Life4you.cz - MP 
Lidé se chtějí pohybovat. A to tak, že rychle. Adrenalinová a vzrušující čtyřdílná minisérie zachycuje příběh a historii rychlosti. Zkoumá neukojitelnou lidskou touhu pohybovat se rychleji a do větších vzdáleností – ať už kvůli objevům a výzkumu, práci, potěšení nebo vůli přežít. Nenechte si ujít pozoruhodný příběh o vizionářských vynálezcích, kteří vydláždili cestu dnešním turistům napříč světovými kontinenty. O průkopnících, kteří dobrovolně a s nadšením přijali životní úkol vynalézt stroje, které inspirovaly další generace. A posunuly je dále na cestě po souši, vodě, nebi, a dokonce i do vesmíru. Dále, a hlavně rychleji! Příběh o rychlosti přináší Prima ZOOM.
Touha být nejrychlejší na Prima ZOOM:
Od 16. 4. 23.05 Příběh rychlosti
Příběh rychlosti (4 díly, premiéra středy 23.00, opakování soboty v 16.50)
16.4. Napříč oceány
S průvodcem a milovníkem rychlosti Seanem Rileym zamíříme do Oahu na Havaji, kde hovoří o našich předcích – odvážných mořeplavcích, kteří vůbec netušili, co je na jejich výpravách vlastně čeká. Lidé stavěli lodě už před 800 000 lety, ty byly zcela prosté. Před 15 000 lety na Havaj dopluli Polynésané, kteří spoléhali na rychlou plavbu, a proto stavěli katamarány. Ty byly stabilní a měly malý odpor. Při konstrukci nepoužívali žádné hřeby či šrouby, pouze lana. Během 800 let objevili Polynésané přes 16 milionů km² oceánu a usadili se na každém obyvatelném ostrově. I jiní námořníci spoléhali na rychlé lodě – Vikingové. Tito barbarští nájezdníci používali ohromné plachty, které hnaly jejich lodě vpřed. Sean předvádí kopii jejich lodi v norském Tonsbergu. V 9. století se svými loděmi dominovali Evropě a Leif Eriksson se stal patrně prvním evropským objevitelem Ameriky (500 let před Kolumbem). Jejich lodě se daly dobře pohánět také vesly – byly úzké, a tedy hydrodynamické. I v bezvětří tak mohly držet vysoké tempo. Odolnost zajistila důmyslná a pružná konstrukce trupu. S postupem času byly lodě vylepšovány, vznikly např. galeony nebo další typy – větší, delší, s více stěžni a plachtami, také vybavené zbraněmi. Zvládaly uplout přes 600 km za den. Lodě se zlepšovaly kvůli obchodu, co se ale příliš nerozvíjelo, byla orientace na moři. Roku 1707 přišla britská flotila o své čtyři největší lodě u Scilly. 1300 námořníků zemřelo. Navigace se pak změnila, vznikl výbor na zeměpisnou délku a vynalezeny byly nové Harrisonovy hodiny, které se na rozdíl od kyvadlových daly používat na lodi – chronometr. Námořníci konečně věděli, jak moc na východ či západ plují, a lodě mohly plout zase o něco rychleji díky jistotě. Plachetnice postupně vystřídala nová generace na větru nezávislých parních lodí. Parsonsovy turbíny roztáčely lodní šroub, který potřeboval inovaci kvůli kavitaci. Vznikla loď Turbinia s rekordní maximální rychlostí 64 km/h. U Seattlu ve státě Washington se prohání závodní hydroplány H1. Ty plují či létají přes 300 km/h. Po moderní ukázce se vracíme do historie, kdy se díky průmyslové revoluci stalo železo základem pro robustní zaoceánské lodě. RMS Lusitania měřila téměř 243 metrů, měla čtyři turbíny o výkonu 76 000 koní. Dosahovala 50 km/h. Takovýmito loděmi v letech 1880–1930 přicestovalo do Ameriky přes 27 milionů imigrantů a svět se stal obrovským tržištěm. 90 % světového obchodu dnes zajišťuje lodní doprava. Obrovské množství lodí hlídá systém GPS, který vznikl díky snaze amerických vědců sledovat sovětský Sputnik (1957). V závěru míříme na jezero Shasta v Kalifornii, kde se prohání futuristické plavidlo Seabreacher, připomínající vzhledem i chováním delfína. Může se potopit, může vyskočit nad hladinu, ostře manévrovat. Na hladině dosahuje rychlosti přes 80 km/h, pod ní 40 km/h.
