A taky bezpečí, jistota, láska a porozumění. Přátelství, důvěra. Poslušnost. Tak nějak si představujeme ideální vztah člověka a jeho psa. Dokud si psa opravdu nepořídíme a nezjistíme, že mnoho věcí je úplně jinak. Pokud ne úplně všechny. A my to můžeme nechat být anebo to začít řešit. Jako František Jaroš, absolvent Animal Training Academy, zakladatel Klubu moderního psa a autor Psí bible. A také majitel téměř šestiletého amerického stafordšírského teriéra Aramise. Ten ale při našem setkání v zahradní kavárně chyběl.
Takže první otázka je jasná. Proč tu s námi není teď i Aramis? Myslíte, že by se mu tady třeba nelíbilo?
Nejde o to, jestli by se mu to nelíbilo. Jde o respekt k tomu, že pro psa je každá změna místa, času a situace nové chování. A my máme natrénováno jedno pivo. Když já jdu u nás do hospody, tak Ari v klidu vedle mě leží těch 15-25 minut. Kdybych ho vzal sem, tak dejme tomu, že by vydržel polovičku, deset minut, a všechno navíc by pro něj bylo nové chování. Kdybych ho měl na tohle setkání připravit, začal bych sem chodit už dřív a prokrmil ho na 15 minut. Potom za dalších pár dní na dvacet minut a tak dál. Tak toho psa naučíte, že tady je to super místo, kde je po tu danou dobu v bezpečí. A on tu bude spokojený. Když vidíte psa, který je v klidu, vždy se ptejte, jestli se mu chování vyplatí, nebo se chce vyhnout trestu.
A nebylo by jednodušší, kdybyste ho, jak to dělají jiní lidé, tady jednoduše uvázal?
Uvázala byste takhle tříleté dítě? Je to o tom respektu. Cokoliv je nad rámec toho, co pes už zná, co je pro něj nové, cizí, jiné, on vnímá jako životu nebezpečné.
A to je jeho přirozené chování?
Ano. A to platí i o nás. Kdyby vás někdo postavil do džungle, bude to pro vás stejné. A v Ariho případě je tou „džunglí“ svět lidí a třeba jen dvě různé hospody jso pro něj vždycky dvě různé „džungle“.
To stačí tak málo? Tak malý rozdíl?
Ano. Je známý případ cvičitele, myslím, že delfínů, kterému se zhroutilo celé číslo jen proto, že si vzal jiné boty. Vlastně moderní trénink má základ v tréninku mořských savců. Nemůžete na kosatku mluvit, nemůžete na ni zvyšovat hlas nebo ji cukat vodítkem, prostě proto, že to je kosatka. A přesto dokáže neuvěřitelné věci.
A tím ta zvířata zmátl.
Přesně.
Jak jste se vlastně dostal k Arimu?
Původně to byl pes můj a mé přítelkyně, a při rozchodu jsme se dohodli, že zůstane mně. To mu byl asi rok. Já nikdy neměl psa, vždycky ho měly moje přítelkyně, nejdřív německý ovčák, potom zlatý retrívr, anglický buldok a nakonec Ari. Prvních 12 měsíců jsme chodili na všechny možné kurzy, pro štěňata, poslušnost, pokročilá poslušnost, obrany atd., ale nefungovalo to. Problém byl, že jsem Ariho nechtěl zlomit. Takže odpověď trenérů byla vždy stejná. Já nejsem dost důsledný, a co se divím, když mám staforda. Až ve škole, konkrétně v akademii ATA pana Ščučky, jsem se nakonec dozvěděl, že zásadní je něco úplně jiného. Právo toho psa, nebo jiného zvířete, snažit se, učit se s radostí a uspět. A být pak i odměněn.
Jak přesně to myslíte?
My si myslíme, že když pes dostane jednou nebo dvakrát denně žrádlo do misky a jednou denně s ním obejdeme park, tak jsme mu dali dostatečnou šanci snažit se, učit se a uspět. Přitom sami bychom takhle žít nechtěli. Podobně tygr v cirkuse. Pracuje, odpočívá. Není třeba řešit klece. Když dostane nažrat, tak se nažere a pak odpočívá, stejně jako v přírodě. Je mu jedno, že jsou kolem mříže, protože on by od toho žrádla, třeba půlky krávy, stejně nikam nešel. Tím se nezastávám cirkusů jako celků, jen jako příklad.
