Největší čeští lapkové, loupežníci a gangsteři 4. díl – Baroko: stopy krve v prachu cest

Na rozbahněné cestě mezi Prahou a Plzní leží tělo kupce. Koně jsou pryč, vůz vyrabovaný, kapsa u pasu prázdná. Zlomená hůl zůstala zabořená v bahně jako němý svědek. Nešlo o výjimečný obraz, ale spíš o každodenní realitu českých zemí v 17. století. V době, kdy zemí táhly zbytky armád, lidé hladověli a moc panovníka slábla, vládli cestám muži, kteří se nezastavili před ničím.

Válka, bída a rodící se tlupy

Po třicetileté válce (1618–1648) byla země zpustošená. Zmizely celé vesnice, statky stály v troskách, obyvatel ubývalo morem a hladem. Do toho se vraceli žoldnéři , muži zvyklí žít ze žoldu a lupu. Bez práce, bez domova, ale se zbraní v ruce.
Na Vysočině se objevila jedna z obávaných tlup vedená Mikulášem Špalkem. Kronikář z Jihlavy o něm píše: „Byl to muž veliký, tváře zjizvené, a mluvil málo. Když však udeřil, nikdo mu nestál v cestě.“ Jeho lidé měli muškety, píkami ozbrojené pacholky a vlastní špehy v okolních vsích. Pokud jim někdo odmítl dát koně či jídlo, shořela celá usedlost.

Vlci cest

Barokní obchodní cesty byly plné kupců, poutníků a sedláků se skromnými povozy. Pro bandity ideální kořist. Tlupa Václava Duby se usadila mezi Plzní a Prahou a během několika let ovládla tento úsek cesty. Přepadávali zejména noční povozy s vínem a solí.
Dochovalo se svědectví, že v zimě roku 1669 jeho lidé přepadli konvoj čtyř kupců. Dva zabili přímo na cestě, dalšího svázali a pustili až poté, co slíbil mlčet. Těla prý nechali ležet na cestě, aby kolemjdoucí viděli, kdo tu vládne.

V severních Čechách se zase mluvilo o Janu Kočkovi, který vedl malou, ale krutou skupinu u Litoměřic. Kočka se neštítil vtrhnout ani do samotných vesnic, kde vybíral „daň za ochranu“. Když mu sedláci odmítli zaplatit, byl prý schopen nechat oběsit jejich starostu na vlastním špalku na dřevo.

Loupeže s příchutí pověsti

Strach a pověrčivost barokního člověka dodávaly banditům nadpřirozený rozměr. O Mikuláši Špalkovi se vyprávělo, že vlastní „černou knihu“ – ďábelský rukopis, který mu zaručuje, že ho kulky minou. Václav Duba měl být zase chráněn neviditelným pláštěm, takže jej hlídky nikdy nespatřily.
Realita byla prostší: skvělá znalost terénu, špehové mezi vesničany a rychlost, s jakou se tlupa dokázala ztratit v lesích. Ale pro sedláky se takové vysvětlení zdálo příliš obyčejné. Proto vznikaly legendy, že bandité jsou chráněni samotným ďáblem.

Grasel – zločinec, který se stal slovem

Z baroka a pozdějších desetiletí pochází i nejznámější jméno českého zločinu: Jan Jiří Grasel (1790–1809). Narodil se v Nových Syrovicích na Moravě a od mládí se pohyboval na hraně zákona. V osmnácti letech vedl vlastní bandu a přepadával hostince i povozy.
Grasel byl brutální, loupež spojoval s vraždami a neváhal zabíjet i ty, kdo se mu podrobili. Na pomezí Moravy a Rakouska byl postrachem všech cestujících.
Jeho dopadení roku 1809 bylo slavnostně oznámeno v celé monarchii a poprava ve Vídni sledována obrovským davem. Od té doby se jeho jméno stalo synonymem pro gaunera – grázl.

Šibenice a kola

Barokní spravedlnost byla nemilosrdná. Zatčení lapkové byli souzeni rychle a trestáni exemplárně. Šibenice stávala na návrších u měst, aby je viděl každý příchozí.
U Jihlavy se říkalo šibenici na kopci Krvavá věž. Těla popravených tam visela celé týdny, dokud se nerozpadla. Pach hniloby se linul krajem a lidé si šeptali, že duše oběšenců nenašly klid.
V Praze na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí) se zase stávaly krvavé exekuce veřejnou podívanou. Kat řezal těla zločinců na kusy a ty byly vyvěšeny kolem cest.

Děsivé pověsti

Barokní lidová slovesnost přetvářela krutou realitu do ještě temnějších historek. Vyprávělo se o banditovi bez hlavy, který obcházel šibenici a lákal pocestné k zakopanému pokladu. O jiném lapkovi se říkalo, že ho kulka nezabila, dokud mu kat nesňal z krku amulet se zuby netopýra.
Tyto pověsti se šířily z vesnice do vesnice a přetrvaly staletí. Dodnes je možné v některých kronikách najít zmínky, že v okolí šibenice se prý objevují světélka – duše oběšenců, které hledají cestu do pekla.

Temná tvář baroka

Barokní loupežníci nebyli romantickými hrdiny, ale krutými vlky, kteří se živili bídou doby. Byli to muži bez skrupulí, jejichž jména – Mikuláš Špalek, Václav Duba, Jan Kočka či Jan Jiří Grasel – se stala symbolem strachu.
Zanechali za sebou spálené dvory, mrtvé kupce i děsivé legendy, které přežily až do dnešních dnů. Baroko nám tak nezanechalo jen nádherné kostely a sochy, ale i stopy krve v prachu cest a temný folklor, který dodnes šeptají staré kroniky.