Life4you.cz - MP 
Když se řekne Zdeněk Dítě, mnohým se možná vybaví sympatický muž v dobře padnoucím obleku, s uhlazenými vlasy a mírně ironickým úsměvem. Pro jiné to bude jméno, které sice slyšeli, ale neví přesně odkud. A pak je tu ta velká skupina lidí, která jeho jméno možná vůbec nezná přesto že by jeho tvář okamžitě poznali z mnoha filmů a televizních inscenací. Byl to jeden z těch nenápadných, ale nezaměnitelných herců, kteří tvoří páteř každé kinematografie. A Zdeněk Dítě byl rozhodně mistrem svého typu.
Narodil se 19. listopadu 1920 v Praze, v době, kdy mladé Československo prožívalo svůj první nádech svobody a elegance. A právě elegance a starosvětský šarm se později staly jeho poznávacím znamením. K herectví měl blízko už od mládí, ale jeho cesta nebyla zpočátku nijak přímočará. Po studiu se uplatnil nejprve na divadle, kde se brzy ukázalo, že je na jevišti jako doma.
Filmový debut přišel už za protektorátu, ale jeho kariéra naplno rozkvetla až po válce. Svou všestrannost ukázal jak ve filmu, tak v televizi, kde se objevil v celé plejádě rolí. Nebyl to herec velkých hlavních úloh, spíš naopak. Často ztvárňoval vedlejší postavy, ale s takovou grácií a přesností, že se stávali zapamatovatelnějšími než samotní hlavní hrdinové.
Zdeněk Dítě byl ztělesněním gentlemana. Režiséři ho milovali pro jeho schopnost ztvárnit uhlazené, slušné a kultivované muže. Ale nebyl to typ „hodného strejdy“ a jeho postavy měly šmrnc, občas i povýšenost, a někdy lehce ironický či komický odstín. Byl ideálním představitelem ředitelů, soudců, diplomatů, důstojníků nebo salonních podvodníků. A i když měl jen několik minut na plátně, vždy si divák řekl: „Toho chlapa odněkud znám.“
Z filmů si ho můžeme pamatovat třeba z legendárních komedií jako Anděl na horách (1955), Dovolená s Andělem (1952), Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974), Světáci (1969) nebo z detektivní série Hříšní lidé města pražského (1968). Významně se objevil i v televizních inscenacích a seriálech, kde jeho civilní, ale elegantní styl výborně fungoval.
Dítě nebyl hvězdou typu Buriana, Hrušínského nebo Sováka. Nebyl typ, co by plnil titulky novin nebo vyprodával sály. Jeho síla spočívala v tichém mistrovství a ve schopnosti přesně vystihnout typ postavy, dodat jí věrohodnost, kultivovanost a špetku humoru. V dnešní době, která často oceňuje okázalost, expresivitu a extrovertní projev, může být takový herec snadno přehlédnut. Ale právě v jeho nenápadnosti spočívalo kouzlo.
Zdeněk Dítě zemřel 11. prosince 2001, ve věku 81 let. O jeho smrti se příliš nemluvilo. Žádné velké vzpomínky, žádné veřejné pocty. Jen ti, kteří ho znali nebo si jeho jméno spojili s konkrétními filmy, si možná povzdechli, že odešel další z těch, kteří tvořili „starou školu“.
Možná je načase ho znovu objevit. Pusťte si starý český film, ideálně z 50. až 70. let, a chvíli vnímejte ty vedlejší role. Uvidíte muže, který s lehkostí sobě vlastní vstoupí do záběru, řekne pár vět, a vy budete vědět, že je to někdo, kdo má styl. To je Zdeněk Dítě. Herec, který byl u toho, když český film měl ještě úroveň a eleganci. A zaslouží si, abychom na něj nezapomněli.