A jak potom vidíte zoologické zahrady?
Vlastně stejně, v tomto ohledu. Velký výběh má pro tygra v zoo smysl jen tehdy, když mu v něm připravím nějakou aktivitu. Aby si to žrádlo v něm třeba musel aspoň někde najít – ulovit. Když mu ho hodím před čumák, nemá důvod někam chodit. Zvířata, tedy šelmy, v přírodě nechodí jen tak na procházku. Buď loví, nebo odpočívají. A šelma obecně se musí hodně moc snažit a moc se toho naučit, než uspěje. V osmi z deseti lovů tu kořist neuloví. A stejně tak i Ari. Nejdřív podává výkon pro něj velmi náročný, snaží se, něco se naučí a uspěje a pak je tu ta odměna. Podobně to mají vrcholoví sportovci. Výkon – odpočinek. Cítíte ten rozdíl? Srozumitelné prostředí pro psa je proto snažit se, učit se a uspět. Nesrozumitelné prostředí je odměna zdarma a procházka bez programu.
V čem tedy přesněji spočívá ta vaše metoda výcviku psů?
Pozor, to není moje metoda. Absolvoval jsem tu akademii ATA, všechny tři stupně, a dvě třetiny toho, co s Arim děláme, jsou na základě této akademie, a jedna třetina vlastní zkušenosti. A zjistil jsem, že když lidi mluví, běžně o výcviku psů, tak vlastně neví, o čem mluví. Máme tady dva miliony psů a každý ví, jak se mají cvičit psi. Mám facebookovou stránku, a to byste viděla ty diskuse. Žádné zdůvodnění, proč, co a jak, ale jenom napadaní. Tvrdí tam třeba, bez důkazů, že pes vás poslouchá z lásky k vám. Že odměnou je pamlsek od vás, vaše pohlazení.
A není to tak?
Není. Pes je sobec, jako každý. Když člověk dostane každý večer jen tak, za nic 1 000 Kč a pes své žrádlo, tak ani jeden nebude ochoten a možná ani schopen se přes den snažit a učit jenom za pohlazení, vlídné slovo nebo bonbón, tedy pamlsek. Protože ví, že večer zase dostane to svoje, jen tak, za nic.
Jak tedy, pro přiblížení, vypadá váš běžný den s Aramisem? Bydlí s vámi v bytě, předpokládám.
Ano. Žije se mnou v bytě a chodí se mnou ven. Dvakrát denně jdeme jenom venčit, je tam takový travnatý ostrůvek mezi dvěma silnicemi, vyvenčí se, dostane odměnu a hotovo, deset minut max. Vedle toho jednou až dvakrát denně chodíme cvičit, to je dvacet minut max. Protože dobrý trénink je pro psa stejně jako namáhavý jako 2–4 hodinová procházka bez cíle a náplně. Jednou do týdne ještě chodíme na delší procházku a jednou měsíčně jedeme metrem, tramvají, autobusem nebo jdeme na Václavák.
A potom doma?
Doma je Ari v kleci. Vysvětlím. Ne pořád, samozřejmě. Než ale mohl za mnou na gauč nebo do postele, musel jsem ho naučit signály, kdy smí nahoru a kdy musí dolů. Také má signál obojek, tedy vezmu obojek do ruky, nastavím ho a on si do něj sám vleze. Když jdeme ven, otevřu dveře a Ari počká na signál, než jde ze dveří. V kleci potom má plnohodnotný odpočinek, je v bezpečí, a ví to. Necourá za mnou po bytě, nesleduje mě, nemusí nic hlídat.
A v noci?
To je zvláštní. Když jsem měl návštěvu, dal jsem ho spát do klece a pak už tam chodil sám. Pochopil, že se mu to vyplatí. Podobně Ari ví, že venčit se nechodí v šest, sedm nebo osm ráno, ale až já vstanu. Zajímavé je taky to, že jsem si myslel, že s ním musím jít ven čtyřikrát denně. Ale teď, jak začaly ty horka, si Ari posunoval sám tu polední vycházku dál do odpoledne, až se z polední vycházky stala odpolední a chodíme jen třikrát. Podobně je to s krmením. Nemusím třeba spěchat večer domů, protože pes musí dostat v sedm večer nažrat.
