Dáma na kolejích v Divadle na Fidlovačce: Legendární příběh Věry Galatíkové ožívá na jevišti
Markéta Pavelková 
První premiérou letošní divadelní sezóny na Fidlovačce se stane nová adaptace kultovního filmového muzikálu Dáma na kolejích. Nová úprava Lukáše Pečenky si pohrává s původní předlohou a s láskou i respektem ji rozvíjí pro současné publikum: k dnes již klasickým melodiím například přibylo i několik nových písní Petra Maláska s texty Václava Kopty. Dáma na kolejích tak zve diváky na cestu (tramvají) po vlastním osudu ženy, která je sice spletitá, ale o to zábavnější.
Příběh tramvajačky Marie, která jednoho dne zahlédne manžela Václava v objetí s úplně jinou ženou, je českému publiku dobře známý. Původní filmový muzikál totiž baví diváky nepřetržitě od svého uvedení v roce 1966 a stále se pravidelně objevuje na televizních obrazovkách. Není divu, jeho téma je skutečně nadčasové. Vždyť kdo by se někdy ve svém okolí, či snad dokonce u sebe doma, nesetkal s podobnou situací? Jenže Marie řeší problém s nezbedným manželem skutečně po svém: s temperamentem a strhující energií, ale také se spoustou humoru. Z nenápadné puťky se tak rázem stává nepřehlédnutelná dračice, která to všem pořádně osolí – tedy alespoň pokud jí síly a naštvanost vydrží. Protože ať už puťka nebo dračice, semínko pochybnosti může vyklíčit v každé z nás.
„Dámu na kolejích je poměrně jednoduché si zamilovat. Možná může na první pohled působit jako taková jednoduchá muzikálová legrácka, ale je mnohem promyšlenější a je v ní spousta skrytých významů, vtipů a krás. I proto jsme se nechtěli s režisérem Lukášem Pečenkou pouštět do nějakých razantních změn. Místo toho jsme si přáli oslavit to, co je na Dámě na kolejích nejlepší. A snažili jsme se to přeložit do scénického jazyka na míru dnešnímu publiku tak, aby si z divadla odneslo podobný zážitek z Dámy na kolejích, jaký jsme z ní měli my,” vysvětluje dramaturgyně Adéla Vondráková. „Pro tenhle náš záměr je navíc zcela zásadní i fantastické herecké obsazení, které se na Fidlovačce sešlo,” dodává. Hlavní roli tramvajačky Marie totiž ztvární Vendula Příhodová, jejího manžela Ivan Lupták a soka v lásce boxera Béďu Lukáš Rous, dvojici Mariiných našeptávačů si pak zahraje Milan Peroutka v alternaci s Petrem Kolmanem a Martin Überall.
DÁMA NA KOLEJÍCH
Vratislav Blažek, Ladislav Rychman, Jiří Bažant, Vlastimil Hála, Jiří Malásek Úprava: Lukáš Pečenka, Adéla Vondráková
Režie: Lukáš Pečenka Dramaturgie: Adéla Vondráková Scéna: Jozef Hugo Čačko
Kostýmy: Jozef Hugo Čačko
Choreografie: Ivana Hannichová
Hudba: Jiří Malásek, Jiří Bažant, Vlastimil Hála, Petr Malásek
Hudební nastudování: Kristýna Brachtlová Texty písní: Vratislav Blažek, Václav Kopta Asistent režie: Petr Veselý
Herecké obsazení:
Marie Vendula Příhodová
Manžel Václav Ivan Lupták
Boxer Bedřich Lukáš Rous
Revizor Milan Peroutka / Petr Kolman
Taxikář Martin Überall
Dále hrají:
Petra Mošovská, Eliška Nezvalová, Martina Šťastná, Radka Krninská, Tereza Martinková, MartaFalvey Sovová, Andrea Holá, Vendula Salabová, K ristýna Selešiová, Berenika Šrettrová
Rozhovor s režisérem Lukášem Pečenkou
Co podle vás dělá z Dámy na kolejích látku, která si zaslouží být znovu uvedena na jeviště v roce 2026?
Myslím, že v jakékoliv době je hluboce lidské a zároveň obdivuhodné, když člověk s něčím zabojuje, s něčím se vyrovná a dokáže jít dál. A o tom přesně je příběh Marie Kučerové, naší dámy na kolejích.
Vy jste se ale rozhodl předlohu přeci jen lehce upravit. Kde jste si dovolil být odvážný a kde pro vás naopak bylo důležité zůstat věrný originálu?