23. 4. Napříč kontinenty
V dalším dílu si povíme o Richardu Trevithickovi a jeho parním stroji, ve kterém využil vysokotlakou vodní páru. Bylo to na začátku 19. století. Stroj měl přezdívku „bafající ďábel“. Poté je připomenuta první železnice a spojení amerického východu se západem v Promontory Summit v Utahu. Tím se mnohé změnilo, vznikla nová a rychle se rozrůstající města. Navštívíme Grand Central Terminal v New Yorku, který je centrem dálkové dopravy v USA. Pokračujeme do Tokia v Japonsku – které je lídrem železničního inženýrství. Představíme působivé statistiky a osobu Hideo Shimy, jenž je zakladatelem vysokorychlostní dráhy Šinkansen. V současnosti japonští inženýři vyvíjí ten nejrychlejší vlak světa, je to japonský L0 s rekordními 601 km/h. Poháněn je magnety. V Yamanashi Maglev Center zjistíme více o technologii magnetické levitace, ideální řešení vyvíjeli přes 50 let. Poté se svezeme v L0, který cestující komfortně žene vstříc cíli rychlostí těsně přes 500 km/h. Vlak doslova letí od 150 km/h výš. V Las Vegas náš průvodce Sean navštíví testovací okruh v téměř dokonalém vakuu – Hyperloop společnosti Virgin. Mají tu jediný prototyp Hyperloop One – kapsli, která se řítí podobně, navíc bez odporu vzduchu. Na krátké trati dosáhne rychlosti přes 402 km/h. Větší model by měl pojmout patnáct lidí a dosahovat rychlosti 1120 km/h! Po náhledu do budoucnosti se vracíme k historii a prvnímu vozu Karla Benze z roku 1885. Sean vně muzea Haynes prohlíží prostou konstrukci, stroj jel rychlostí max. 16 km/h a výkon měl necelou 1 koňskou sílu. Seanovi se pak dostane privilegia se tímto vozem i svézt. Benzova žena Bertha vozidlu svého muže věřila a roku 1888 se s ním vydala za matkou, tedy na cestu dlouhou 80 km. Vozidlo nevyjelo kopec, mělo různé defekty, ale potenciál byl potvrzen a dorazilo do cíle. Tím došlo ke zvratu a vozidlo se s cenovkou 1000 dolarů dostalo k prvním zákazníkům. Dnes jezdí aut asi miliarda, zásadní roli sehrál Henry Ford a jeho sériově vyráběný model T. Zvýšil tak produkci a snížil cenu o téměř 2/3. Dozvídáme se několik milníků v historii automobilové dopravy – první semafor, dálnice, motel, kino, drive-thru atd. Manhattan je ale ukázkou toho, jak to vypadá, když se dá do pohybu až moc lidí najednou. Řešením možná budou chytřejší autonomní vozidla. Sean do jednoho v Tucsonu usedne, po zkoušce na parkovišti bude součástí kolony autonomních vozů, které budou reagovat na prudké zastavení vozu vpředu. Experiment bude novou zkušeností jak pro Seana, tak tým, který vše vyvíjí a optimalizuje. Pokračujeme za dalším zásadním objevem, bez kterého už si automobilovou dopravu nedokážeme představit – GPS. V roce 1964 byla lasery zjištěna poloha satelitu ve vesmíru s přesností na 3 metry. Nyní je podobný systém – LiDAR – vyvíjen v Silicon Valley a mohl by pomoci s autonomními vozy. V neustále snímaném světě se díky němu lze pohybovat v reálném čase, a to i za tmy. LiDAR neustále sleduje okolí vozu při noční jízdě a vidí i chodce, který je zcela v černém. Možná je LiDAR budoucností automobilové dopravy. Zakončíme náhledem do budoucnosti – letounem VTOL, což je vlastně SUV, které létá jako dron.
