Pěvecká soutěž, šlechtické spory a vraždy. Vychází nový Vondruškův román s Oldřichem z Chlumu

Středověká hudba, rivalita české a rakouské šlechty i zločin, který může ohrozit významnou královskou slavnost. Vlastimil Vondruška ve své nové historické detektivce Zpěv slavíka posílá Oldřicha z Chlumu vyšetřit již sedmatřicátý případ. Tentokrát se děj odehrává v době zakládání kláštera Zlatá Koruna na jihu Čech.

 

Slavnost pořádaná při příležitosti založení kláštera ve Zlaté Koruně přiláká významné představitele šlechty i církve. Součástí programu je pěvecká soutěž, do níž se přihlásí také panoš Ota. Brzy se však ukáže, že v klání nejde pouze o uměleckou prestiž. Mezi českými a rakouskými šlechtici roste napětí a do sporu o vítěze zasáhne i slavný minesengr Tannhäuser, jehož eroticky laděné verše pobuřují církevní představitele. Když je v noci zavražděn opat francouzského kláštera Vallée d’Orr, který do Zlaté Koruny přivedl cisterciáky, král Přemysl Otakar II. pověří Oldřicha z Chlumu, aby pachatele co nejrychleji vypátral. Vyšetřování nesmí narušit průběh slavnosti ani citlivé vztahy mezi jejími účastníky. Sotva se však objeví první podezřelý, dochází k další vraždě…

 

Prostředí pěveckého klání je v české historické detektivce neobvyklé, právě proto autora zaujalo. „Snažím se pokaždé vymyslet něco nového, aby byla každá knížka trochu jiná. Přiznám se, že neznám z české literatury příběh, který by se odehrával v prostředí klání minesengrů,“ říká Vlastimil Vondruška (celý rozhovor naleznete v příloze).

Ke středověké hudbě a poezii má navíc osobní vztah. Řadu let psal a uváděl divadelní představení Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, v němž vystupoval jako středověký učenec rozmlouvající v šenku s minesengry. 

Panoš Ota se ani tentokrát nevzdává své pověsti milovníka hudby, žen a života. „Hraje na loutnu a zpívá často i v jiných příbězích. To tehdy patřilo k dobrým mravům, zvláště při svádění dívek. Dneska stačí napsat SMS, bohužel,“ dodává spisovatel Vondruška s úsměvem.

 

Příběh se nezastaví pouze ve Zlaté Koruně. Vyšetřování zavede hrdiny také do Písku, Budějovic, na Hlubokou a do Krumlova. Právě k Českému Krumlovu má autor blízký vztah. Strávil zde vojenskou službu, dlouhé hodiny studoval v místním archivu a společně se svou ženou Alenou navštěvoval divadelní představení v zámeckém parku.

Hlavní motivací k pokračování oblíbené série zůstávají pro Vlastimila Vondrušku jeho čtenáři. „Na každém setkání slýchám: Pište! Pište dál. A tak píšu,“ vysvětluje. Přestože první případ Oldřicha z Chlumu vyšel již v roce 2002, autor se stále snaží hledat nové prostředí, zápletky i způsoby, jak známé postavy ukázat z jiných stránek.

 

Rozhovor s Vlastimilem Vondruškou

Zpěv slavíka – 37. případ Oldřicha z Chlumu

 

Zpěv slavíka je už 37. příběhem Oldřicha z Chlumu. Čím vás tato série po více než dvaceti letech stále dokáže motivovat k dalšímu psaní?

Zní to možná trochu otřepaně, ale jsou to čtenáři. Na každém setkání slýchám: „Pište! Pište dál.“ A tak píšu. Ale samozřejmě nejde jen o ně. Ty příběhy mne baví i proto, že se snažím pokaždé vymyslet něco nového, aby byla každá knížka trochu jiná. A tak jsem dospěl i k tomuhle titulu, protože se přiznám, že neznám z české literatury příběh, který by se odehrával v prostředí klání minesengrů.

 

V nové knize hraje důležitou roli pěvecká soutěž a postava legendárního minesengra Tannhäusera. Jak vás napadlo propojit historickou detektivku právě se světem středověké hudby a poezie?

Protože se v tom světě tak trochu pohybuji. Nebo lépe řečeno, pohyboval jsem se. Napsal jsem a hrál řadu let divadelní představení Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, v němž jsem v roli středověkého učence seděl v šenku a povídal si s minesengry. Tedy těmi současným, které představovala skvěle příbramská skupina Ginevra.

 

Děj se odehrává ve Zlaté Koruně, jednom z nejkrásnějších českých klášterů. Máte nějaké místo, které vás při psaní této knihy inspirovalo nejvíc a kam se rád vracíte i soukromě?

Abych byl přesný, Zlatá Koruna se právě zakládá a sjíždějí se tam středověké celebrity, ovšem děj se dohrává v Písku, Budějovicích, Hluboké a Krumlově (tedy v tom Českém, ovšem tenhle přívlastek ve středověku ještě neměl). A právě Český Krumlov je místo, kde jsem byl na vojně, strávil jsem desítky hodin v tamní archivu a s mou drahou Alenkou jsme navštěvovali divadlo v zámeckém parku.