Neřekl bych upravit, spíš akcentovat právě téma vnitřního boje hlavní hrdinky. Snažíme se prozkoumat všechny její pocity a užít si ten proces jejího znovuzrození po ztrátě životní jistoty. Tím ten původní příběh sice maličko posouvám, ale zároveň jsem i věrný originálu. V něm je totiž tohle všechno dávno vepsané. Ostatně z něho jsem celou svou režijní koncepci vyčetl.
A jak je to s hudbou? Původní melodie jsou v podstatě operetní, posune se nějak hudební nastudování v nové inscenaci?
Ano i ne. Nechceme vzít divákům, kteří znají film, jejich oblíbené melodie. Možná jim střihneme trochu novější kabát, ale pouze jemně. A navrch přihodíme několik autorských melodií, které by mezi ostatní měly krásně zapadnout.
Nové písně složil Petr Malásek a autorem textů je Václav Kopta. Jak nová hudba do příběhu vstupuje?
Řekl bych, že citlivě, s respektem a s úctou. Oba autoři mají kromě vytříbeného hudebního a verbálního vkusu totiž i silný osobní vztah k původnímu dílu. A to je i jeden z důvodů, proč jsme si přáli s nimi spolupracovat, a proč se ta spolupráce tak daří.
Původní film pracuje s výraznou stylizací 60. let. Jak moc jste se při tvorbě inscenace nechali touto dobou inspirovat?
Film byl samozřejmě jednou z inspirací pro vytvoření našeho světa. Ten náš je ale ryze divadelní, je výrazně stylizovanější a nejširším slova smyslu barvitější. Divadlo má přece jen jiné možnosti než film – ne menší, jen jiné. Vizuální poetiku šedesátých let jsme z Dámy na kolejích vymýtit rozhodně nechtěli, ale nevydali jsme se ani cestou dokonalé historické přesnosti. Namísto toho jsme si vyhráli s různými náznaky, evokacemi a (nejen) výtvarnými zkratkami.
Vznikla během zkoušení nějaká situace nebo nápad, který původně v plánu nebyl, ale nakonec se stal součástí inscenace?
Určitě ano. Zkoušení s herečkami a herci je skvělé. A to skutečně se všemi. Jsem z toho až překvapen, jak moc mě tahle práce naplňuje a skutečně těší. Tvoříme a přemýšlíme společně. Já znám trasu, zábavu po cestě si ale rozdělujeme rovnoměrně mezi sebe.
Kdybyste měl Mariinu cestu tramvají popsat jednou větou – kam vlastně jede?
Jede k sobě. Do vozovny svého srdce. A pak tam, kde možná někdy začne něco nového. Ale nejdřív
jede k sobě. Však to znáte… neprobíhá život lidský vždycky jenom sympaticky.
Rozhovor s herečkou Vendulou Příhodovou
Jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděla, že budete hrát Marii?
Myslím, že nejdřív mi v hlavě zaznělo „Mějte rozum, paní Kučerová.“ Asi jako každému. Potom jsem si běžela pustit film, který jsem asi deset let neviděla, a u něj jsem seděla s pusou dokořán. Pak jsem se vyděsila, jak to tak u mě bývá, že tohle v životě nezahraju. A pak jsem se trochu uklidnila a začala se těšit. A když jsem si posléze přečetla úpravu režiséra Lukáše Pečenky a dramaturgyně Adély Vondrákové, tak se mi potvrdilo, že mám na co!
V čem je podle vás příběh platný i pro současného diváka či divačku?
Filmové zpracování má v sobě obsažený značný apel na potřeby žen v tehdejší společnosti. Ráda bych řekla, že po více než padesáti letech to už pro nás „moderní ženy” absolutně není téma. Bohužel opak je pravdou… Ale také si myslím, že to není jediné – a dovolím si říct, že ani hlavní – téma našeho příběhu. Co je nadčasové, co prožíváme všichni nehledě na dobu, na pohlaví nebo sociální statut, je ztráta. Ztráta lásky, ztráta blízkého člověka (a nemusí to být zrovna manžel), ztráta práce či sebe sama v každodenní rutině, zkrátka ztráta pevné půdy pod nohama. A zajímavý je především proces, kterým se tu pevnou půdu zase snažíme najít: často dost bizarním či komickým způsobem.
Marie je na začátku nenápadná, trochu zakřiknutá žena, která se postupně promění v sebevědomou dračici. Která její poloha je vám osobně bližší?