A nemusí?
Nemusí. Protože já nekrmím do misky.
Aha? Jak tedy?
Ari má na den těch 300–320 gramů granulí, ty si ráno odměřím, dám do kapsy a během dne ho s nimi odměňuji. Za vyvenčení, za spolupráci. Měl bych ho odměňovat i za to, že jde do klece a zůstane tam, ale to bych těch granulí už neměl dost, a protože mu to taky chci zpříjemnit, tak do klece někdy dostane pamlsek nebo kost na čištění zubů. Ale jen tam.
K vodě má přístup neomezený, předpokládám.
Nemá. Opět vysvětlím. Jasně, že jsem to tak chtěl, protože mi to někdo řekl. Jenže když měl v kleci misku s vodou, tak ji vždycky převrhl. Čili to nefungovalo. V bytě však stále miska plná vody je. Takže přijdeme domů, Ari se napije, jak chce, jde do klece a odpočívá, tedy spí.
V té kleci je zavřený anebo tam jenom musí být?
Je tam zavřený a má přes ni hozenou deku. Když si člověk chce odpočinout, jde se vyspat do ložnice. Kdyby to šlo, nejradši bych Arimu udělal vlastní ložnici čili kumbál, který by měl jenom pro sebe. Nemám tuhle další místnost, ale chci mu ten komfort toho nerušeného odpočinku poskytnout, aby opravdu odpočíval. Je to bezpečné, kontrolované a pravidelné. Pokud pes dokáže takto odpočívat v bytě bez klece, tak ten byt má vlastně jako velkou klec, nic proti. Ale pokud má s odpočinkem problémy, trpí třeba separační úzkostí, je tohle řešení. Ale jako všechno ostatní, se pes musí odpočívat naučit. S dítětem taky nediskutujete, v kolik jde spát, ale děláte všechno pro to, aby se mu to vyplatilo, že jde spát.
Jak by to bylo v rodinném domku? Mít psa venku u boudy, v kotci anebo doma, jako kdyby byl v bytě?
Vzal jsem Ariho na chalupu, oplocená zahrada, nechal jsem ho tam na volno, chtěl jsem mu tím udělat radost, Výsledek byl ten, že za těch pár dní odešlo 80–90 procent komunikace, co jsem s ním měl, protože on pořád všechno hlídal, mě hlídal, furt hlídal. Vyšlo to nastejno, jako kdyby byl na volno v bytě. Dobře, ať má na zahradě kotec, ale v klidné části, jako ložnici. Pes i člověk potřebují ložnici.
Ano, ale psy máme přece kromě jiného i na hlídání?
Jistě, spousta lidí to tak má, hlídací psy. Ale jak odnaučíte psa, aby nesežral pečené kuře? Nebo syrový stejk? A proč si lidi myslí, že ten pes něco uhlídá? Kdybych tam chtěl vlézt, tak napíchám něco uspávacího do masa, uspávacího v tom lepším případě, chvíli počkám a je to. Nechápu, když chtějí něco hlídacího, nemají místo psa radši alarm. Je to levnější a budou mít čisté svědomí, že ten pes má svůj komfort a nic mu nehrozí.
Jak se díváte na jiné netradiční metody výcviku psů u jiných cvičitelů, třeba pana Desenského?
Nechápu, nerozumím. Zvlášť pak České televizi nerozumím, že propaguje člověka, který kouše psy. Člověk je chytřejší než pes. Tedy jak konkrétní člověk a konkrétní pes. Když člověk není chytrý, a přesto musí být vůdce smečky a musí být dominantní, se psem potom jenom manipuluje, třeba silou, není to přirozená autorita. A pes to pozná.
A pak pes takového člověka kousne?
