Procestovala přes čtyřicet zemí světa a žila na čtyřech kontinentech. Dle jejích návrhů bylo postaveno již 25 mrakodrapů, ale i například dvoukilometrové centrum čínské metropole. Napsala dvě knihy a před časem se vrhla na design v malém měřítku – pro českou rodinnou manufakturu M&T autorsky navrhla kování NOMAD, které bylo představeno na loňském Designbloku. Řeč je o světové architektce s českými kořeny Evě Le Peutrec, která se rozpovídala o své cestě k architektuře i produktovému designu.
Co pro Vás znamená architektura? A co Vás k ní přivedlo?
Architektura pro mne znamená všechno. Ať si to uvědomujeme, či ne, má na nás zásadní vliv. Všichni někde bydlíme, pracujeme, chodíme do školy… Ovlivňuje naše vnitřní rozpoložení i naši efektivitu. Prostředí, ve kterém vyrůstáme, nás formuje na celý život. Od mala jsem vnímala, že přesně to je moje poslání a dráha, kterou se chci vydat.
Proč jste se po absolvování školy rozhodla odcestovat právě do Šanghaje? A jaké pro Vás byly začátky v zemi, kde jste nikoho neznala a neuměla jazyk?
Zastávám názor, že mladí architekti mají být tam, kde se staví, aby získali co nejvíce zkušeností. V roce 2005, kdy jsem končila školu, to byla Čína. Proto jsem si našla práci v Šanghaji. Celých šest let tamního života pro mě bylo velmi intenzivních. Nic vás na takovou zkušenost nedokáže připravit. Asiaté nemají stejně velkou osobní zónu, jako Evropané či Američané, což je fyzicky velmi vyčerpávající. Neustále vám totiž někdo vstupuje do osobního prostoru a vy se tomu samozřejmě podvědomě bráníte. V 25 milionové metropoli je také všudypřítomný hluk, který nikdy neutichá. Dostat se z města do přírody bylo zpravidla možné pouze letecky. A pak tu jsou samozřejmě i kulturní rozdíly a odlišnosti v myšlení, hodnotách, způsobu života.
„Na kontě“ máte mimo jiné již 25 mrakodrapů, ale například i dvoukilometrové centrum čínské metropole. Který z Vaších realizovaných projektů je pro Vás tzv. srdcovou záležitostí?
Srdcovou záležitostí pro mne byl paradoxně projekt, který se nakonec bohužel nerealizoval. A to Agriculture Logistic Center, obrovský multifunkční projekt se zastavěnou plochou 200 000 m2, jehož součástí byl i super high rise building, mrakodrap měřicí 348 m. Aby to bylo ještě složitější, jednalo se o šroubovicovou stavbu, jejíž půdorys se na každém patře pootočil o 1’. Na tomto projektu jsem pracovala 103 hodin týdně a musela vyvinout konstrukční systém, který do té doby nebyl v Číně nikdy použit. Na architektuře je však důležité i načasování projektu. Tento vznikl na prahu začínající světové krize v roce 2008, a proto se z důvodu rozpočtu 3 miliardy $ nikdy nerealizoval.
Máte nějakou vysněnou zakázku, na které byste ráda pracovala, ale ještě jste neměla příležitost?
Pokud jde o mé architektonické sny, mám jich spoustu! Jejich základním společným rysem je, že se jedná o prostory, které spojují lidi, podporují sociální interakce a výměnu nápadů. Slouží jako místa pro intelektuální rozvoj, poskytují jednotlivcům příležitosti rozšiřovat své obzory a získávat nové znalosti. Tím, že obohacují mysl a ducha, významně přispívají k vytvoření lepšího světa pro všechny. Jsou to místa, která slouží jako připomínka kulturního dědictví národa a inspirují společnost, aby si zvědomila své kořeny. Místa, která nabízejí nové příležitosti a podporují růst v široké škále oborů, otevírají dveře inovacím a pokroku.
Kromě toho, že jste úspěšná architektka, jste napsala dvě knihy – o čem jsou?
První kniha Architektura kreativního myšlení se věnuje praktickému použití kreativity v běžném životě. To čtenářům pomůže nalézat nová řešení, a tím pádem i uspět v jakékoli disciplíně, protože budou myslet jinak než jejich konkurence. Druhá kniha Vzpomínky na jižní Pacifik pojednává o slastech a strastech života na ostrově v jižním Pacifiku. O francouzské kultuře, kulinářském umění, školství, a 10 letech mého života na druhé straně zeměkoule.
