Rita Kindlerová je naše nejrespektovanější překladatelka z/do ukrajinštiny, intelektuálka a žena různých zájmů. Ačkoliv dříve měla problém se překladatelstvím uživit, v posledním půlroce je její profese velmi žádaná. Její poslední přeloženou knížkou je ukrajinský bestseller „Stopy na cestě“ výsadkáře Valerije Markuse, který byl již přeložen do 10 jazyků a díky nakladatelství Familium vyšel na podzim také u nás. Pro Českou televizi připravila dabing několika dílů ukrajinského seriálu „Máma“ či celovečerní film „Dzidzio pašerák“.
Co vás přivedlo k této profesi a proč jste si zvolila právě tento jazyk?
Kdysi jsem chtěla studovat byzantologii, resp. byzantské umění, ale obor nebyl otevřen, tak jsem vybrala nástupce Byzance – Řecko a Kyjevskou Rus (tedy dnešní Ukrajinu). Od dětství jsem se pohybovala v prostředí, kde velkou roli hrála stará hudba včetně východokřesťanské duchovní hudby, mezi přátele naší rodiny patřili třeba řeckokatoličtí duchovní, v USA jsme se hodně „kamarádili“ právě s řeckokatolíky (=Byzantine Catholics) a potomky těch, kteří byli „Rusíni či Ukrajinci“. Asi největší vliv na to, že jsem šla studovat zrovna ukrajinštinu, měl právě pobyt v USA. 😉
A nějak přirozeně jsem od umění přešla k současné literatuře a už za studií začala překládat.
Je práce překladatelky složitá? Jaký je váš běžný pracovní den?
To nelze takhle zobecnit, záleží na tom, jak složitý, dlouhý či strukturovaný text překladu je. Někdy mě věc pohltí a ve volném čase nedělám nic jiného, jindy si práci plánuji dle obsahu. Ale všechno závisí na tom, zda mám na překládání vůbec čas. V létě strašně nerada překládám, jsem závislá na přírodě, a jak se prodlužují dny, chci trávit volný čas v přírodě nebo aspoň na zahradě. Děsně ráda prořezávám stromy nebo pleju – báječně si tím čistím hlavu. Ale nejlepší jsou pěší výlety a procházky. Letos jsme si ještě vzali psa (jinak máme s mužem několik koček), kterého někdo bil a týral, takže je nutné se hodně věnovat i jemu.
Co bylo vaším prvním překladatelským dílem, tedy z ukrajinštiny do češtiny?
Myslím, že první překlad z ukrajinštiny nebyl paradoxně do češtiny, ale do novořečtiny, nějaká dlouhá báseň. Měli jsme báječného lektora, kterého ukrajinská poezie hrozně zajímala, tak jsem mu pár kousků přeložila. A knižní překlad byla „skandální“ novela Polní výzkum ukrajinského sexu Oksany Zabužko (2001).
Jaké aktivity v oblasti překladů do nebo z ukrajinštiny, případně další aktivity spojené s Ukrajinou nebo Ukrajinci jste dělala po zahájení války letos v únoru?
Válka začala už r. 2014 anexí Krymu a následnou okupací a válkou na východě Ukrajiny. Od prvního dne této nové, letošní fáze války jsem se v podstatě nehnula od počítače a telefonu. Překládala jsem a tlumočila jak divá, psala, opravovala chyby (celková neznalost ukrajinských reálií, dějin, chybné přepisy jmen, názvů, institucí…), byla v kontaktu se svými kamarády, přáteli, známými na Ukrajině – měla jsem nervy nadranc, když jsem jen pomyslela na to, jak mí blízcí kamarádi musejí do sklepů, nemohou se vyspat, nemohou skoro nic dělat, jejich staří rodiče a prarodiče tam ani odejít nemohou, protože na to prostě fyzicky nestačí, jiní se vrhali do domobrany, někteří jsou dodnes na frontě, o některých se ke mně nedostaly žádné zprávy… Trochu jsem dobrovolničila v příbramském asistenčním centru pro uprchlíky, zařizovala a sháněla ubytování, práci a další záležitosti pro známé a známé mých přátel (s mužem jsme k sobě vzali 3 mladé Ukrajinky).
Překládala jsem novinové články, rozhovory s ukr. politiky a umělci, seriály a filmy, programy na různé kulturní a společenské akce, smlouvy, zdravotní dokumentace, diplomy, lékařské zprávy…. Pokud to šlo, účastnila se různých diskusí a setkání, psala různé články, texty… a hlavně všem okolo odpovídala na nejrůznější otázky, obavy, vyvracela vžité nesmysly apod.
Máte z tohoto období nějaké zajímavé zkušenosti (postoje, chování, výroky Ukrajinců, Čechů, našich úřadů…)? Je něco, co vás překvapilo nebo zasáhlo?
To by se sem vůbec nevešlo. Hodně mi vadilo, že se spousta lidí a institucí chovala dost „hystericky“. V našem městě ještě nebyl ani jeden uprchlík, nikdo nevěděl, jací lidé přijdou, jaké budou mít potřeby, ale přesto se všechno dost hrotilo. Na druhou stranu mě velmi příjemně překvapila ta snaha a reakce obyvatel ČR, kteří se vrhli do pomoci s takovou vervou. Myslím, že se Češi opravdu překonali. I vláda a úřady myslím dělaly maximum; všude byli lidé s velkým pochopením a snahou vyhovět všem bez rozdílu. Mám srovnání z jiných zemí a myslím, že si ČR v tomhle vedla a stále vede naprosto profesionálně a mnohem lépe než jiné státy. A je důležité, že si Češi „vyzkoušeli“, co to obnáší pomoc lidem v nouzi tváří v tvář. Doufám, že i Ukrajinci, resp. Ukrajinky, kteří k nám přišli, si odnesou zkušenosti, které je trochu vyvedou z někdy velice naivních představ o bezstarostném a luxusním životě „na západě“…
A pomoc ukrajinské armádě ze strany běžných občanů je naprosto neuvěřitelná! Stále mi lidé píší, kam posílat peníze a pomoc přímo ukrajinské armádě. To mě ujišťuje v tom, že si obyvatelé ČR zcela jasně uvědomují, co nám může hrozit a čeho všeho je současné Rusko schopné.