30.4. Do nebes
Ve třetím dílu míří Sean Riley do Hampshiru v Anglii, kde sídlí britské národní řízení provozu (NATS). Nakrátko usedá na místo letového řídícího dispečera, poté do digitální kontrolní věže, která sleduje a zobrazuje 160 km vzdálené letiště Londýn. Na něm je 14 HD kamer, které promítají aktuální dění sem na obrazovky. Do obrazu jsou přidány prvky – čísla letadel apod., což je výhodné zvláště v noci. Na obrazovky se dá také kreslit. Sean se vrací k počátkům v létání, bratrům Wrightům a jejich mechaniku Charliemu Taylorovi, který použil hliník, aby byli schopni se v prosinci 1903 vznést do vzduchu. Dalším milníkem byl vynález proudového motoru, který posunul rychlost letadel mnohem dál. Motor vyvinul roku 1928 strojní důstojník RAF Frank Whittle. Jeho převratné dílo bylo původně smeteno ze stolu, ale on vytrval a zajistil si vlastní tým. Přes mnohé neúspěchy s jedinou spalovací komorou vytvořil funkční motor, který byl ihned využit ve druhé světové válce, ale větší vliv následoval poté v osobní dopravě. Roku 1952 prvně vzlétl De Havilland Comet, který obstál a zkrátil dálkové lety na polovinu. Létal rychleji, výš a také klidněji. Jeho 90 míst brzy díky obrovské poptávce nestačilo, konkurence nezaváhala a přišla se svými letouny 707 a DC8. Boeing verze 747 pro 500 lidí byl představen už v roce 1970. Krize 1973 (ropné embargo) donutila konstruktéry vylepšit letadla a vznikly tzv. winglety (Richard Wicom), snižující odpor za letu. Spotřeba tak klesla o 5 %, což je v globálním měřítku obrovská suma. Pouhé dva roky po úspěšném letu Cometu došlo k jeho několika nehodám a vyšetřování odhalilo drobný konstrukční nedostatek, který se s časem násobil. V letectví došlo k mnoha vylepšením, aby byla zajištěna maximální bezpečnost, a my se Seanem zavítáme do Darmstadtu v Německu, kde simulují zásah bleskem. Letadlo i auto fungují jako Faradayova klec a Sean si to ve voze sám vyzkouší. K zásahu letadla bleskem dochází průměrně jednou ročně. Sean sleduje, jak proti blesku selže uhlíkové vlákno, poté ale představuje Boeing Dreamliner, který problém řeší a z uhlíkového vlákna je jen z 80 %. Je to momentálně nejbezpečnější a nejefektivnější letadlo. Následuje vzpomínka na experimentální letoun Bell X-1, který měl v říjnu 1947 v poušti Mojave překonat rychlost zvuku. I tento milník se podařil, a to relativně snadno. Letoun měl tvar kulky a čtyři tryskové motory. Další je připomenut Concorde a s ním související křídlo delta. Od ledna 1976 zajišťoval komerční lety nadzvukovou rychlostí – rovnou dvojnásobkem této rychlosti. Z Londýna se dalo dostat do New Yorku pod čtyři hodiny. V muzeu hovoří o létání s Concordem bývalý pilot, poté se Seanem usednou do simulátoru, kde se prolétnou rychlostí 1,7 machu. Problémy způsoboval sonický třesk, kvůli kterému nemohli létat nad obydlenými oblastmi. Provoz Concordu byl ukončen roku 2003. NASA a Lockheed Martin na stíhačce F-18 testují právě sonický třesk a jeho putování na zemi. Rázové vlny se nedá zbavit, ale dlouhý úzký letoun dokáže vlny rozložit. Důkazem má být vyvíjený letoun Lockheed Martin X-59 QueSST, který je jako jehla. Budoucnost ale může být ještě odvážnější, na ještě výkonnějších motorech pracuje společnost Reaction Engines Limited, která prezentuje svůj Sabre. Mohli bychom tak létat ještě mnohem výš a rychleji – hypersonickou rychlostí.
