčanka, která ve svém nevelkém panelákovém bytě už druhý den hostí ukrajinskou matku se synkem, Mojmíra s odkazem na jeho čerstvý facebookový zápis poněkud pragmaticky požádá, aby si pro oba válečné uprchlíky odpoledne přijel.

„No tak prima!“ naoko radostně zahlaholí do telefonu zjevně zaskočený Em Dží. „Díky!“

„Nebo ještě líp hned. Saša, ten kluk, je totiž dost problémovej! Buď má hlasitě puštěnou nějakou střílečku na tabletu, nebo mu Oxana, jeho matka, tablet sebere a von pak jenom dokola volá: ‚Mam! Mam! Mam!‘“

Takže Oxana a Saša, zopakuje si v duchu poněkud nervózně Mojmír. Jeho solidarita s ukrajinskými běženci právě utrpěla přímý zásah.

Už mu není jedno, kdy zemře.

Chce žít.

Častěji se směje.

Každý den sleduje zpravodajství z Ukrajiny (a pokud je zrovna sám, dovolí si plakat).

Zuří, když se dozví, že některé polovzdělané sázavské paničky se k ukrajinské inženýrce chovají jako k poslední služce (na kterou občas bez skrupulí v plavkách volají, aby jim uvařila kafe a přinesla ho k bazénu – a které jí navíc občas za práci „zapomínají“ zaplatit).

Ve zbylém čase Mojmír začne – naplněn láskou i hněvem – psát tento román.