Jaké máte obecně zkušenosti s Ukrajinci? Liší se něčím od Čechů?
Obyvatelé každého státu se liší od ostatních, to je úplně normální. Evropská rozmanitost je báječná věc!
S Ukrajinci máme třeba velice podobný smysl pro humor, díky bohu za něj. Nebo takovou tu touhu po „pohodě“. Ale je dobré vědět, že UA je největší evropská země. Ráda lidem doporučuji, aby si položili mapu ČR na mapu UA. Zjistíte, že ČR je vlastně takový Kyjev a okolí. A vezměte v potaz, jak se od sebe liší obyvatelé ČR – Severní Morava, Jižní Morava, Jižní Čechy, Vysočina, Střední Čechy, Chodsko… A zkuste si to takhle rozdělit i na UA – těch rozdílů mezi samotnými Ukrajinci je mnohonásobně více. Oni se teprve poznávají a často je to pro ně samotné hodně bolestné. Já se o rozdílech bavím velmi ráda, protože když si o nich lidé vyprávějí a najdou mezi nimi něco společného, je to vždycky jako maják v moři, je pro všechny. A to je důležité. Na tom se dá stavět a obohacovat se tím „nestejným“ a zároveň uznávat, že je nutné akceptovat to, jak se v dané zemi žije. Když se o rozdílech mlčí, pak to vede k oboustranné frustraci. Ukrajincům je třeba neustále věci vysvětlovat. Řeknu příklad z naší ulice, kde se nachází dělnická ubytovna, kde jsou nyní ubytováni Ukrajinci. Pokaždé, když se tam objeví noví obyvatelé, nastávají různé potíže, protože jsou na naše poměry hluční a nedodržují noční klid apod. Místní ale očekávají, že to nově přišedší nějak pochopí sami, ale Ukrajinci se často setkávají jen se „svými“ a o našem životě (aspoň zpočátku) moc nevědí, takže je nutné jim neustále vše říkat, vysvětlovat, být trpěliví. Až na výjimky se dá o mnohém domluvit. Ukrajinci mi často připomínají děti. Z vlastní země nedůvěřují institucím, často očekávají nějaký „podraz“, tak se vlastně a priori chovají pro nás snad „útočně“ nebo „arogantně“. Prostě nevědí, že to u nás chodí i bez stresů, že lidé mají stejná práva, která jsou vymahatelná a není nutné obcházet obecně platná pravidla či dokonce zákony. Tak za nimi chodím já a opakuji a opakuji, jak to „tady chodí“. Ano, někdy dojde i na policii, stížnosti, konflikty. Ale je prostě nutné se o všem bavit, mluvit, popisovat, problémy verbalizovat a vysvětlovat. Možná to není pro každého, mě to taky unavuje a zdržuje, ale myslím, že jinak by se mohla situace hodně vyhrotit, a to myslím není nutné.
Ale to nemluvím o svých ukrajinských kamarádech, kteří jsou naprosto bezvadní, nepokazí žádnou legraci a jsou velice nápomocní. Je pravda, že mají také naprosto skvělý smysl pro humor a můžeme se jeden na druhého spolehnout, což je pro mě asi to nejdůležitější.
Vaší poslední přeloženou knihou jsou „Stopy na cestě“. Jak byste ji ve stručnosti popsala?
Autorem ukrajinského bestselleru Stopy na cestě je Valerij Markus, veterán začátku ruského vpádu na Ukrajinu a nyní opět voják, tentokrát ve velení elitního útvaru. Knihu jsem překládala spolu s Evou Reutovou, s níž jsme studovaly a také na Ukrajinu jezdily. Nesmírně silná, osobní a zároveň i vtipná kniha, určitě ji v knihkupectvích nepřehlédnete.
Obsah knížky bych přirovnala k novodobým dějinám Ukrajiny. Dýchá z ní takový ten marasmus, ten postsovětský prostor neskutečně spojený s Ruskem. Rusko do něj permanentně vstupuje mediálně, byznysově, kriminálně a podobně. Hlavní hrdina v průběhu děje vstoupí do vojenského výcvikového centra, kde je to strašlivě prolezlé, zkorumpované, nic nefunguje… a do toho přijde válka. Tyto poměry se najednou začnou měnit, co už kniha zachycuje, i když je o roce 2014, kdy rusko-ukrajinský konflikt započal. Sám autor prošel všemi významnými bitvami, tedy má přímou zkušenost. Navzdory tomu děj knížky není krvavý, což je na ní neuvěřitelné.
Znáte se s Valerijem Markusem osobně?
Osobně se neznáme, protože je od března opět v armádě a velí jednomu velmi elitnímu útvaru, který osobně pomáhal vytvářet. Takže jsme se viděli pouze online.
V čem vás osobně kniha oslovila?
Jak autor píše, chtěl, aby kniha „byla pro všechny“, a to se mu dle mého povedlo. A když je něco pro všechny, tak je to i pro mě. 😉 Ale vážně – pro mě je to jeden z nejlepších příběhů o lidskosti a cestě člověka k poznání sebe sama a svého místa na světě. A pak je tady Markusův humor a nadhled – to dovedu ocenit.
