Co bylo po Zikmundovi? Dvacet let bezvládí, bojů a hledání nového krále

Když v prosinci roku 1437 zemřel Zikmund Lucemburský, odešla s ním i poslední významná postava rodu Lucemburků, který po celé 14. století vládnul českým zemím. Zikmund byl v Čechách vnímán spíše negativně a to hlavně kvůli své zradě Jana Husa a tvrdým zásahům proti husitům. A právě husitské války hluboce poznamenaly nejen Zikmundovu vládu, ale i celé následující desetiletí.

Zikmund si ještě za života prosadil, aby ho na českém trůnu vystřídal jeho zeť, rakouský vévoda Albrecht II. Habsburský. Když Zikmund zemřel, Albrecht byl tedy uznán českým králem.

Krátká vláda Albrechta II.: Mezi nadějí a nejistotou

Albrecht II. (vládl 1437–1439) se stal českým králem ve chvíli, kdy země byla rozpolcená mezi katolickou šlechtu a husitské stavy. Byl zdatným vojevůdcem, ale Čechům příliš nevěřil a většinu času trávil spíše v Uhrách a Rakousku. Navíc se musel potýkat s hrozbou tureckých vpádů.

V roce 1439 zemřel během vojenské výpravy proti Turkům. Jeho smrt byla šokem, protože na trůně zanechal prázdné místo  a co víc, zanechal těhotnou manželku Alžbětu. Ta brzy poté porodila syna Ladislava, který dostal přízvisko Pohrobek, protože se narodil až po otcově smrti.

Ladislav Pohrobek: Král na papíře

Narodil se v roce 1440 a hned od narození byl prohlášen českým králem. Jenže realita byla jiná: byl ještě nemluvně, a tak se vlády ujímali šlechtici. Země se ocitla v dlouhém mezidobí, kdy se vedly boje o moc, a české království žilo prakticky bez pevného panovníka.

Katolická část šlechty podporovala Ladislava a snažila se zachovat centralizovanou moc, zatímco husitské stavy (hlavně tzv. kališníci) chtěly prosadit své svobody a náboženské výsady. Byla to doba neustálých vyjednávání, intrik a šlechtických koalic.

Zemští správci: Kdo skutečně vládl?

V letech 1440–1452 hráli hlavní roli tzv. zemští správci v podstatě dočasní vládci, kteří měli držet zemi pohromadě do doby, než Ladislav dospěje. V praxi ale šlo o mocenský boj mezi nejvlivnějšími rody.

Největší váhu měl Jiří z Poděbrad, tehdy ještě mladý, ale už schopný politik a vojevůdce. Prosazoval spíše kompromisní a vyvažující politiku a snažil se hájit zájmy kališníků. Jeho vliv postupně rostl, až se stal hlavní postavou české politiky.

Vlna zmatků a nedůvěry

České země byly stále rozdělené na katolickou a husitskou část. Města si hájila samostatnost, šlechta chtěla větší moc, a do toho se míchaly i zahraniční vlivy, hlavně od rakouských Habsburků a uherského krále.

Ladislav Pohrobek byl formálně přijat za českého krále v roce 1453, když mu bylo 13 let. Ale reálně stále neměl žádný vlastní vliv a jeho dvůr ovládali různí rádci a zahraniční vlivy. V zemi panovala nedůvěra a obavy, že se vrátí tvrdá katolická linie, která by potlačila kališníky.

Náhlý konec mladého krále

V roce 1457 přijel Ladislav do Prahy, aby si upevnil svou vládu. Jenže krátce po příjezdu náhle zemřel, podle kronik na leukémii, ovšem v lidu se okamžitě začalo šeptat o možné otravě. Smrt mladého krále ukončila naděje na dynastickou kontinuitu a znovu otevřela otázku, kdo povede české země dál.

Před branami Jiřího éry

Po smrti Ladislava Pohrobka se otevřela cesta Jiřímu z Poděbrad. Už tehdy byl jedním z nejsilnějších mužů v zemi, spravoval zemi jako zemský správce a měl podporu velké části husitské šlechty i měst.

V roce 1458 byl zvolen českým králem, čímž se stal jediným králem české historie, který nebyl dědičným monarchou, ale byl zvolen domácí šlechtou. Jeho nástup znamenal začátek nové éry, která se nesla ve znamení snahy o smíření a stabilizaci.

Krátké shrnutí

Období po Zikmundovi do nástupu Jiřího z Poděbrad bylo plné nejistoty, politických zápasů a hledání rovnováhy mezi náboženskými proudy. Místo králů vládli správci a šlechta, země byla v permanentním napětí. Teprve nástup Jiřího vnesl do českých zemí aspoň na čas nový řád a naděí