Jsou tábory pro každého? Co dělat, když dítě u odjezdu brečí? Máme odpovědi na „ošemetné táborové“ otázky

Letní tábor. Pro jedno dítě vzrušující dobrodružství, pro jiné nejistý skok do neznáma. Jako rodiče často doufáme, že právě tyhle zkušenosti posílí jejich odolnost a samostatnost. Jenže ne každé dítě je na odloučení a nové prostředí připravené. Jak poznat, kdy je tábor zdravou výzvou – a kdy spíš zbytečným rizikem? Psycholožka Šárka Miková, autorka knihy Milovat nestačí, odpovídá na nejčastější otázky, které se vám ve spojitosti s tímto tématem honí hlavou.

Kdy dítě na tábor raději neposílat? Co mi může napovědět?

Je dobré se zamyslet nad tím, jak dítě reaguje na nové situace. Je zvyklé spát mimo domov? Bylo by rozhodně chybou si myslet, že když má problémy s usínáním kvůli nepříjemným představám, otrká se v tomto směru na táboře. Dále také záleží na tom, jak rozvinuté má sociální dovednosti – aby zapadlo do skupiny dětí na táboře. Pro některé děti to může být opravdu velmi náročné.

Opravdu tábor děti posílí? Jak se vyhnout tomu, aby dítě místo odolnosti nezažilo spíš stres? 

Jsou stresy, které posilují, ale také bohužel ty, jež působí negativně. U každého dítěte to může být jinak. Pokud dítě překračuje svou komfortní zónu, což jsou ty chvíle, kdy se posiluje odolnost, potřebuje zpravidla podporu. Díky ní situaci zvládne a vyjde z ní z dobrým pocitem a pozitivní zkušeností, že i když to bylo těžké, povedlo se to. Nezpracované negativní zkušenosti spíše narušují sebehodnotu dítěte a od dalšího zkoušení náročných věcí jej mohou odrazovat. Odolnost tedy určitě zvýší různé fyzické aktivity, nepohodlí, na které dítě není zvyklé, apod. Odolnost dítěte ovšem nezvýší, když bude šikanované nebo bude zažívat velké pocity selhání při táborových hrách, či vůbec nezapadne do kolektivu. O tom, jestli se náročná situace pro dítě stane posilující zkušeností nebo oslabujícím pocitem selhání, rozhoduje právě to, jak situaci zpracuje. A k tomu potřebuje menší dítě většinou dospělého, který ho uklidní a situaci vysvětlí.

 

Když jsem zvládl tábor ve 2. třídě já a užil si ho, mělo by to zvládnout i mé dítě. Nebo ne?

Dítě určitě nesrovnávejme s námi a ani se sourozencem nebo kamarády. Já mám 3 děti – 2 starší byly opravdu táborové typy, ale ta nejmladší, byť jela po 2. třídě na tábor s nimi, hrozně tam trpěla i přesto, že se jí nic hrozného objektivně nedělo. Tenkrát jsem ale neuměla vyhodnotit, jak moc ji budou obavy a úzkosti z neznámého paralyzovat. Nedošlo mi taky, jak složité je pro ni zapadnout do kolektivu, že neumí čelit útokům ze strany kamarádek (např. když ji obviní, že jim něco vzala) apod. Později jsme o tom mluvily, vyrovnala se s tím, a dokonce o tom napsala scénář a natočila krátký film.  

 

Pokud dítě pláče u odjezdu, co s tím? Mám ho stáhnout, nebo ho nějak „přemluvit“ či „donutit“, aby jelo?

Na dítě může dolehnout obava z nové situace, nových lidí apod. Může mít strach, že neví, ke komu si v autobuse sedne. Bojí se někoho oslovit, bojí se odmítnutí. Zkusme to elimininovat ještě předtím, než by to mohlo nastat. Proto je dobré být třeba domluvený s nějakým klidným, laskavým vedoucím, který dítě nebude přemlouvat a tlačit, ale dá mu najevo, že to spolu zvládnou. Najde mu místo v autobusu nebo mu nabídne, jestli nechce sedět s ním apod.

 

Co když dítě volá z tábora, je celé ubrečené a prosí, abychom si pro něj přijeli? Jak se zachovat?

Dítěti je potřeba potvrdit emoce – že cítíme, že je to pro něj těžké. A pak doporučuju zavolat vedoucímu a zjistit, co se děje. Pokud je to dobrý vedoucí, takové situace už řešil, dítě podpoří. Může být ale málo zkušený v tom, jak přistupovat k různým typům dětí. Proto bych se zeptala dítěte, komu z tábora důvěřuje, kdo je mu sympatický. S tím bych se pak zkusila spojit a poprosila ho, jestli by si mohl s dítětem promluvit. Můžeme také zkusit s dítětem vymyslet, co by mohlo udělat, jak může situaci řešit. Když to zvládne, jeho odolnost to posílí.

 

Kdy dítě z tábora raději stáhnout a přijet si pro něj?

Je dobré zeptat se vedoucího, jak dítě zapadlo do kolektivu, jak reaguje v různých táborových aktivitách. Pokud bychom měli podezření, že je dítě z kolektivu vyloučené, ne-li šikanované, a zároveň se nám zdá, že vedoucí nemá pro dítě pochopení, neřeší situace správně, pak bych dítě z tábora odvezla. Zároveň se mohou dít různé situace, které vedoucí pod kontrolou nemá. Ve stanu, v chatce, ve společných sprchách. Dítě si může stěžovat, že ho jeho spolubydlící nemají rádi, dělají mu naschvály. Nebrala bych to na lehkou váhu.

 

A co raději nedělat, aby se dětem nezačalo stýskat?

Určitě bychom si s dětmi neměli volat večer, aby je to nerozlítostnilo a neměly problém usnout. Taky bychom neměli dětem říkat nebo psát do dopisu, že nám chybí, že se nám po nich stýská. Můžeme třeba říct, že na ně myslíme – že si představujeme, co zajímavého na táboře dělají – a ideálně zdůrazníme to, co víme, že by je mohlo bavit. Dále bychom neměli dětem vyprávět, co zajímavého děláme my doma, pokud se vyloženě neptá. A neměli bychom mu také nutit myšlenku, že mu někdo na táboře bude ubližovat. Proto není vhodné se denně ptát: „Tak co, není na tebe nikdo zlý?“. Naopak můžeme dítěti každý den poslat pohlednici, dopis nebo někdy balíček. Dítě bude mít radost, že na něj myslíme.