7.5. Do vesmíru
V závěrečném dílu se vydáme do zábavního parku Adventure Island v Anglii, kde se na horské dráze nakrátko překonává gravitace. Tím míříme k letům do vesmíru, při kterých je potřeba rychlosti 28 000 km/h k dostání se na oběžnou dráhu a 38 500 km/h k letu dál do vesmíru. U počátku byl 17letý Robert Hutchings Goddard z Worcesteru, který na začátku 20. století experimentoval s vypouštěním raket. Start zajišťovala řízená exploze, ale on principy vylepšil a použil tekuté palivo. Roku 1935 jeho raketa překonala hranici zvuku. Také navrhl řešení problému palivo vs. váha – dvě rakety na sobě, které postupně odpadají. Bohužel jeho návrhy doba příliš nepřijala a byl kritizován. Zemřel roku 1945. Vývoj raket ale pokračoval a Němci byli první s raketou V2, která byla především zbraní. Sověti vyvinuli raketu R7, která vynesla Sputnik, poté to byla Vostok 1 s Gagarinem. Až třístupňová Saturn 5 ale opustila orbitu a zamířila s posádkou k Měsíci. Sean prochází kolem rakety a líčí proces jejího letu. Následně sledujeme přistání na Měsíci, což už je přes 50 let. Dnes je tu nová generace raket, která má létat až na Mars. Dostat tam člověka bude opět jednou z nejnebezpečnějších misí. Raketu můžeme vidět na odpalovací rampě 39B na Floridě, jmenuje se Space Launch Systém (SLS). Na gigantickém transportéru je nejprve převezena na plošinu, už to je impozantní procedura. Po naplnění palivem je připravena ke startu. Nová bude také kosmická loď modul Orion. Kromě všech inovací má jedinečný tepelný štít, který musí při sestupu do atmosféry v rychlosti kolem 40 000 km/h ochránit posádku před žárem přes 2000 °C. V Rocket Garden na Floridě prochází Sean mezi raketami a hovoří o spolupráci NASA se SpaceX. Soukromá společnost za osm let vyvinula raketu na vícero použití (Falcon Heavy), jejíž přípojné rakety se také bezpečně vrací na zem. Při svém testu vypustila do vesmíru vůz Tesla. Levnější provoz a opětovné využití je tak možné. Cesta lidí na Mars bude ale novou výzvou. Potrvá asi devět měsíců a budou tu mnohá nebezpečí, např. kosmické záření. Nejlepší by bylo letět co nejrychleji, proto se vědci zajímají o iontové motory. V Houstonu v Texasu se Sean baví s Franklinem Chang-Diazem, který byl už sedmkrát ve vesmíru. Plazma z argonu je zahřáta a ionty jsou usměrněny magnetickým polem, čímž vzniká tah. Pokud by se podařilo takový motor uvést do provozu, na Marsu bychom byli za pouhých šest týdnů. Prozatím jej zkoumají sondy a vozítka, ale je jasné, že náhradou za Zemi zdaleka není. Museli bychom cestovat dále a rychleji. Ve skotském Glenair James Clark Maxwell experimentoval s elektřinou a magnetismem a zjistil, že světlo tvoří fotony – a ty umí vyvinout sílu. Dnes jsou v Huntsville v Alabamě vyvíjeny sluneční plachetnice, které mají extrémně tenkou a lehkou plachtu. Její zrcadlová strana (86 m²) bude odrážet fotony, které ji budou stále zrychlovat. K testování dojde na modulu bez posádky, který bude klasicky vystřelen do vesmíru a poté se rozbalí plachta. Rychlost modulu se pak má zvýšit o dalších 16 000 km/h a za cíl má prozkoumání asteroidu blízko Země. Nevýhodou těchto solárních cest je, že zrychlení je velmi pozvolné a dostat se na požadovanou rychlost může trvat roky. V Daytonu v Ohiu testují opačný problém – extrémní přetížení při zrychlení a co se s člověkem v takové situaci děje. Máme před sebou ještě dlouhou cestu.
