Vysoká očekávání rodiny, partnera či partnerky, zaměstnavatele, a mnohdy také nesmyslně přísné nároky nás samotných. Snaha nezklamat své okolí a naplnit jeho očekávání je často tak intenzivní, až zjistíme, že jediný, na koho vůbec nebereme ohled, jsme my sami. Umění být sám sebou a dokázat se vymezit vůči lidem kolem přitom hraje v naší vlastní spokojenosti zásadní roli. „Být sám sebou znamená, že cítím vnitřní klid, bezpečí a stabilitu bez závislosti na vnějších podmínkách,“ říká Monika Struhárová, terapeutka působící na online psychoterapeutické platformě Hedepy. Právě ta v květnu na svých sociálních sítích odstartovala tematickou kampaň, která lidi nabádá naslouchat v první řadě sám sobě a svým vlastním přáním.
Co nejčastěji stojí za tím, že se necháváme do velké míry formovat okolím a bojíme se projevit takoví, jací opravdu jsme? Podle Struhárové bývají obvyklým spouštěčem naše zkušenosti z dětství. Konkrétně to mohou být například emočně náročné situace, ve kterých nás rodiče nedokázali podpořit a my si museli poradit sami. Vytvořili jsme si tak obranné mechanismy, které nám slouží dodnes. Naučili jsme se popírat, vytěsňovat, předstírat, odpojovat se od vlastních pocitů, a naopak přebírat zodpovědnost za pocity ostatních.
Upřímnost nade vše… nebo radši ne?
Dřívější zkušenosti nás zároveň často dovedly ke zjištění, že projevovat své emoce, ukázat svou zranitelnost a mít důvěru k druhým lidem není bezpečné a může to způsobit zklamání. Také jsme si mnohdy ověřili, že upřímnost vyvolává spíše negativní reakci a ve snaze vyhýbat se zbytečným konfliktům tak raději vlastní názor upozaďujeme a své chování uzpůsobujeme očekáváním okolí. Krátkodobě lze v takovém nastavení fungovat, dlouhodobě nás však může dovést do bodu, kdy se přestaneme cítit sami sebou. A začneme se ptát, jak k sobě znovu najít cestu.
„Svým klientům radím, aby se stali lovci pocitů a okamžiků, ve kterých se cítí být v souladu se sebou samým. Každá situace, ve které se dokážeme postavit za vlastní touhy a názory, je výhra, která v nás posiluje pocit hrdosti a spokojenosti. Dobře posloužit může v tomto ohledu také deník, do kterého si napíšeme každý den alespoň tři úspěchy a postřehy – přispějeme tak k překódování zažitých vzorců a postupně si vytvoříme nové návyky,“ říká Struhárová.
Schopnost být sám sebou a oprostit se od pocitu, že se nutně musíme zavděčit všem, tak bývá i tématem terapeutických sezení. Aktuálně jej proto otevřela i online psychoterapeutická platforma Hedepy, která k němu v květnu v rámci měsíce povědomí o duševním zdraví odstartovala mini kampaň na sociálních sítích. Ve svých instagramových příspěvcích tak čtenářům gratuluje například k tomu, že odmítli pozvání na party, na kterou se jim nechtělo nebo že nenaplnili očekávání rodiny a místo toho si jdou vlastní cestou. Cílem je ukázat, že největší odvahou často bývá postavit sama sebe na 1. místo a naučit se říkat NE.
Kariéra, mateřství nebo prostě “jen” spokojený život? Štěstí nachází každý jinde
Je přitom součástí přirozeného vývoje, že se naše názory i postoje v průběhu života mění a věci, které nám dříve nedělaly problém, nás mohou nyní stresovat či vyčerpávat. Nemusíme se tedy omlouvat za to, že ve 30 žijeme na základě jiných hodnot než ve 20 ani za to, že jsme přeskupili své priority. Ty se ostatně mění také v závislosti na tom, v jaké životní roli se zrovna ocitáme. Mnohdy jich je rovnou několik a může tak být velmi obtížné skloubit je dohromady. Být skvělá matka a zároveň pečující partnerka. Být úspěšným podnikatelem a současně věnovat dostatek času výchově dětí. Nebo třeba právě naopak – „vymykat“ se očekáváním společnosti, neprahnout po založení rodiny ani po úspěšné kariéře, ale zakládat své štěstí na hodnotách, které jsou pro okolí ne vždy pochopitelné.
Je však potřeba si uvědomit, že neexistuje jediná správná životní cesta a že jedině my sami rozhodujeme o tom, kudy se bude ubírat. Často je proto dobré zamyslet se, zda si volíme směr skutečně na základě vlastních přání nebo pouze přejímáme očekávání druhých. A pokud dlouhodobě cítíme, že realitou je spíše druhá možnost, nebát se to změnit.
„V terapii pracuji s jednoduchou, a přesto velmi funkční mantrou: Je tohle, co slyším od druhých, moje, nebo jejich? Pokud to není moje, nechávám to být, nesahám na to. V koučování ráda používám přirovnání, že pokud na nás druhá strana hází rybářskou síť, myšleno emoce, mám na vybranou do sítě vplout nebo se jí vědomě vyhnout. A zároveň je dobré pečovat o svoji zahrádku, tedy mysl, emoce a reakce, nekoukat po zahrádce sousedů, i když by jim rostl plevel metr vysoko,“ vysvětluje Struhárová a dodává, že právě tuto problematiku s klienty na platformě Hedepy řeší. Ta sdružuje jen v Česku na 200 certifikovaných odborníků a umožňuje tak lidem přístup k terapii kdykoliv a odkudkoliv. Na sezení s vybranými terapeuty mohou navíc klienti využít příspěvek od své zdravotní pojišťovny – aktuálně jej poskytuje např. VZP, ČPZP a další.