Od staveb a knih ke klikám… Pro českou rodinnou manufakturu M&T jste navrhla kování NOMAD s nevídaně subtilní rukojetí. Jak tato spolupráce vznikla? A jedná se o Váš první produktový design?
Máte pravdu, jedná se o můj první produktový design. Když mě bratři Ulichové oslovili, přišlo mi to jako skvělá šance vyzkoušet a naučit se něco nového. Navíc firma M&T je z Východočeského kraje, odkud pocházím, takže mi dávalo velký smysl podporovat svůj domovský region a zároveň propagovat českou značku ve světě. V neposlední řadě mě potěšilo, že budu mít kliku vlastního návrhu, stejně jako největší světoví architekti.
Jak se Vám s klikaři z Dobrušky spolupracovalo?
Spolupráce na produktu byla skvělá. Vlastně mě překvapilo, jak dobře se dá průmyslový design vyvíjet na vzdálenost 20 000 km. Na úvod jsem navštívila Dobrušskou manufakturu a seznámila se s použitými technologiemi a zároveň limity výroby. Dále jsme komunikovali převážně přes internet a několikrát se sešli nad prototypy. Finální návrh v zásadě následuje prvotní ideu, což mě velmi těší.
Čím jste se pro návrh kliky inspirovala?
Mám ráda elegantní, nadčasový design, který nevychází z aktuálních trendů, ale vypadá skvěle i po padesáti letech. Současně se ve svých projektech snažím redukovat a zjednodušovat, hledat pravou podstatu. Hodně se mnou rezonuje citát Steve Jobse: „Simple can be harder than complex: You have to work hard to get your thinking clean to make it simple. But it’s worth it in the end because once you get there, you can move mountains.” A NOMAD v sobě toto všechno spojuje.
Klika dostala specifický název. Proč jste ji pojmenovala právě NOMAD?
Do názvu kliky jsem promítla část sebe – svou podstatou jsem totiž takový nomád. Miluji cestování, inspiruje mě. Navíc návrh NOMADu vznikl při cestě z Prahy, přes Helsinky a Osaku, do Jižního Pacifiku…
Jak moc se liší návrh kliky od návrhu mrakodrapu? Mají něco společného, nebo se to nedá srovnávat? J
Myslím, že se to nedá vůbec porovnávat. Architektura je výsostná disciplína hlavně díky své komplexitě, kterou musí architekt umět uchopit. Schopnost zoomovat z velkého měřítka do malého a zase zpět. To u produktového designu není. Je ale nesmírně obohacující vyzkoušet si návrh těchto drobných produktů, protože člověk pochopí důležitost detailu v návrhu. A jak říkal Mies van der Rohe: „Ďábel tkví v detailu”. Tyto prvky pomáhají dotvářet dokonalý celek.
Na čem budete pracovat nyní? Zůstanete u architektury, nebo Vás navrhování produktového designu oslovilo a chcete se mu věnovat dál?
Musím říct, že jsem si spolupráci velmi užila a navrhování produktového designu mě nadchlo a chtěla bych se mu věnovat i nadále. Moje vize je vytvoření vlastní designové značky Eva Le Peutrec, která bude klientům nabízet široké spektrum mých designových produktů a doplňovat tak urbanistické, architektonické a interiérové služby mého studia. Zároveň bude pro klienty zárukou výborného zpracování těch nejmenších detailů i na těch největších projektech.
Eva Le Peutrec
Eva se ve svém designu ráda nechává inspirovat cizími kulturami, zeměmi, lidmi a jejich zvyky. Proto procestovala přes čtyřicet zemí a žila na čtyřech kontinentech. Během studií v Evropě se rozhodla sbírat zkušenosti v zahraničí a odjela na dva roky pracovat do San Francisca. Poté odcestovala do Asie. V Šanghaji se brzy propracovala k velkým projektům. Rychle si získala renomé, a to zejména svými návrhy mrakodrapů. Byla však hlavní designérkou na projektech všech druhů – kancelářských budov, hotelů, nákupních, kulturních a sportovních center, luxusních vil, interiérů, průmyslového designu, ale i rozsáhlých urbanistických projektů, jako je dva kilometry dlouhé centrum čínské metropole, nebo nově založené město pro milion obyvatel. Pracovala na více než 140 projektech na čtyřech kontinentech. Od roku 2011 žije se svou rodinou v Nové Kaledonii v jižním Pacifiku.
