Rozhovor s Františkem Niedlem k jeho nové knize Baron Trenck

Co vás vedlo k napsání knihy o baronu von Trenckovi, této nepřehlédnutelné osobnosti 18. století?

Abych byl upřímný, od sedmdesátých let mi „strašil v hlavě“. Tehdy jsem jako dvacátník při návštěvě Brna zavítal do hrobky v kapucínském klášteře, kde je tělo barona Franze von Trencka vystaveno ve skleněné rakvi. Přiznávám, moje návštěva nebyla zcela bez postranních úmyslů. Brával jsem na taková tajemná místa mladá děvčata a ona se pak nádherně bála. I tehdy jsem měl s sebou jednu takovou náctiletou. Výsledek byl takový, že dlouhodobý vztah s děvčetem nevydržel, zato s Trenckem ano. Během následujících let jsem si na něho častokrát vzpomněl. A později, když už jsem začal psát, mne občas napadlo zpracovat Trenckův životní příběh literárně. Ale vždycky se vynořilo několik tabu, která se mi nechtělo překročit.

Především jsem se vyhýbal tvorbě z doby Rakouska-Uherska, jelikož jsem to období považoval za dobu pro České království nesvéprávnou. Za druhé jsem se vyhýbal tvorbě, kde hlavní hrdina je skutečnou historicky doloženou postavou. Ano, ve svých románech sice mívám takové postavy, ale většinou jako postavy vedlejší. Hlavní hrdina bývá smyšlený. A to především proto, že si mohu jeho postavu vytvořit dle svých představ, mohu si pohrát s jejím charakterem, a tudíž mám větší tvůrčí volnost. A v neposlední řadě to byly charakterové vlastnosti samotného barona von Trencka.

Můžete být konkrétnější?

Moji hrdinové bývají sice často dost od rány a ve svých literárních rolích se nevyhýbají násilí, ale nejsou násilníky, kteří by se v krutosti vyžívali. Já píši stylem, kdy se se svými literárními hrdiny ztotožním a vstupuji s nimi do děje. A na to ztotožnění jsem u barona von Trencka narážel, protože mi bylo překážkou. On byl totiž člověkem, vyjádřeno barevnou škálou, od bílé až po tu nejčernější. Necouvl před žádným násilím. Stačilo se na něj křivě podívat a dotyčný si koledoval o souboj a mnohdy to bylo i kvůli krásným i méně krásným ženám. Těch soubojů bylo víc jak třicet a Trenck prohrál jen jednou v důsledku vícero předešlých zranění a následkům věznění. Stejně pak svého soupeře vyzval znovu a v souboji jej nakonec zabil.

V té době se ale tak chovali i jiní.

Ano. Ale to byla jenom část Trenckovy povahy. On byl na jednu stranu člověkem neobyčejně odvážným, který se nezalekl žádného nebezpečí. Vždyť jeho otec ho vzal na tažení proti Turkům, když mu bylo sedm let. V době, kdy usedla Marie Terezie na rakouský trůn, se sesypalo na její mocnářství množství nepřátel a zdálo se, že Rakousko nepřežije. A tehdy Trenck nabídl mladičké panovnici, že na svoje náklady vystrojí tisíc pandurů. Ten název později působil v řadách nepřátel Rakouska děs. Trenckovi panduři byli nasazováni do těch nejožehavějších bojů, tam, kde ostatní neuspěli nebo by byly na splnění úkolů třeba celé pluky. Panduři se nejdříve rekrutovali ze Slavonie v dnešním Chorvatsku, ale později z celého Balkánu. Jednalo se většinou o bývalé lupiče, vrahy, zběhlé vojáky, ale i obyčejné lidi z chudých vrstev, kteří neměli o co přijít. Při opakovaných bojových nasazeních byly jejich ztráty ohromné. A jelikož panduři věděli, že život většiny z nich nebude dlouhý, tak zabíjeli s chutí. Ale nejen nepřátele, ale i civilní obyvatelstvo. Tam svoji činnost obohatili ještě o loupení a znásilňování.

A samotný baron von Trenck?

Ten samozřejmě také. Ale zároveň na něm bylo mnoho pozoruhodného. Ovládal pět jazyků a sedmi se domluvil. Uměl hrát výborně na housle a byl znalcem anglické literatury. Ale jako by celý jeho rod pronásledovalo jakési prokletí. Jeho dva starší bratři zemřeli ještě jako mladí. Rovněž jeho manželka Josefina a také jeho tři maličké děti. O to víc se vrhal do života. Byl milován ženami, přežil nesčetná zranění v boji a výbuch prachárny. Dvakrát byl odsouzen k trestu smrti. Poprvé v Rusku. Už stál před popravčí četou, ale na poslední chvíli dostal milost. Podruhé dostal milost od samotné Marie Terezie, protože by nepřenesla přes srdce, aby byl popraven její nejoblíbenější podplukovník, který se tolik zasloužil o její mocnářství. Trest mu byl změněn na doživotní žalář na brněnském Špilberku. Jistě by byl i z něj po čase propuštěn, ale dohnaly ho následky různých zranění, a především způsobu života, jakým žil. A tam ve svých devětatřiceti letech zemřel. Tady ještě malé upřesnění. Prameny se ohledně data narození barona Trencka různí, některé zdroje uvádí rok 1710, jiné 1711.

