Zachráníš-li jediného… Nejen o misích v Africe. Od humanitární pomoci, přes rady před cestou do zahraničí až po zákulisí pandemie covid-19

Procestoval téměř stovku zemí, do těch nejchudších se vrací opakovaně, aby místním lidem pomáhal k lepší budoucnosti. „Plním si tak svůj dětský sen. Je to dar, za který jsem vděčný,“ říká Rastislav Maďar, odborník na infekční nemoci a děkan Lékařské fakulty Ostravské univerzity. Navštívil místa, kde předtím nebyl bílý člověk, a získal si důvěru lidí, kteří se běžně s turisty nesetkávají. V knižním rozhovoru s novinářkou Magdou Snížkovou, nazvaném Zachráníš-li jediného… Nejen o misích v Africe (Vyšehrad, 399 Kč), vypráví o svých zážitcích z humanitárních cest do rozvojových zemí, o cestování a nástrahách, které na nás číhají, i o pandemii covid-19 a o dalších, jimž budeme čelit.

Kniha přináší zážitky z míst, kde život v 21. století probíhá stále podobně jako před staletími, a popisuje zkušenosti Rastislava Maďara s pacienty, kteří neznají datum svého narození a nepoužívají čas, což je podle jeho slov výzvou při dávkování léků. Stejně tak originální jsou jeho zážitky z míst zasažených tsunami a také ze zákulisí rozhodování a různých vlivů v rámci práce epidemiologů v období covidové pandemie.

Zachráníš-li jediného…  poskytuje čtenáři i řadu důvodů k zamyšlení – jaké jsou skutečné hodnoty v životě člověka nebo porovnání problémů vyspělých zemí s chudými rozvojovými. Kniha je zajímavá i vzhledem k tomu, že čím dál víc obyvatel Česka vyráží na exotické cesty. Část knihy se zabývá cestovní medicínou.

Ukázka strany 73-74 :

Mise v rozvojových oblastech světa je pro lékaře či budoucí lékaře tou nejlepší možnou zkušeností, chtějí-li se dostat až k samým kořenům medicíny. Musí se tu totiž často obejít bez moderních přístrojů, zázemí vybavených ambulancí či nemocnic a to hlavní, na co se mohou spoléhat, jsou jejich

vlastní znalosti, zkušenosti a smysly. Přitom tu vidí nemoci, o jakých si mohou doma v Evropě tak maximálně číst ve skriptech. Získávají tu však i jiné dovednosti. Jak například vysvětlit pacientům, kteří neznají číslice a hodinky v životě neviděli, po kolika hodinách mají brát léky?

Překvapilo vás u afrických pacientů něco?

Třeba to, jak fantasticky reagují na léčbu léky. Tím, že nikdy předtím žádné léky neužívali a nejedí jako my maso komerčně chovaných zvířat krmených různými antibiotiky, zabírají u nich léky mnohem lépe. Díky tomu se nám podařilo vyléčit i některé stavy, u kterých jsme si původně mysleli, že jejich následkem bude dlouhodobá anebo chronická nemoc.

Jaké například?

Třeba infikované rány se po podání antibiotik krásně zahojily. Měl jsem dokonce jednoho pacienta, který měl vážné problémy se srdcem. U nás by na to musel brát doživotně léčbu, ale v tamních podmínkách byl problém, jak mu zajistit stálý přísun léků. Dostal tedy zásobu léků podporujících

činnost srdce a diuretika (léky na odvodnění působící na ledviny) na tři měsíce, a pak jsem se snažil vymyslet, jak mu doručit další. Nicméně když jsem se o něj po těch několika měsících zajímal, bylo mi řečeno, že už žádné léky nepotřebuje, protože potíže, které měl, ustoupily a že mi bude do konce života vděčný. To v našich podmínkách prakticky nevidíme. Jsou zkrátka věci mezi nebem a zemí, které jsou jen obtížně vysvětlitelné a já jsem si na misích kolikrát říkal, jak je to úžasné, že vidím malý zázrak téměř každý den.

Zvládali pacienti léky brát?

Často jsme jim museli dávkování trochu snižovat. Doporučené dávkování je standardně nastaveno na průměrnou hmotnost lidí v Evropě, ale v Africe jen málokdy váží dospělý muž sedmdesát kilogramů. Kromě toho ti lidé neumí hodiny a neřídí se jimi, což byl další důvod, proč jsme museli dávkování upravovat. Bylo by těžké jim vysvětlit, že mají nějaký lék brát třeba po šesti hodinách, když netuší, co to je. Proto jsme se snažili, aby byla léčba co nejjednodušší.

Jak jste jim to vysvětlili, když neznají hodiny?

Pokud to šlo, snažili jsme se, aby brali léky jen dvakrát za den, tj. ráno a večer. Když bylo nutné, aby je brali třikrát denně, pomáhaly nám plastové sáčky, do kterých jsme léky dávali. Na sáčcích bylo natištěno malé sluníčko, velké sluníčko a měsíček. Znamenalo to ráno, poledne a večer. Pak jsme u toho patřičného symbolu udělali jednu čárku, aby pochopili, že v ten čas mají užít jednu tabletu.