Leonardo da Vinci, rodným jménem Leonardo di ser Piero (narozen 15. dubna 1452), byl italský malíř, vrcholný představitel renesanční malby a také autor nejslavnějšího obrazu všech dob, portrétu zvaného Mona Lisa (vznik se datuje do období let 1503–1506, Louvre, Paříž). Proslul i jako všestranná renesanční osobnost: vedle malířství byl da Vinci totiž sochař, architekt, přírodovědec, hudebník, spisovatel, vynálezce a konstruktér. Zasadil se kromě jiného i o uznání práv zvířat. Prima ZOOM vám nabídne ve třech samostatných filmech tři z jeho nejznámějších malířských děl, která navíc halí zajímavá tajemství.
Které dílo Leonarda si vyberete:
15. 6. ve 23.20 Da Vinci: Tajemství Poslední večeře
22. 6. ve 23.15 Da Vinci: Tajemství Mony Lisy
29. 6. ve 23.10 Da Vinci: Tajemství Madony ve skalách
Da Vinci: Tajemství Poslední večeře (repríza úterý 18. 6. ve 16.40)
Poslední večeře je nástěnná malba z 15. století, jejímž autorem je Leonardo da Vinci. Nachází se v refektáři dominikánského kláštera u milánského kostela Santa Maria delle Grazie. Leonardo da Vinci malbu vytvořil pro své patrony Ludovica Sforza a Beatrici d’Este. Malba zachycuje Ježíše a dvanáct apoštolů při poslední večeři. V obraze je použita trojúhelníková kompozice (konkrétně v pozadí za Kristem a uspořádání skupinek). Z hlediska techniky malby se nejedná o fresku, která byla v renesanci často používána, protože autor vypracoval dílo na již suchou omítku.
Ježíš sedí uprostřed stolu a je dominantní figurou na obraze. Ve smířlivém a odevzdaném gestu ukazuje na sklenici vína a bochník chleba. Kolem něj vidíme čtyři skupinky po třech apoštolech, kteří jsou nahnuti k sobě a debatují o zprávě, kterou jim právě Ježíš pověděl. Řekl jim, že ho jeden z nich zradí. Z levé strany nejdál od Ježíše to jsou Bartoloměj, Jakub menší a Ondřej. Vedle Ježíše jsou to tři nejdůležitější apoštolové. Jidáš drží v ruce váček s penězi, které dostal za zradu. Je v mírném záklonu a překvapení, neboť mu je jasné, že se Ježíš o jeho zradě dozvěděl. Budoucí první papež Petr sedí za ním a naklání se k Janu Evangelistovi. Z pravé strany sedí nejdál od Ježíše Matouš, Juda Tadeáš a Šimon. V blízkosti Ježíše sedí Tomáš, Jakub větší a Filip.
Při restaurátorských pracích se ukázalo, že z původní nástěnné malby je dnes vidět pouhých dvacet procent. Tedy méně než čtvrtina! Budeme ještě někdy moci pohlédnout na Poslední večeři v originále? Podaří se nám zjistit, jak freska vypadala, když ji da Vinci dokončil? Zajímavostí je například to, že na celém vyobrazení Poslední večeře se nikde neobjevuje kalich (nejčastější podoba svatého grálu v jiných pramenech). Existovala druhá verze?
Da Vinci: Tajemství Mony Lisy (opakování úterý 25. 6. ve 16.40)
Mona Lisa, též označovaná jako La Gioconda (portrétovaná žena se pravděpodobně jmenovala Lisa del Giocondo), je patrně nejslavnější portrét všech dob, který na počátku 16. století (přesněji v letech 1503–1506, někdy se uvádí rok dokončení 1517) namaloval italský geniální umělec a stavitel Leonardo da Vinci. Vytvořil jej během svého pobytu ve Florencii a odvezl jej s sebou při svém útěku z Říma do Francie v roce 1516. Je možné, že Leonardo da Vinci Monu Lisu dokončoval až ve Francii do roku 1517. Leonardo před svou smrtí prodal Monu Lisu francouzskému králi Františku I. za poměrně vysokou částku – 4000 zlatých dukátů. Od prodeje králi Františkovi I. byl slavný obraz majetkem francouzských panovníků. Byl nejprve umístěn na zámku Fontainebleau a později ve Versailles. Po Velké francouzské revoluci byl od roku 1797 umístěn v obrazárně v Louvru (zřízené v roce 1793) kromě doby, kdy se nacházel v ložnici samotného Napoleona Bonaparte. V roce 1804 byl na Napoleonův popud dopraven zpět do Louvru. Je majetkem Francie, resp. francouzské vlády, a je stále vystaven v Louvru v Paříži.
