Než bude Eurozóna opravdu zodpovědně připravená na přechod k bezemisní velmoci, měla by zvážit fakta. Ani skandinávské země si na ekologii nevydělaly ze dne na den. Aby se taková infrastruktura mohla vybudovat a měla smysl, je nezbytné na ni odpovědně generovat peníze a uvažovat v globálním měřítku. Jestliže se do tohoto procesu kontroly a redukce emisí nezapojí Čína, Indie, další asijské země a celý region Jižní a Střední Ameriky, bude příklad Evropy sice krásný, ale nikdy nebude dostatečně účinný.
O drahé Evropě a zadlužené budoucnosti
Zatím to vypadá, že život na starém kontinentě bude zkrátka po všech stránkách nákladnější a složitější. O podnikání nemluvě. A to velmi ovlivní rozhodování lidí, zda založit rodinu, zda vůbec v Eurozóně žít, zda zde pracovat a odvádět daně. Vidím tu zárodek obrovského ekonomického problému, v němž se budou topit další generace. Ale lobbistům a těm, kteří o tom rozhodují, jako by to bylo jedno. Proto bych se zasazoval o zcela jiný přístup. Jestliže není cílem všech těchto reforem shora rozevřít ještě více nůžky mezi těmi, kdo budou žít v chudobě, a mezi těmi, kteří si budou užívat privilegií bohatství, musí být přechod plynulý a prozíravě naplánovaný. Uvedu jen několik příkladů, jak by se mohlo postupovat, než budeme moci bezemisní budoucnost žít, aniž bychom na ni dopláceli propadem prosperity.
Vozový park lze omladit i jinak
Proč zkrátka nemotivovat jedince k přechodu z víc než deset let starého vozu na nové auto se spalovacím motorem, jehož emise jsou ale mnohonásobně příznivější? Víme dobře, že evropští výrobci umí nabídnout kvalitní auta za rozumné ceny. Ale EURO 7 by nesmělo tak přísně dotírat už od roku 2025, kdy se mnohem přísněji budou sledovat i další parametry. Společně s oxidem uhličitým třeba emise pevných částic z brzd a pneumatik. Nová norma v podstatě říká, že vše musí vydržet dvojnásob dlouho. Pokud by se podařilo oddálit první změny z roku 2025 například na rok 2030, bylo by to užitečnější nejen ekonomicky. Zchladil by se zájem o ojetiny, ale také by se podařilo uchovat prodeje a ochránit cashflow. Automobilky i součásti subdodavatelských řetězců by díky tomu získaly více prostředků na vývoj bezemisních aut a lepší pozici. A trh v EU by se nemusel obávat rizik vyplývajících z importu USA a Asie, zejména Číny.
Konec kšeftování s emisními povolenkami
Zakažme způsob, kdy mají k emisním povolenkám přístup spekulanti, kteří zdražují v Eurozóně energie i výrobu, díky níž se stává starý kontinent méně a méně konkurenceschopný. Evropská unie má v první řadě dbát na hospodářský úspěch a dobré podmínky pro podnikání i život. Nedokáži proto akceptovat, jak může prodávat emisní povolenky subjektům, které přímo v EU žádnou výrobní firmu nemají. Naopak bych ocenil, pokud by se EU soustředila na to, aby emisní povolenky byly za jasnou cenu určené přímo výrobcům z regionu a prodej dalším subjektům by byl prostě zakázán. Obchodní vztah musí být narovnán a musí být přímý, ne zprostředkovávaný.
EURO 7 ano, ale až bude energetická infrastruktura připravená
Tyto dva kroky by umožnily získat více času na budování stabilních zelených zdrojů elektrické energie. Zatím se totiž v tomto segmentu výroby setkáváme s nedostatkem nebo nárazovými přebytky, které neumíme plně vykrýt prostřednictvím dostatečně kapacitních energetických úložišť. Norma EURO 7 ovšem napovídá, že by měla prudce vzrůst spotřeba energie, ale jejích zdrojů bude nedostatek. Důvodů je několik. Postupné odstavování elektráren využívajících k produkci fosilní paliva představuje velký výpadek ve výrobě energie, který nestačí vykrýt jiné zdroje. A na nové jaderné elektrárny si budeme muset počkat, protože jejich výstavba nebo jen postavení nových bloků je otázkou nikoli dekády, ale dekád. Pokud bude přechod překotný, energie opět razantně zdraží, a to zdražení bude podle mého názoru vyšší, než v roce 2022. Radikálně by to ovlivnilo veškerou výrobu a služby na území EU. A pro malé a střední podnikání by to byla velká rána, neboť tento typ firem si může dovolit jen postupné a menší investice do své energetické soběstačnosti.
