Historie české, respektive československé, alternativní kulturní scény v osmdesátých a první polovině devadesátých let minulého století je neodmyslitelně spjata s legendárním Junior klubem Na Chmelnici na pražském Žižkově. Od 4. dubna do 15. května se na výstavě Tenkrát Na Chmelnici v Malostranské Besedě díky fotografiím Jaroslava Prokopa, Aleše Mynáře, Kataríny Mišíkové, Karla Šustera, Ivana Prokopa, Lucie Holé a Jiřího Tlacha, ale také plakátům a dalším artefaktům podíváme do doby, v níž odvážná dramaturgie Chmelnice pomohla nejen v předrevoluční době v umělecké i lidské orientaci nejméně dvěma generacím.
V normalizované Československé socialistické republice v 80. letech znovu zesílil tlak na českou kulturní scénu. Začala nová etapa systematické likvidace všech jejích složek. Kulturu směl dělat jen ten, komu to komunistické komise povolily. Scénu, jejíž hudba nebyla dostatečně jásavá a texty adekvátně stimulující socialistickou společnost, označily za nevkusné kapitalistické sirény, útočící na skutečné potřeby kulturní politiky. Bezvýchodnou situaci prosvětlovalo jen několik majáků na malých ostrovech svobody, kde měla tzv. druhá, tedy neschválená kultura své místo.
Jedním z takových ostrovů byl Junior klub Na Chmelnici. První koncerty tu odehrály budoucí rockové legendy, ať už mezi ně počítáme skupiny Lucie, Tata Bojs, Lenku Dusilovou nebo Chinaski. Domovskou scénou pak Chmelnice byla třeba pro Jasnou Páku, Precedens, Vladimíra Mišíka, Psí vojáky nebo Garáž. Na Chmelnici se chodilo i na divadla, která se věnovala i jiné než budovatelské tvorbě. Pravidelně se tu objevovalo brněnské Divadlo na provázku, HaDivadlo nebo Divadlo Drak. První vystoupení ve východním bloku tu v roce 1984 odtančil Min Tanaka. A dodnes vzpomínanou návštěvu Alaina Gingsberga hostila – také Chmelnice.
Junior klub Na Chmelnici byl ikonickým místem umělců, kteří stáli mimo oficiální kulturní dění a byli komunistickým režimem víceméně trpěni. Jejich kvality sice nestvrdila schvalovací komise, ale čas. Za dramaturgií Junior klubu stál v 80. letech Lubomír Schmidtmajer. Přišel Na Chmelnici po vojně na podzim 1980. Sál do té doby sloužil jako klasické bolševické agitační středisko. Luboš pojal dramaturgii po svém, odvážně. Když se v lednu 1981 objevil v předprodejích klubový měsíční program, zapůsobilo to na pražské rockové publikum jako bomba. Schmidtmajer však v rozhovoru pro Melodii z roku 1990, tvrdí: „Koncepce dramaturgie? Ty začátky bych si vůbec netroufl nazvat koncepcí. Bral jsem ty věci jako divák… jako nespokojený divák, který neměl kam jít a tak se stal pořadatelem.“ Karel Haloun, výtvarník, který se postaral o nezaměnitelnou grafikou i o výzdobou klubových prostor, potvrzuje dramaturgicky široký záběr v seriálu Bigbít České televize: „Luboš si první důsledně uvědomil, že je nenormální doba a že ta vyžaduje nenormální program. Takže to spojení divadla, bigbítu, včetně těch přednášek doktora Mráze o dějinách umění 20. století, což mi připadalo nemyslitelný, aby na to chodili lidi, bylo vyprodaný.“
Výstava předznamenává zrod stejnojmenné knihy, která bude mapovat legendární Chmelnici očima pamětníků, vystupujících umělců i insiderů. Zaměří se zejména na roky 1981-1989, kdy byla dramaturgie klubu v kontextu doby zcela nenahraditelná. Část bude věnovaná i prvním porevolučním aktivitám týmu, mezi něž patří například první koncert Rolling Stones na pražském Strahově.
Výstava je přístupná od 19 do 20 hodin ve dnech konání koncertů od 4. dubna do 15. května 2023.