Významnou roli pro celosvětovou známost obrazu sehrála krádež obrazu z Louvru v srpnu roku 1911. Původně z ní byli podezíráni stoupenci umělecké moderny – např. básník Guillaume Apollinaire, který byl dokonce zatčen, nebo Pablo Picasso, který musel k výslechu. Skutečným zlodějem byl však dělník – zasklívač obrazů, zaměstnanec Louvru Vincenzo Peruggia, který nejprve dva roky schovával obraz ve svém pokoji v Paříži, a pak dostal Monu Lisu až do Florencie, kde ji nabídl ke koupi antikváři Alfrédu Gerimu. Ten kontaktoval ředitele florentské galerie Giovanniho Poggia kvůli potvrzení pravosti. Oba uvědomili policii a Peruggia byl při svém naivním prodeji zatčen (přenechal obraz antikváři k expertíze a čekal na peníze v hotelu). Obraz byl následně několik týdnů vystavován ve Florencii a začátkem roku 1914 byl slavnostně vrácen do Francie. Za krádež dostal Peruggia trest pouhých sedm měsíců, hájil se patriotstvím a tím, že chtěl vrátit obraz zpět do Itálie, do země jeho vzniku. Kromě údajného patriotství zloděje existují další hypotézy ohledně motivů krádeže, přičemž v pozadí činu mohly státy i další osoby.
Da Vinci na portrétu Mony Lisy představil hned několik převratných postupů:
- „Šířka záběru“ použitá v obrazu (tedy zobrazení přibližně horní poloviny těla) se do té doby nepoužívala – osoby byly zobrazeny buď celé, nebo jen jejich busty.
- Tehdejší středověcí portrétisté malovali převážně z profilu; malba z poloprofilu na počátku 16. století až na výjimky používána nebyla. Nezvyklé v té době též bylo, aby postava na portrétu udržovala s divákem „oční kontakt“, jak tomu v případě Mony Lisy je.
- Pozadí za Monou Lisou je rozostřené. V soudobých malbách bylo naopak vše stejně ostré. Navíc čím je na obraze pozadí vzdálenější, tím je rozostřenější a mdlejší. V pozadí je také možno vidět něco jako armagedon neboli konec světa. Vyskytuje se na něm několik mostů a větší vlny, poblíž je vidět několik sopek, za nimi jsou útesy.
- Do té doby zdaleka nejprokreslenější stínování a tónování, související s technikou sfumato.
- Vysoká anatomická věrnost (ruce).
- Do té doby neviděné detaily, např. v tkanině šatů.
- Krajina za Monou Lisou je fantaskní – horizonty z levé a pravé strany jsou na výrazně rozdílné úrovni a je fyzicky téměř nemožné, aby se za zády Mony Lisy mohly spojit.
Da Vinci: Tajemství Madony ve skalách (repríza úterý 2. 7. ve 16.50)
Madona ve skalách je obraz namalovaný ve dvou verzích. Obě verze jsou si navzájem velmi podobné, ale zároveň obsahují důležité odlišnosti. Nacházejí se v Paříži a Londýně. Tento obraz se všeobecně připisuje Leonardu da Vinci vzhledem k precizní práci štětcem, měkkému podání tváří, vlasů i drapérií, použití šerosvitu a kontrastu mezi světlem a tmou, které jsou tak charakteristické pro mnohé Leonardovy práce. Namaloval ho během svého milánského pobytu na dvoře vévody Lodovica Sforzy, kde dostal zakázku od bratrstva Neposkvrněného početí Panny Marie na oltář v kostele sv. Františka v Miláně. Tento obraz měl tvořit střední část triptychu. Obraz se však zalíbil Ludovicu Sforzovi, a tak ho jednoduše zabavil. Od roku 1625 byla Madona ve skalách majetkem francouzských králů a dnes se nachází v pařížském Louvru. Téměř identický obraz se nachází v Národní galerii v Londýně. Vznikl jako náhrada za Sforzou zabavený obraz. Téměř určitě nebyl tento obraz celý namalován Leonardem da Vinci, ale byl pod Leonardovým vedením buď přímo vytvořen, nebo alespoň dokončen jeho žákem Ambrogiem de Predis. V době napoleonských válek byl obraz z Florencie odcizen a o asi padesát let později objeven v malém městečku v Rakousku. Předtím, než se v 19. století dostal do Národní galerie v Londýně, ho vlastnil jeden francouzský kupec.
Na první pohled je patrný odlišný kolorit obou děl. Zatímco pařížský obraz má teplý, zlatavý nádech, londýnský obraz je studenější, s větším podílem modré barvy a větším důrazem na lokální barvy. Při detailním pohledu je zřejmá i o něco nižší technická kvalita londýnského obrazu. Malířský rukopis je tvrdší, sušší, popisný, jakoby akademický a do jisté míry i nudný. Jeho autor daleko méně uplatňuje techniku sfumáta. Tváře postav jsou také zachyceny méně líbezně. Patrné je to především na tváři a tělíčku Ježíše, který je vysloveně nehezký. Kompozice a ikonografie obrazu se příliš nemění. Rozdílů je několik. Postava Jana Křtitele je navíc opatřena obvyklým atributem hole ukončené křížem. Všechny postavy kromě anděla mají svatozáře v podobě tenkých lesklých prstenců. Anděl pravou rukou neukazuje na Jana Křtitele, ale přidržuje jí malého Ježíše a upírá na něj svůj pohled. Především kompoziční a ikonografické změny způsobily, že londýnský obraz je méně rafinovaný a snadněji čitelný, v podstatě je konvenčnější. K tomuto závěru přispívá i popisnost a odlišné barevné podání. Výrazná je také ztráta očního kontaktu s andělem, který v první verzi hledí ven z obrazu směrem k předpokládaným divákům.