 

Vaše knihy často ukazují, že lidské vášně, rivalita, láska nebo touha po uznání se za staletí příliš nezměnily. Co vás při studiu historie nejvíc přesvědčuje o tom, že jsou si lidé napříč staletími podobnější, než si myslíme?

Písemné prameny. Musíte je ovšem umět porovnávat a interpretovat, jinými slovy, číst mezi řádky. V téhle práci s prameny vynikají zvláště francouzští historici a ta metoda se nazývá hermeneutická. A jen tak mimochodem, proč by se měli lidé za několik století výrazněji změnit, když po téhle planetě chodíme už několik milionů let?

 

Panoš Ota tentokrát soutěží ve zpěvu. Baví vás své oblíbené postavy čas od času vytrhnout z jejich obvyklých rolí a ukázat je čtenářům z nové stránky?

Pokud si vzpomínám, panoš Ota hraje na loutnu a zpívá často i v jiných příbězích. To tehdy patřilo k dobrým mravům, zvláště při svádění dívek. Dneska stačí napsat SMS, bohužel.

 

Když se dnes ohlédnete za sedmatřiceti případy Oldřicha z Chlumu, jak moc se změnil v průběhu let? První kniha vyšla už v roce 2002…

Ty novější jsou určitě propracovanější, literárně i historicky. Když jsem začínal, nebylo o co se opřít, tehdy ten žánr u nás v původní podobě neexistoval, jen překladové tituly. Teprve při psaní jsem si začal uvědomovat, jak složité to je a co vše musím umět uchopit. Navíc jsem naprosto nepředpokládal, že vyjde tolik knih s Oldřichem z Chlumu. Nekoncipoval jsem to na začátku jako nekonečný seriál, a teď občas zápasím s tím, aby časová posloupnost jakž takž seděla.

 

Kdybyste mohl čtenáře pozvat na jediný den do světa Oldřicha z Chlumu, co by podle vás měli zažít – rytířský turnaj, středověkou hostinu, klášterní slavnost, nebo něco úplně jiného?

To záleží na tom, jaký by ten čtenář byl a co by ho zajímalo. Myslím však, že by se neměl na středověk dívat očima slavností, ale běžným denním životem – uvařit si jídlo, vyprat, navštívit trh, posedět se sousedy v šenku. A třeba se pak večer pomilovat, pokud možno počestně 😊

 

 

Stručné bio Vlastimila Vondrušky (1955)

 

Vlastimil Vondruška vystudoval historii a etnografii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získal titul PhDr. a poté absolvoval vědeckou aspiranturu v Československé akademii věd, zakončenou obhajobou vědecké práce o typologii kulturních a sociálních oblastí v Čechách na konci feudalismu a ziskem titulu CSc. Následně působil v Národním muzeu v Praze jako vědecký pracovník a později ředitel historické sekce, kde se podílel na řadě výstav, kromě jiného expozici české státnosti v Lobkovickém paláci na Pražském hradě.  Z té doby pochází zhruba padesát odborných studií z oboru dějin hmotné kultury a zároveň i jeho první povídky.

Od roku 1990 podnikal ve sklářství, v roce 1997 založil spolu se svou ženou Alenou v Doksech u Máchova jezera sklárnu Královskou huť zaměřenou na výrobu replik historického skla. Jejich sklárna vyráběla pro řadu domácích i zahraničních muzeí, ale také pro zahraniční firmy a rovněž státní dary. Za tuto činnost získali ocenění ministra kultury ČR. Právě v tomto období se vrátil k beletrii a od roku 2007 se literatuře věnuje profesionálně jako spisovatel na volné noze.

Doposud vydal přibližně osmdesát historických románů a detektivek, několik knih pro děti, několik knih s úvahami o současném světě a společně se svou ženou Alenou také více než dvacet populárně naučných publikací o dějinách hmotné kultury. Je rovněž autorem divadelních a rozhlasových her a také autorem scénáře k filmu Jménem krále. Úvahy o vývoji společnosti publikoval v časopisech a novinách, včetně legendární eseje Špatně mě vychovali aneb o vlastenectví a vlastizradě.  Za svou publicistickou činnost získal Krameriovu cenu Asociace nezávislých médií. 

Má za sebou téměř tisíc autorských vystoupení v knihovnách po celé republice, a veřejnosti se představil také ve svém autorském divadelním pořadu Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron. 

Podle statistik Národní knihovny patří v posledních letech k vůbec nejčtenějším českým autorům. Dosud se u nás prodaly už více než dva miliony jeho tištěných a elektronických knih, přes čtvrt milionu audioknih a některé jeho tituly vyšly i v zahraničí (USA, Německo, Řecko, Polsko, Srbsko, Slovensko).

Za svou tvorbu obdržel řadu ocenění – například cenu IBBY, čestné uznání Mensy či víc než deset ocenění čtenářů nakladatelství MOBA. Jeho Husitská epopej byla v roce 2015 vyhlášena Bestsellerem roku.

V roce 2017 mu bylo uděleno státní vyznamenání za přínos české literatuře, které převzal z rukou prezidenta Miloše Zemana. V roce 2026 obdržel mezinárodní cenu Trebbia.

K jeho zájmům patřilo horolezectví, jako sportovec zdolala řadu cest nejvyšší obtížnosti ve Vysokých Tatrách i v Alpách. V současné době se kromě literatury věnuje své zahradě, cestování, fotografování a rodině.