Ženy v Air Transport Auxiliary (ATA) neozbrojené hrdinky druhé světové války.
Druhá světová válka přinesla dramatické změny nejen na bojištích, ale i ve společnosti. Zatímco muži odcházeli do první linie, ženy se stále více zapojovaly do vojenského úsilí a to nejen v týlových službách, ale i v oblastech, které byly dříve výhradně mužskou doménou. Jedním z nejvýznamnějších příkladů bylo Air Transport Auxiliary (ATA) , organizace, jejímž úkolem bylo přepravovat letadla mezi továrnami, opravárenskými dilnami a bojovými jednotkami RAF. ATA umožnila, aby bojoví piloti RAF tak mohli zůstat u válečných operaci, zatímco zásobování novými či opravenými letadly převzali specializovaní přepravní piloti. Mezi nimi se brzy objevily i ženy, které se tak dostaly k pilotování válečných strojů, i když samy do bojových akcí zasahovat nesměly.
Když byla ATA na začátku války založena, původně přijímala pouze muže, často bývalé civilní piloty nebo letce, kteří kvůli zraněním či věku nemohli sloužit v první linii. Postupně se ale ukázalo, že poptávka po zkušených pilotech dramaticky převyšuje nabídku.
Zásadní zlom nastal v roce 1940, kdy byla vytvořena ženská sekce ATA. Počáteční skepse ze strany velení RAF i veřejnosti byla obrovská, ženy přece nemohly zvládnout řídit složité bojové letouny. Přesto se ukázalo, že ženy jsou stejně schopné jako jejich mužští kolegové a mohou bezpečně přepravovat letadla i ve ztížených podmínkách.
Během války se k ATA připojilo více než 160 žen, které postupně získaly oprávnění létat na více než 140 různých typech letadel. Od lehkých cvičných strojů přes legendární Spitfiry a Hurricany až po obrovské čtyřmotorové bombardéry jako Lancaster a Halifax.
Práce v ATA byla nebezpečná a vyžadovala obrovskou odvahu. Piloti, včetně žen, létali bez zbraní, často bez rádia a mnohdy i bez dostatečné navigace.
Každý přelet byl výzvou, letadla byla často nová nebo právě opravená a nikdo si nemohl být jistý, zda jsou stoprocentně funkční. Navíc se piloti často setkávali se špatným počasím, a protože nebyli vybaveni radarem ani moderními navigačními přístroji, museli se spoléhat jen na své schopnosti.
Další hrozbou bylo sestřelení, německá Luftwaffe neváhala útočit na jakékoliv spojenecké letadlo. K tragickým incidentům docházelo i v důsledku tzv. přátelské palby, kdy britské protiletadlové jednotky nebo vlastní letci zaměnili transportní piloty za nepřítele.
Některé letkyně při službě zahynuly, když se jejich stroje zřítily kvůli technické závadě nebo navigačním chybám v husté mlze. Jejich jména se bohužel často ztratila v historii, přestože jejich odvaha byla srovnatelná s bojovými lety.
ATA se zapsala do dějin nejen tím, že umožnila ženám podílet se na válečném letectví, ale i tím, že zavedla stejný plat pro ženy i muže. To bylo ve 40. letech naprosto revoluční ,zatímco v jiných odvětvích ženy dostávaly výrazně nižší mzdy než muži, v ATA panovala rovnost. Tato skutečnost nejen že posílila morálku žen v letectví, ale také nastavila nový standard, který později pomohl otevřít dveře dalším generacím pilotek.
Po skončení války byly ženy v ATA často přehlíženy a jejich zásluhy nebyly dostatečně oceněny. Přesto položily základy pro budoucí generace pilotek a dokázaly, že ženy jsou v letectví stejně schopné jako muži.
Dnes jsou jejich příběhy připomínány jen zřídka, ale jejich odvaha, houževnatost a nasazení pomohly Spojencům k vítězství. Bez nich by mnoho letadel nikdy nedorazilo na místo určení a RAF by čelilo vážným logistickým problémům. 
Byly to neozbrojené bojovnice, které denně riskovaly své životy v kokpitech válečných letounů, aby zajistily, že britské nebe zůstane svobodné. Jejich služba si zaslouží stejný respekt jako činy bojových pilotů a nikdy by neměla být zapomenuta.
(PD) foto: Pixabay