Kdo tratí nejvíc na přerozdělováním evropských peněz?
Přerozdělování financí bývá běžným nástrojem EU i jejích členů, jak dostat finance tam, kam je potřeba. Nejsem toho velkým přítelem, protože to není vždy stoprocentně transparentní. Ukažme si jeden z příkladů. Pomoc těm „nejchudším a nejzranitelnějším“ v rámci celého transformačního procesu k bezemisní Evropě plánuje EU saturovat ze speciálních fondů. Jaká jsou kritéria na jejich rozlišení, když stále dochází k masivním daňovým únikům nebo kšeftování s podporami a chudobou? Nakonec na tyto podpory nejvíce doplácí jedinci, kteří se snaží jednat poctivě a tvoří převážně střední příjmovou skupinu. Tato páteř zdravé společnosti je masivně znevýhodňována a nemůže se bránit. EU tak dláždí cestu k tomu, aby se čím dál více jedinců ze zoufalství dopouštělo společensky nežádoucího chování, mají-li „důstojně“ žít. Nejsem přesvědčen, že má k dispozici natolik propracovanou kontrolní metodiku, aby dokázala v takových případech peníze lidem opravdu přerozdělit efektivně.
Práce, která má hodnotu – kdo o ní rozhoduje? EU?
Jedinou cestou je podle mého něco úplně jiného. Nepotřebujeme dále velebit rozdávání podpor. Musíme lidi nechat pracovat, aby si peníze vydělali, a ty tak byly podložené prací, která má hodnotu. Zároveň je již nyní třeba hledat, jak ekonomicky aktivní i seniorskou populaci na trhu práce vhodně uplatnit, protože nová norma s sebou přinese velké změny v poptávce po lidech a pokud k tomu ještě připočítáme vliv AI, může před námi být velký problém se zaměstnaností a zaměstnatelností obyvatel EU, která by měla dopady zejména na země jako Česko a Německo. Daleko spíše bych proto uvítal masivní rekvalifikační fondy a mnohem rychlejší transformaci vzdělávacího systému.
To je cesta, jak udržet evropské podnikatelské prostředí v cestě za uhlíkovou neutralitou na vysoké úrovni. Dalším krokem je podpora diverzity podnikání. Potřebujeme podmínky, v nichž dobře budou moci fungovat giganti a stejně dobře také malé a střední firmy. Bez fungujících firem lidé jen těžko najdou práci. A bez diverzity podniků se může stát, že rukojmí nebudou jen zaměstnanci, ale také státy. I z toho důvodu považuji normu EURO 7, jak je nyní postavená, za ekonomické riziko pro celý kontinent. Stáváme se svědky toho, že lobbistické snahy a politická rozhodnutí dramaticky ovlivňují hospodářství regionu, bez ohledu na reálné možnosti. Dosti nepříjemně to začíná připomínat část dějin pro druhé světové válce od Berlína na východ. Ukázalo se, že takto pojímaná ekonomika nemůže mít dlouhého trvání.
Rád bych věřil, že v roce 2026, kdy je naplánována revize proveditelnosti normy EURO 7, vystoupí někdo se zdravým selským rozumem, který její náběh více rozloží v čase tak, aby se měly možnost přizpůsobit jak podniky v oblasti automotive, tak běžná populace. Zelená řešení bez vzájemné kooperace zvládnout nelze. Bezemisní budoucnost se může stát jednosměrným lístkem, který z partnerství s dalšími světovými velmocemi ekonomického nebe vytvoří nevratnou a nebezpečnou závislost.
Ing. Jiří Jemelka, MBA, jednatel společnosti JPF Czech s.r.o.