Byl velký rozdíl psát o historické postavě 18. století a o době středověku, která je vaší doménou?

Ten rozdíl tu pochopitelně je. Z doby středověku je dochováno samozřejmě mnohem méně záznamů, protože z prostých důvodů nebyly vůbec napsány. Takže je mnohem obtížnější získávat jakékoliv relevantní údaje. Na druhou stranu má autor mnohem víc prostoru k fabulaci. U historie podstatně mladší je tomu samozřejmě jinak, především tehdy, když se jedná o velmi známou osobnost. Tam je těch informací až příliš, navíc se mnohé rozcházejí. Autor tedy stojí před rozhodnutím, jakou cestou se vydat, aby se na jedné straně příliš neodchýlil od charakteru postavy a doložených úseků života dané postavy, na druhou stranu si musí ponechat prostor pro vlastní vyjádření. Nakonec se autor musí stejně pustit vlastní cestou a vybrat si z toho množství informací tu, kterou považuje za nejautentičtější. Z mnoha autorů, jejichž díla jsem prostudoval, bych chtěl poděkovat do spisovatelského nebe alespoň jednomu, který se mi stal průvodcem životních osudů barona von Trencka: Karlu Richterovi, velkému znalci Trenckova života.

V květnu vyjde první díl trilogie Baron Trenck – až na hranici pekel a v současnosti píšete druhý díl Baron Trenck – panduři. Stačil jste se už mezitím se svým literárním hrdinou sblížit?

Jestli sblížit, to nevím. Ale v průběhu psaní vyvstaly nové skutečnosti, ze kterých jsem, upřímně řečeno, poněkud zmatený. Ve třetím dílu Baron Trenck – smlouva se smrtihlavem, kdy se začne Trenckův osud už završovat, dostane úkol, aby se svými pandury obsadil Hlubokou nad Vltavou a České Budějovice, které drželi Prusové. Hlubokou obsadil bez potíží, ale Budějovice, to byla přece jenom jiná. Toto pevné královské město mělo dvojité hradby a silnou posádku. Trenck musel vymyslet lest, tak jako už mnohokrát. V noci se se svými pandury svlékl donaha a přebrodil řeku Vltavu. Panduři pak v místě, kde to Prusové nečekali, přelezli hradby a město dobyli. No a teď se dostávám k tomu podstatnému. Na cestě mezi Hlubokou a Budějovicemi leží vesnice Bavorovice, přes kterou panduři táhli a zdrželi se tam do setmění, aby mohli Prusy v Budějovicích překvapit.

Teprve nedávno mi jeden můj kolega z našeho spisovatelského spolku, který rád bádá v archivech, přinesl kopii listiny, kde je uvedeno, že jeden z mých předků zakoupil v roce 1681 v oné vesnici grunt. Když přes Bavorovice táhli panduři, byli jsme tam už ve druhé generaci. Už na začátku jsem vyjmenoval zločiny, kterých se panduři dopouštěli a mezi které patřilo i znásilňování. A tak se ptám, jsem já vůbec Niedl? No, test DNA si raději dělat nenechám.

To je velice zajímavé. Máte ještě nějaké indicie, které by…

Ne, ne. Jen to v člověku evokuje různé bláznivé myšlenky. Trenck se jmenoval František jako já. Zemřel 4. října 1749, kdy máme oba svátek. Já se narodil o dvě stě let později roku 1949. Když Trenck umřel, bylo mu 39 let. Když bylo 39 mně, opouštěl jsem tenhle svět, ale nakonec se nejspíš díky přímluvě shůry a lékařské péči podařilo zachovat mě při životě. Ale tohle jsou jen takové fantazie, které člověka napadají. Ale co by byl spisovatel bez fantazie?

Je pravda, že baron von Trenck byl mimořádný člověk a jeho život je, přestože byl poměrně dobře zmapován, opředen mnoha záhadami. Například sám Trenck věděl, kdy zemře, a za tím účelem pořídil včas poslední vůli, kde pamatoval na církev, německé město Cham, kde jeho panduři řádili nejvíce, ale i na svého bratrance. Ale ten se k dědictví nikdy nedostal. Velká část dědictví padla na advokáty a soudy a byla rozkradena. Mezitím Trenckův bratranec skončil za francouzské revoluce pod gilotinou, jako by prokletí Trencků nebralo konce. Ale to už je zase jiný příběh.