Ano. Ale kdo dal člověku právo kousat psa? Moje zkušenost je, že klasický trénink je z 90 % o trestech. A my víme, že nemáme, a dokonce nesmíme, bít děti. Co nám dává právo bít nebo jinak trestat psa? Desenský je „vůdce smečky“, ale žádný diktátor se přece důchodu nedožil. Podle mě je to o inteligenci. Já jsem, snažím se být, chytřejší než pes a když někdo není chytřejší než pes, tak musí tomu psovi pořád dokazovat, že je aspoň silnější. Jak Desenský učí psa, aby netahal na vodítku? Škubne s ním. A pokud bude tahat znovu, tak podle něj poprvé letěl málo. To je jeho systém. Nebo poradil nějaké herečce, aby svého pejska, francouzského buldočka, který štěkal na návštěvy, dala té návštěvě do náruče. Akorát, že pes při takové manipulaci na 90 % tu návštěvu kousne. K čemu to je? A jak bych to měl asi udělat se svým stafordem? Pes tu návštěvu kousne, jeho utratí a mě zavřou. Proč nemůžou z návštěvy prostě jen padat granule? Ale to není jen Desenský, na www.idnes.cz se objevil rozhovor s veterinářem s 20letou praxí a úspěšnou klinikou s nadpisem „každý pes čeká na to, až ho někdo sprdne“. Jako vážně? Žádná socializace, žádná adaptabilita, žádné učení? Tohle je opravdový teror.
Dobře, tak jak jinak?
Používat selský rozum. Využít přírodní zákony a použít principy učení. Představit si jak bych se to učil já a být upřímný, protože nikdo učený z nebe nespadl. Pes není plyšák na hraní ani kačer na tahaní na provázku. Každý majitel psa může být mentalista a každý trenér psů může být jasnovidec, alias psycholog psů.
Tedy používat Ščučkovou metodou.
Ona to není Ščučkova metoda, je to jen tzv. „moderní trénink“ Ale v rámci ATA jsou a fungují všechny informace dohromady a v souvislostech. Všechno to do sebe zapadá. Dostanete odpovědi na všechny možné otázky. Já jsem 25 let trénoval pozemní hokej. Trénoval jsem děti i dospělé, kluby i reprezentace, v ČR i v zahraničí. Nikdo mě ale nikdy nenaučil tolik o učení, jako tenhle „trenér psů“. Hlavně to, jak obrovský význam má nekrmit do misky, ale z ruky. A ten pes přitom nemá hlad, jak tvrdí odpůrci moderního tréninku.
Protože pes je šelma a nemusí žrát třeba tři dny. Nebo ne?
Přesně. Ari dostává nažrat každý den, akorát, že z ruky. Nikdy nepoznal hlad. A ani na jeho kondici není vidět, že by mu nějak vadilo, že se krmí průběžně přes den a nedostává svou denní krmnou dávku celou najednou, v jedné nebo dvou porcích.
Čili mu to fyziologicky nijak neškodí.
Tak. Já jsem třeba zjistil, že Ari po určitém množství sežraných granulí už další nechtěl a zbylo mi v kapse asi 20 % denní dávky. Tak jsem o to množství denní dávku snížil a co se stalo? Ari měl 35 kilo, teď má třicet a je ve skvělé kondici a není na něm gram tuku. A už jen tahle jediná věc, krmení z ruky, otočí život váš i vašeho psa o 180 stupňů. Stejně jako bezpečný, kontrolovaný a pravidelný odpočinek. Pro učení, komunikaci a spolupráci potřebuje pes, stejně jako člověk, hodně, opravdu hodně energie.
Takže to máme odpočinek, krmení, co dál?
Určitě obojek a vodítko. Čím užší ten obojek je, tím lépe na něj pes reaguje, tím víc vnímá, co mu tím obojkem chci říct. Nechápu, jak někdo může používat na zdravého psa postroj. Je to vrchol neúcty a neznalosti. Postroj vyvolává tzv. opposite reflex, psovi v postroji se na vodítku táhne lépe, tak to využije a opře ještě víc, protože on táhnout chce tak jako tak. Lidi postroj používají, protože se jim se psem lépe manipuluje, vlastně ho, opět, zmáhají silou, místo aby ho doopravdy naučili správné chování. Pes je rozhodně nejlepší přítel člověka, ale nejsem si jistý, jestli je člověk nejlepší přítel psa.
