Od céček a sifonů přes přenosnou Teslu a Emgetonky až po nábytek z UP Rousínov v panelákovém bytě. „Husákovy děti“ a jejich rodiče tuší, o čem je řeč, ale co mladší generace? Atmosféru 70. a 80. let v Československu si můžou jedni připomenout a druzí co nejautentičtěji poznat v Retro muzeu Praha. Plochu 2 500 metrů čtverečních zaplní na 12 000 unikátních předmětů. Návštěvníky čekají ukázky módy, bydlení, stravování, trávení volného času, ale také komunistické propagandy a fungování undergroundu. Brány muzea slavnostně otevřely Helena Vondráčková, Petra Černocká, Veronika Žilková, Leona Machálková, Nela Boudová, Andrea Růžičková Kerestešová a Anife Vyskočilová.
Jak vzpomínáte na své dětství v NDR?
Nela Boudová: „Na tuhle dobu nevzpomínám tak moc ráda, tam byl opravdu ten socialismus tou dobou o trochu silnější než tady. Žila jsem tam od sedmé do deváté třídy. Byla jsem v mnohém v šoku, žili jsme v Berlíně. Mohli jsme sledovat západní televizi, kde jsem poprvé viděla reklamy z toho vysněného bohatého západu. Dokonce jsme jednou na západ vycestovali, to jsem byla jak z Alenky v říši divů.”
„Ve škole to bylo hodně zajímavé, museli jsme skládat zkoušky, jestli jsme správně socialisticky nasměřovaní. To jsem odmítla dělat, že jsem Češka. Byly z toho trochu nepříjemnosti, ale stála jsem za tím.”
Už jste si zvykla, že jste díky seriálu Vyprávěj v očích diváků spjata s érou 70. a 80. let?
Andrea Kerestešová Růžičková: „Já už jsem si na to zvykla, nevadí mi to. Z herecké zkušenosti ale musím říct, že tahle doba mě úplně třeba z pohledu módy neoslovila. V něčem se nám to teď vrací, naštěstí ne v materiálech. V dobových silonkách bychom asi dneska nepřežily. Naštěstí jsme ve Vyprávěj pak dostávaly ty dnešní.“
Jak vzpomínáte na období 70. a 80. let?
Veronika Žilková: „V sedmdesátých letech jsem byla na základce a gymplu, osmdesátky jsem strávila na vejšce a prožila tam skvělá léta. V roce 1982 jsem začala točit seriál My všichni školou povinní. Teď ale zvlášť vzpomínám na seriál Druhý dech, kde jsem točila s Pepu Abrhámem. Já jsem k němu vzhlížela a on mě vozil na motorce. Měla jsem s ním malinko takový seriálový flirtík, ale v tom nás pak nachytal Vašut a Pepíčka zbil. Zdravím Pepíčka do nebe. On byl stejně největší hvězda 80. let.“
Jaké bylo vaše dětství v 70. letech?
Leona Machálková: „Já jsem vyrůstala na severní Moravě. Vzpomínám na 70. léta jako na šťastné dětství. Vím, že na základce bylo lepší nevybočovat z řady, nepřípustné byly divoké účesy nebo i řetízek na krku. Bolševik byl všude. Jinak ale nic nebylo. Cvičky Jarmilky jsme si barvily do odstínů šatů, jako kdyby to byly dnešní balerínky.“
Bylo něco v minulém režimu lepšího než dnes?
Petra Černocká: „Napadá mě jedině mléko, pro něj jsme chodili s bandaskou, to už by se dneska nikomu nelíbilo. A design, to se teď hodně vrací. Snad se toho ale víc z té doby nevrátí. Ale musím říct, že natáčení Saxany bylo krásné, doba nedoba. Vzpomínám na něj hrozně ráda. Tady je navíc spousta mladých lidí, to je opravdu důležité, aby se poučili. Muzeum jsem stačila proběhnout, vyvolává spoustu vzpomínek. Co mě bavilo bylo, že věci dlouho vydržely. To dokazuje i tohle muzeum.“
Jaké pro vás bylo v tehdejší době zpívat a natáčet?
Helena Vondráčková: „Já jsem byla tou dobou hodně rozlítaná, vystupovala jsem i dost v zahraničí, i nějaká turné proběhla. Ale osobně hrozně ráda vzpomínám na Silvestry s Menšíkem. To byly skvělé pořady, Vladimír byl opravdová studna nápadů. Už jen šaty, které nám třeba šily v televizi, to byla vždy nádhera. Já jsem na výstavu zapůjčila jedny svoje šaty, ale z osobního šatníku, patřily svou dobou mezi mé nejoblíbenější a koupila jsem si je v zahraničí.“