V roce 1927 koupil dům v Matoušově ulici na Smíchově vdovec, židovský právník Eduard Schwarz, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné sídlo. Měl štěstí, že zemřel dřív než začala druhá světová válka…
Tereza Boučková, která v domě od narození do své dospělosti žila a před několika lety se tam zase vrátila, nám ve svém románu předkládá téměř sto let trvající příběh Schwarzových potomků, ale i dalších obyvatel domu, vpletený do dějin dvacátého století.
Autorka po jejich osudech doslova v přímém přenosu pátrá a je to tak intenzivní, že se čtenáři nechce knížku odložit, dokud ji nedočte do konce. Emotivně, s ironií, ale i smutkem píše o lidech, které chtěly obě zrůdné ideologie, nacismus a komunismus, ponížit, okrást, zavřít anebo zavraždit. A oni se, každý po svém, snažili osudu vzdorovat nebo před ním utéct. Ale ti, o nichž bylo rozhodnuto, že budou z téhle planety vyhlazeni, neměli šanci. Anebo ji propásli.
Osudy obyčejných lidí na pozadí velkých dějin, jejich vzdor i prohry, naděje i beznaděj, láska… To je příběh Domu v Matoušově ulici. Vklínila se do něho i ruská agrese proti Ukrajině, přepadení Izraele, tragédie na pražské filozofické fakultě…
O tom všem taky Tereza Boučková píše. Podává tak silné osobní svědectví i o našem současném životě.
Ukázka z knihy:
Je večer, je zima, tma, mrzne. Před domem v naší ulici zastavují hasiči a chvíli po nich záchranka. Auta výstražně blikají. Němě, bez sirén. Působí to tím hrozivěji.
Vyskakují z nich muži. Přidá se k nim žena, která se odlepila od dveří našeho domu. Utvoří spolu hlouček a něco si vzrušeně říkají. Žena ukazuje nahoru k vyšším patrům. Všichni se tam dívají. Pak vtrhnou do domu. Chodbou zní dupání, hlasy. Vzdalují se a přibližují.
Stoupnu si do předsíně, nastražená. Snažím se ze zvuků pochytit, co se v domě děje.
Crrrrrrrr… Vyleká mě můj vlastní zvonek.
Ne, nemám od bytu slečny Epsteinové klíč.
A co právníci o patro výš?
Běžím se ženou k právníkům o patro výš. Je to rychlejší než čekat na výtah. To oni uzavřeli se všemi nájemníky nové smlouvy, když dům dostal po letech restitučního procesu pan Kohn. Všichni museli dát právníkům do sejfu náhradní klíč od pronajatého bytu, všichni.
Jen slečna Epsteinová ho nedala. Ne, nikdo od ní klíč nemá. Ani tahle žena, která hasiče a záchranku zavolala a která o slečnu Epsteinovou poslední dva tři měsíce pečuje. Chodí s ní na pochůzky nebo procházky. Někdy jí donese oběd. Žena má klíč jen od domovních dveří.
U bytu zazvoní, čeká. Slečna Epsteinová ji dlouho pozoruje špehýrkou. Pak se dveře bytu pootevřou; jsou na řetěz. Po jistém váhání řetěz pomalu a jakoby nerada vysune a pustí ženu do předsíně.
Teď už ale dva dny nic. Slečna Epsteinová nereaguje na zvonek ani na telefon. Z bytu se neozývá žádný zvuk. V oknech se nesvítí.
Ne, v tomhle domě nemá nikdo od jejího bytu klíč. V tomhle domě o ní nikdo nic neví. Tato téměř osmdesátiletá žena se nikdy s nikým nezastaví, nepopovídá. Na nikoho se neusměje. Na pozdrav neodpoví, a když, tak jen něco neurčitého sykne nebo zamumlá. Žene se do svého bytu a tam se zavře. Nemá přátele, nemá kamarádky. Nemá a nikdy neměla muže, děti. Až teď při psaní románu se dozvím, jaké má jméno, dokonce křestní. Jmenuje se Alena. Jako malé jí říkali Aťka.
Z ulice zní nervózní troubení v zácpě uvězněných aut. Ztichne, až když přijede policie a pomůže odtamtud řidičům vymanévrovat. Ulici uzavře. To už hasičská plošina s mužem v černém, co drží v jedné ruce baterku a v druhé kufřík s nářadím, stoupá k druhému patru.
Než vyrážet fortelné vchodové dveře, je šetrnější dostat se do bytu oknem.
Stojím venku. A se mnou pár dalších zmrzlých zvědavců. Hledíme nahoru. Na stoupající plošinu, na dům, na nebe. Myslím na slečnu Epsteinovou, na Aťku. Ta něžná zdrobnělina mi k ženě, u které jsem málokdy viděla úsměv nebo vstřícnost, nepasuje….
Tereza Boučková (*1957) je česká spisovatelka, scenáristka a publicistka. Kvůli rodinnému původu nemohla za komunismu studovat, po podpisu Charty 77 pracovala jako uklízečka, balička, pošťačka, domovnice.
Svou první knihu Indiánský běh, popisující prostředí disentu, dokončila ještě před listopadem 1989; roku 1990 za ni obdržela Cenu Jiřího Ortena. Následovaly krátké prózy Křepelice (1993) a Když milujete muže (1995), roku 2013 jí vyšla povídková kniha Šíleně smutné povídky.
Knižně vydala tři publicistické výbory: Jen tak si trochu schnít – fejetony o mužích a lidech (2004), Boží a jiná muka – fejetony o lásce ke kolu (2010) a Závod s časem – 99 nejrychlejších fejetonů (2018).
Roku 2008 vyšel autobiograficky laděný román Rok kohouta, který se stal nejprodávanější českou knihou roku. Po osmi letech, v roce 2016 potom vyšel ještě román Život je nádherný (2016), který završuje předem neplánovaný triptych jednoho příběhu – v Indiánském běhu vše začíná, v Roku kohouta graduje a Život je nádherný ho uzavírá. Zatím posledními díly jsou cestopis Bhútán, má láska (2020) a sbírka fejetonů Hodiny tikají (2022).
Tereza Boučková napsala také scénáře k filmům Smradi (2002) a Zemský ráj to napohled (2009).
Tereza Boučková: Dům v Matoušově ulici, vydává nakladatelství Odeon, 280 stran, doporučená cena 299 Kč