Základ je přiznat si, že obojek ani vodítko nejsou pro psa přirozené. Takže aby pes obojek milovat a věděl, co znamená vedení vodítkem, tak se to musí opravdu naučit. Ideální je třeba střídat vodítka. Někdy krátké, někdy delší a jindy stopovačku nebo flexi.
A kdy se může proběhnout na volno?
Pes by neměl být nikdy bez vodítka. Když má volno, tak u mě to spočívá v tom, že si jde, kam chce, a já jdu za ním. Vodítko slouží nejen ke kontrole psa, ale také ke kontrole prostředí. A fakt je lepší honit konec vodítka, než se v případě nutnosti psovi sápat po krku nebo ocase. A hlavně, pes se nemusí probíhat na volno. To, že psovi takové proběhnutí se chybí, je taky jen naše, tedy lidská fikce. Pes v přírodě nikdy neběhá jen tak, nejde jen tak na procházku. Ari nic takového nemá a je fyzicky ve skvělé kondici. Horší by bylo, kdyby tomu tak nebylo, a já si musel pořídit třeba koloběžku, kdyby měl běhat, abych mu stačil.
Existuje nějaké minimum, které by měl zvládnout, nebo dokáže zvládnout, každý pes?
Představte si moderní trénink psa jako když máte auto. Pravidla silničního provozu jsou přírodní zákony, řízení auta jsou principy učení a pes je to vaše auto. Jak dobrý budete řidič, záleží jen a jen na vás. Máme v ATA hrozně vtipnou pomůcku. Říká se tomu „hra na učení“. Jde o to naučit v tomto případě člověka třeba rozsvítit, sednout si na židli, jít v klidu vedle vás nebo k vám přiběhnout, ale nesmíte na něj přitom mluvit. A ten člověk začne v té chvíli vnímat ten výcvik z pozice toho psa. To znamená, že člověk vůbec neví, co ho vlastně chcete nebo budete učit. Prostě nemá žádnou představu, čeká za dveřmi, pak přijde dovnitř a začínáte ho učit. Tohle by měl předvést každý trenér bez problémů. A samozřejmě platí, že akce odpovídá reakci. Sáhnete na člověka, zvýšíte hlas, cuknete vodítkem, odměníte málo a ten člověk vám to při tomhle cvičení vrátí. Velmi rychle taky zjistíte, že signály čekej nebo zůstaň nedávají psovi smysl a žádného to nejste schopni naučit. Každého ale naučíte sedni a můžete potom trvání toho signálu chování prodloužit i na hodiny. Ale pořád je to jen sedni. Protože pes nemá představivost. Učí se jen a jen vlastní zkušeností
Je důležité také pochopit, že není možné řešit jedno chování daného psa vytržené z kontextu. Nemůžete psa naučit přivolání ani chůzi na vodítku bez souvislostí. Pes musí mít přirozenou motivaci, být odpočinutý, ochotný a schopný se učit, potřebujete motivační osu, tj. místo, které vnímá jako místo, kde se učí, pracuje atd., a sekundární posilovač, který můžeme přirovnat ke klíčkům od auta, umožní nám to auto řídit, a plán učení – nejdřív fáze vysvětlení, potom upevnění a teprve potom zatížení chování tohoto chování rušivými elementy, jako jsou další lidi a psi, auta, cyklisti, zvuky, pachy atd.
A o tom všem pojednává vaše Psí bible. A nejen o tomhle. Jak se dá sehnat?
Pro zájemce o moderní trénink jsou na webu nejprve připravené přírodní zákony a principy učení jako podklady pro vlastní trénink nebo diskusi s trenérem. Potom je teprve Psí bible – teorie, jak to vidí pes, plán učení a konkrétní obrázky jak to psa naučit. A objednáváte na www.psibible.cz. Tam z ní najdete i ukázky volně ke stažení, A také videa zachycující některé Ariho dovednosti. Tam je nejlíp vidět, jak vypadá aktivní pes a co se všechno může naučit.
Vaše Psí bible zatím existuje jen ve formě e-knihy. Plánujete i její tištěné vydání?
Tištěnou formu řešíme. Ale raději připravím další vydání Psí bible zaměřené na program na procházky.
A co kdyby se s vámi chtěl někdo osobně poradit? Plánujete třeba nějaké výcvikové akce?
