
Možná jste ji měl doma. Tenkou knížku s roztomilými obrázky, kde se to hemží tlapkami, oušky a tím nejupřímnějším psím pohledem. Dášeňka čili život štěněte, malá klasika české literatury, kterou jsme jako děti možná brali spíš jako pohádku. Ale víte, že Dášeňka nebyla žádná vymyšlená postava? Byla úplně opravdová. Živá, chlupatá a údajně dost neposedná.
Jak se Dášeňka narodila a to doslova i literárně
Dášeňka přišla na svět ve 30. letech 20. století ve vile na pražských Vinohradech, kde tehdy bydlel Karel Čapek. Narodila se fence jménem Iris, která patřila Olze Scheinpflugové ,herečce, spisovatelce a tehdy už Čapkově lásce. Byl to foxteriér, a jestli jste někdy viděli foxteriéra, víte, že tyto psi mají energie na rozdávání a zvědavost v krvi. A přesně taková byla i Dášeňka.
Čapek nebyl jen spisovatel, byl to také vášnivý pozorovatel života. A tak, když se mu pod nohy začala motat malá černobílá kulička, okamžitě si začal zapisovat všechny její krůčky, první lumpárny, boj s tkaničkou, strach z deště i drzé štěkání. A nejen to, on ji také fotil a kreslil. Výsledkem se stala knížka, která působí jako deník, pohádka, i vtipně laděná „studie štěněte“ v jednom.
Dášeňka byla jen jedna a byla všude
Knížka vyšla v roce 1933 a stala se hitem skoro okamžitě. A není divu. Je v ní něha, humor, ale také něco mnohem hlubšího, opravdová radost ze života. Dášeňka v ní není jen roztomilé štěně, ale jakýsi symbol čistoty, nevinnosti a zvídavosti, kterou bychom jako dospělí občas potřebovali zase najít.
Dášeňka se stala legendou. Vyrůstaly na ní celé generace, a spousta lidí vůbec neví, že to štěně opravdu existovalo. Že běhalo po zahradě slavného spisovatele, okusovalo jeho bačkory a možná se mu motala pod nohy, když psal Válku s mloky.
Co bylo dál?
Dostáváme se k části, která už není tak úplně známá. Co se stalo s Dášeňkou potom? Čapek o tom nikdy moc nepsal. Víme jen, že měla ještě sourozence a že u Čapků doma nebyla sama. Vila byla plná zvířat: psi, kočky, ptáci, ba i ježek občas zavítal. Čapek měl k přírodě a zvířatům blízko jako málokdo. Nepsal o nich jen jako o „něčem roztomilém“, ale vnímal je jako plnohodnotné bytosti, jedinečné, vtipné, citlivé.
Je dost možné, že Dášeňka žila šťastný psí život, ale literární nesmrtelnost získala už jako štěně. A možná je to tak dobře.
Ať je to jak chce, Dášeňka žije dál. Nejen na stránkách knihy, ale i v paměti lidí, kteří si pamatují první přečtení toho příběhu nebo ho nyní čtou svým dětem. A pokaždé, když se narodí nějaké zvědavé, poprvé štěkající štěně, možná se tam kousek Dášeňky znovu zrodí.