O půvabně humorných jazykových i jiných potížích žáků Večerní přípravné školy pro dospělé v New Yorku
V titulní roli Miroslav Donutil
Dále hrají Ladislav Lakomý, Arnošt Goldflam, Jaroslav Dufek, Jiří Dušek, Ivana Valešová a další
Rozhlasová dramatizace a režie Antonín Přidal
Jedna z nejoblíbenějších humoristických knih posledního století. Jiskřivý humor, spočívající v jazyce, jeho záludnostech a slovních hříčkách.
Třída profesora Parkhilla je vskutku pestrá, co student, to osobnost, osud, národnost a ojedinělý přístup ke zvládání zákeřností jazyka, který je nutné si osvojit, aby se dalo v nových podmínkách žít co nejlépe. Profesor Parkhill totiž na newyorské Večerní přípravné škole pro dospělé vyučuje angličtinu přistěhovalce z (nejen, ale převážně) východní Evropy. Studenti možná přicházejí a odcházejí, ale Hyman Kaplan zůstává. Protože pan Kaplan nejen, že má svou třídu rád. Pan Kaplan má STÁLE třídu rád. A je to dobře, protože jen od něj a skrz něj se dozvíme, co je „šivot v klopále“.
Osoby a obsazení:
Hyman Kaplan – Miroslav Donutil
profesor Parkhill – Ladislav Lakomý
Gus Matsukas – Jaroslav Dufek
profesor Kraut – Jiří Dušek
Karl Finsterwald – Arnošt Goldflam
profesorka Higbyová – Jana Hlaváčková
profesorka Pflaumová – Jana Janěková
ředitel Robinson – Jaroslav Kuneš
Norman Bloom – Jiří Tomek
Olga Tarnovská – Ivana Valešová
Zelda Moskowitzová – Eva Hradilová
Róza Mitnicková – Gabriela Ježková
Gina Caravellová – Monika Maláčová
reportérka a hlasatelka – Jitka Škápíková
sekretářka Schnepfová – Drahomíra Hofmanová
Jazykový vynálezce Hyman Kaplan se narodil ve znamení Vah (jako objevitel Kryštof Kolumbus, ke kterému se hrdě hlásí).
Příběhy o jeho dobrodružstvích se ale rodily ve znamení seriálu.
Na počátku byla povídka, kterou v roce 1932 poslal do týdeníku The New Yorker mladý sociolog Leo Rosten. Odehrávala se ve večerní škole pro dospělé, kde se přistěhovalci z různých koutů světa učí anglicky. Daleko vážněji a soupeřivěji než malí školáci, jenže o tuto vážnost usilují jazykem, který ještě neovládají. Povídka vzbudila takový zájem, že Rosten napsal z téhož prostředí druhou a třetí, a nakonec jich měl tolik, že je v roce 1937 mohl spojit do knížky. Jmenovala se Studia pana Kaplana, podle nejhorlivějšího žáka ve třídě. Tento „číhač na pánský saky“ v továrně na konfekci se totiž zmocňoval jazyka své nové vlasti s tak osobitou logikou a fantazií, že při tom „sestříhal“ a „sešil“ jazyk téměř nový.
Tak jako grotesky s oblíbenými komiky vznikaly na pokračování, i příběhy jazykových klaunů volaly
po nových pokračováních, ale Rosten s nimi nespěchal, spokojil se s novými vydáními první „série“. Skrze tu poznali pana Kaplana i čeští čtenáři, když v roce 1946 vyšla ve zpracování Pavla Eisnera pod názvem Pan Kaplan má třídu rád. Eisner zaměnil angličtinu v ústech Rostenových přistěhovalců za češtinu, aniž je přestěhoval z newyorské večerní školy do Prahy. Jeho počeštěný „Pan Kaplan“ se brzy stal četbou tak populární, jako by šlo o původní humoristickou četbu. Kaplanovské výroky kolovaly jako okřídlené citáty a ohmatané výtisky se staly brzy vzácností, tím víc, že v poúnorových dobách neměly příběhy o „emigrantech“ naději na nové vydání. To muselo počkat až do roku 1970, ale ještě předtím, počátkem slibných šedesátých let, pronikl pan Kaplan na rozhlasové vlny v četbě na pokračování, kterou připravila brněnská literární redakce. Populární komik Jiří Štuchal, navíc výborný imitátor, rozehrával před mikrofonem všechny postavy v Kaplanově třídě včetně ušlechtilého profesora Parkhilla.
O několik let dříve, roku 1959, přibylo ke kaplanovskému „seriálu“ pokračování v angličtině, nazvané Návrat Hymana Kaplana. Nová knížka potěšila staré příznivce a získala mnoho nových. Svaz amerických ošetřovatelek poslal autorovi petici, aby k přebalu knihy bylo připevněno varování, „protože někteří naši pacienti v pooperačním stavu se panu Kaplanovi smějí tak silně, že by jim mohly prasknout stehy“.
V roce 1963 měly vyjít obě knížky v jednom svazku. Pětapadesátiletý autor si svá dílka znovu přečetl, protože ho nakladatelé požádali o předmluvu, a dostal chuť napsat je znovu a jinak. S novými situacemi a postavami vedle starých, s novými gagy vedle známých. „Ve čtyřiceti je člověk lepší vypravěč než ve dvaceti, v šedesáti má jistější ruku než ve třiceti…“ Přepsaná a rozšířená série se stala základem pro další českou variaci, poprvé vydanou v roce 1987 s názvem Pan Kaplan má stále třídu rád. Také tu přijali čtenáři s chutí a zájmem, který dodnes neslábne. Byl jsem rád, že jsem Leovi Rostenovi mohl skoro až do konce jeho života (1997) posílat zprávy o zážitcích, které mi mnozí z nich svěřovali, například o tom, jak pro neutišitelný smích nad panem Kaplanem byli nuceni vystoupit z dopravního prostředku, anebo jak touto četbou zahánějí bolest či depresi.
V tomto duchu se v devadesátých letech rozvinul také rozhlasový seriál Pan Kaplan má stále třídu rád, jehož podtitul zněl „Jazyková hra na pokračování“. Chtěl jsem, aby se dramatizace školních příběhů obešla bez vypravěče a rozvíjela se jen v dialozích a prudkých diskusích, pro atmosféru ve třídě tak příznačných. To ovšem vyžadovalo, aby se do nich zapojovalo co nejvíce aktérů večerního vyučování, nevyjímaje ani pedagogy, v Rostenově knize – kromě profesora Parkhilla – jen letmo načrtnuté. Jazyková hra rozhlasového seriálu se tedy neomezuje na hru se slovy, ale přechází do hry s motivy a nápady mluvčích, s jejich vzájemnými vztahy a konflikty, které právě kvůli jazyku vznikají.
Pan Kaplan by o tom mohl napsat celé seriály. A taky že napsal.
Antonín Přidal
Rozhlasový seriál vyšel ve zkrácené verzi na 2CD v roce 2003.