Jednou z mých chyb je důvěra a respekt k autoritám, dokud se neprokáže opak. Tak jak jsem to zažil, když jsem s Arim docházel k různým trenérům. Proto jsem založil Klub moderního psa, aby majitelé psů měli možnost porovnání moderního tréninku s klasickým tréninkem. Pro vaši smysluplnou diskusi s každým trenérem psů stačí seznámit se s přírodními zákony a principy učení na webu. Pokud potřebujete konkrétní a smysluplnou radu, můžete jít ke každému trenérovi s certifikátem ATA, a dostanete ji. Já osobně potom do budoucna připravuji semináře Psí bible v praxi určené pouze pro majitele Psí bible, kteří už nebudou řešit CO mají dělat se svým psem, ale JAK pro něj mají vytvořit srozumitelné prostředí a vést svého psa k obecnému rozvoji. První semináře budou potom zaměřené na majitele psů a druhý na „poradce“ Klubu moderního psa
Mým cílem je, aby v každé základní kynologické organizaci Českého kynologického svazu byl jeden roh cvičáku určen pro Psí bibli v praxi a minimálně jeden poradce Klubu moderního psa, který bude schopen a ochoten psům a jejich majitelům opravdu pomoc.
Obávám se, že tady pro moderní trénink výcviku psů získáte jen málokoho. Neuvažujete o něčem vlastním?
To je podle mě otázka nabídky a poptávky. Vyrovnat, srovnat pozice se současnými „“rádoby trenéry“. Přijde majitel psa do ZKO, základní kynologické organizace, a bude chtít vědět, jak správně krmit z ruky, bude chtít motivační osu, bude chtít umět používat klikr, bude chtít vědět jaký je plán tréninku. Nebude chtít se psem manipulovat, nebude chtít na psa mluvit bez nabízeného chování ani s ním cukat vodítkem. Potom je na rozhodnutí ZKO, co udělá. Na to se opravdu těším. Samozřejmě uvažuji o něčem vlastním, ale pro mě je mnohem důležitější, aby se s moderním tréninkem seznámilo co nejvíce lidí, a to sám nezvládnu. Proto ten kurz pro poradce Klubu moderního psa. Moderní trénink není raketová věda. Já neměl vůbec žádné zkušenosti, nejsem studijní typ, ale dal jsem to. A věřte, že skládat zkoušku v ATA pro mě bylo stejné, možná horší než maturita. A Psí bible je mnohem, mnohem jednodušší.
Může moderní trénink se psem provádět i dítě, např. v rámci rodiny? A jak se potom mají k psovi chovat ostatní rodinní příslušníci?
Moderní trénink je pro děti naprosto ideální. Já jsem to nezažil, ale z logiky věci nepředpokládám, že tentýž trenér učí a vysvětluje klasickou metodu výcviku jinak dospělému a jinak dítěti. Vůbec si neumím představit, jak vysvětlujete dítěti, že ono samo musí být pro psa zajímavé, diskutujete s ním o značkách pamlsků, o práci s hlasem nebo o cukání vodítkem.
Základ je uvědomit si, že když se pes naučí signál od jednoho člena rodiny, není vůbec automatické, že bude stejně správně reagovat na stejný signál od někoho jiného. Naučit se komunikovat a spolupracovat s dalším člověkem je samozřejmě jednodušší a rychlejší než to učení na začátku. Pořád platí stejné pravidlo. Pes musí chování sám nabídnout – chápe, že se mu vyplatí – a teprve potom je možné přidat signál. Takže když chování psa na „přivolání“ naučí maminka, použije pohyb ke gestu a dotek gesta, stačí aby dítě udělalo totéž gesto, a pes bude automaticky reagovat na toto gesto. Potom dítě přidá signál, chování upevní a zatíží. Jestli to mamince trvalo několik týdnů, tak dítěti budou stačit dny.
To zní přímo skvěle a už se těším někdy zas na shledanou, s vámi i s Aramisem.
Více informací na: www.klubmodernihopsa.cz, https://www.psibible.cz/, https://www.facebook.com/PSIBIBLE
Rozhovor připravila: Jitka Lenková
Fota zdroj: Dagmar Ouhrabka Photography
