Tančící dům slaví 30 let. Výstava v galerii ukáže Gehryho originály, luxusní kousky Jiřičné, skryté prostory a další neznámé podklady

Tančící dům, jedna z nejikoničtějších staveb v Praze, letos v červnu slaví 30 let od otevření. Místní galerie proto připravila unikátní výstavu Tančící dům: příběh ikonické budovy, která nabízí historii stavby, její architekturu i neznámé příběhy jejího vzniku. Expozice ukazuje dosud nezveřejněné archivní materiály, původní vybavení interiérů z 90. let i vstup do technického zázemí domu, kam se běžný návštěvník nedostane. Výstava potrvá do 18. října, vznikla za finanční podpory společnosti PSN a koná se pod záštitou Vize 97 Dagmar a Václava Havlových.

Kdysi „pěst na oko“, dnes jedna z nejfotografovanějších budov Prahy. Tančící dům letos slaví třicet let a proto Galerie Tančící dům připravila mimořádnou výstavu, která jde pod povrch slavné stavby doslova i obrazně. Návštěvníci na ní najdou originální materiály spojené s Frankem O. Gehrym a Vladem Milunićem, původní mobiliář z 90. let včetně ikonických skleněných stolů Evy Jiřičné, osobní předměty i dobový tisk. Nechybí ani dva metry vysoký, nasvícený model domu.

Silný příběh slavné budovy, která se veřejnosti otevřela 20. června 1996, na vernisáži připomněla moderátorka Lejla Abbasová, která připomněla, jak bouřlivě byl Tančící dům po svém vzniku přijímán. „Architektonický kýč nebo Disneyland mezi barokem. Přesně takto se o Tančícím domě mluvilo v polovině devadesátých let, když byly představeny první studie. O Tančícím domě se nehovořilo jako o klenotu, tak jako dnes, ale jako o chybě. Dneska ale stojíme v budově, která se stala ikonickou součástí panoramatu Prahy a jednou z jejích nejfotografovanějších staveb u nás,“ řekla Abbasová.

Ředitel Galerie Tančící dům Robert Vůjtek vzpomínal, že cesta k dnešní podobě domu otevřeného veřejnosti nebyla samozřejmá. „Když jsem do Tančícího domu před 13 lety vstoupil poprvé, byly tu ještě open-space kanceláře a člověk si říkal: Panebože, co se tu bude dít? Dnes máme za sebou desítky výstav a jsem rád, že ten dům skutečně žije,“ uvedl Vůjtek.

Kurátorka výstavy Jana Sommerová přiznala, že právě nejnovější expozice pro ni změnila pohled na samotnou stavbu. „Tančící dům si odteď pro sebe dělím na dvě etapy – před touto výstavou a po ní. Kdybyste měli možnosti si Tančící dům projít celý, tak jako já, byli byste překvapeni, co všechno nabízí. Není tu skoro jediná rovná stěna, jediný kus rovné podlahy. Všechno je v pohybu, všechno si tu trochu hraje. A právě v tom tkví jeho krása,“ popsala.

Velmi osobně o výstavě promluvila také zpěvačka Leona Machálková, která s Tančícím domem spojuje i vzpomínku na svého manžela, designéra a výtvarníka Bořka Šípka. „Tančící dům mě nadchl od samého začátku. Na svou dobu to bylo něco naprosto nevšedního. A dobře si pamatuju, jak se snad na každé společenské akci té doby debatovalo o tom, jestli na nábřeží vůbec patří. Čas ale ukázal, že i my Češi se umíme uvolnit a přijmout něco, co jsme zpočátku zpochybňovali,“ řekla Machálková.

Nejsilněji na ni dodnes působí vzpomínka na velkou Šípkovu retrospektivní výstavu Out of Limits, která se v místní galerii konala před deseti lety. „Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsme odjížděli z Karlova náměstí, jeli kolem Tančícího domu a z fasády se na nás usmíval plakát k této výstavě. Jen jsme zamávali – s vědomím, že talentový Bořek opravdu žádné limity ve své tvorbě neměl,“ svěřila se.

Herečka a stand-up komička Iva Pazderková vidí v Tančícím domě rebela, který si své místo na výsluní už dávno vydobyl. „Na svou dobu to byl naprostý rebel. Dnes už ale lidé pochopili, že jde o skvost a hvězdu, která si už dávno zvykla na blesky fotoaparátů,“ dodala Pazderková s tím, že Tančící dům už roky s oblibou zmiňuje ve svém slavném stand-up Blbá blondýna.

Své vzpomínky připojila i herečka Jitka Asterová, která v 90. letech bydlela jen pár kroků od slavné proluky na rohu Jiráskova náměstí a Rašínova nábřeží. „Tančící dům jsem milovala od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřila. Mám totiž ráda krásné, kontroverzní i extravagantní věci, takže to byla láska na první pohled. U nás doma se ale vedly velké debaty. Moji rodiče byli znechucení a tvrdili, že se to sem vůbec nehodí,“ zavzpomínala Asterová.

Nakonec ale podle ní sehrála roli i slavná přezdívka budovy, která se podobá jejímu příjmení. „Když jsem tatínkovi řekla, že inspirací byli Fred Astaire a Ginger Rogersová, odpověděl: Tak to se mi ta stavba docela líbí,“ dodala pobaveně.

S emocionálním odstupem, ale i osobní vzpomínkou na dobu vzniku domu, promluvila také Rita Milunićová, dcera architekta Vlada Miluniće. „Tančící dům vnímám jako zhmotněnou vzpomínku na dobu, kdy vznikal, a zároveň jako důkaz toho, jak se mění veřejné mínění Pražanů. Když vznikal, pamatuju si rozhovory lidí v tramvaji, kteří kroutili hlavami nad tím, co jim to vlastně roste nad hlavami. Okolo stavby jsem totiž denně jezdívala do školy do Dušní ulice,“ uvedla Rita Milunićová.

Podle ní byl dům od začátku odvážným projektem, i když jeho úplně první podoba byla jiná než finální návrh. „Prvotní návrh mého tatínka nebyl tak roztančený, ale byl rozhodně sebevědomý. Coby nově nabytou svobodu po sametové revoluci znázorňoval odhalenou ženskou bustu vypínající se nad náměstí směrem k Pražskému hradu,“ dodala.

Tančící dům: příběh ikonické budovy je výstavou nejen o architektuře, ale také o hrdosti, vkusu, veřejném odporu, slavné proměně i o tom, jak se z „chyby“ může stát symbol města. Pro fanoušky architektury, Prahy i silných příběhů jde o jednu z nejzajímavějších kulturních událostí letošního jara.