Já si v životě někdy moc ráda hraju na tu sebevědomou, ale vydrží mi to vždycky jen na představení, na koncert nebo maximálně na jeden večer. A pak už se zase hlásí ta křehká, nesebevědomá Marie ve mně. Někdy mě pěkně štve, ale dost často mě vrací nohama na zem, tak jsem se ji
naučila mít ráda… A pak je tu Marie v závěru hry. Nebudu prozrazovat, jaká je, ale doufám, že ji v sobě taky někdy najdu. Jestli ano, bude to určitě zásluhou i našeho tvůrčího týmu, a právě téhle Dámy.
Marie dostane během příběhu několik nových rolí – od manželky přes svůdnici až po sebevědomou ženu. Která z nich vás nejvíc baví?
Mám v sobě všechny Marie. Každou z nich jsem si v životě už někdy „vyzkoušela”. Holt na tuhle roli musíte mít „odžito”, jak se říká. Některou Marii mám radši, některá mě baví, některá dojímá, některé se bojím a některou je docela bolestné zase potkat… Režisér Lukáš Pečenka mě před zkoušením varoval, že tohle pro mě bude dost možná až terapeutický zážitek – a musím přiznat, že to vrtání se ve vlastních pochybách a selháních je někdy celkem fuška. Na druhou stranu nebudu tvrdit, že se mi některé scény nezkoušely s velkým potěšením!
Můžete některou z těch scén jmenovat?
Kupříkladu scéna na chatě, kde se o mě perou Václav s Bedřichem. Tu bych přála zakusit každému! Ono někdy není na škodu si pořádně vychutnat, když se o vás (alespoň na jevišti) perou dva krásní muži…
Manžela vám hraje Ivan Lupták. Jak se vám společně na jevišti partneří?
S Ivánkem se známe od inscenace Starci na chmelu, kteří jsou shodou okolností z pera stejných autorů. Od té doby ho poctivě obdivuju (jako asi každý, kdo Ivana zná). Je to úchvatný herec, velice ohleduplný, trpělivý kolega a skvělý člověk. Takže hrát lásku k němu pro mě opravdu není žádný problém. A když zrovna neřešíme naše scény, pořád se ho vyptávám na knihu, kterou napsal. Je překrásná, vřele ji všem doporučuju!
Nová divadelní úprava Dámy na kolejích není úplně tradiční. Jak se vám s ní sžívá?
Na první pohled by se mohlo zdát záludnější to, že na scéně divák může vidět ne jednu, ale hned deset Marií. Každá žena v představení zobrazuje určitou část Mariiny osobnosti nebo duše, protože často Marie nebojuje s nikým jiným než právě sama se sebou. Z tohoto pojetí Lukáše a Adély jsem byla od začátku nadšená! Myslím, že spousta z nás má v hlavě dalších deset lidí, co nám neustále mluví do života. A nejčastěji jsme si největší překážkou, nebo naopak největším pomocníkem právě my sami.
To musí být herecky dost náročné, že?
Deset Marií na jevišti samozřejmě ale také vyžaduje od každé z nás desetkrát víc soustředění a přesnosti, takže se určitě všechny Marie shodneme na tom, že některé zkoušky byly fakt náročné. Ale já mám moc ráda ženský kolektiv. Je to neskutečná síla, když se na sebe napojíme. A taky je to pořádnej randál, když se všechny spojíme. To si pište!
Kdybyste mohla Marii před začátkem jejího příběhu něco poradit, co by to bylo?
Asi nejsem sama tak daleko, abych jí byla schopná něco kloudného poradit. Ale moc ráda bych ji mezi každým dalším karambolem objala… A pohlídala bych jí děti (ať je nemusí dávat ke tchyni), než si to s Václavem vyřídí… pardon, vyřeší!
Rozhovor s hercem Milanem Peroutkou
Milane, jak se vám zatím u nás na Fidlovačce líbí a jak jste se v novém prostředí zabydlel?
Líbí se mi tu zatím náramně. Mě baví poznávat nová prostředí, tvůrce a kolektivy, takže jsem šťastnej, že jste na mě nezanevřeli a po pár letech mi opět zavolali. Jsem fatalista, takže nepochybuju, že přesně tak to mělo být.
Když jste dostal nabídku zahrát si v Dámě na kolejích, pustil jste si hned film, abyste si
připomněl, do čeho jdete, nebo se na něj podíváte až po premiéře?
Bylo mi to samotným režisérem důrazně nedoporučeno. Ale určitě se k němu dostanu a bude mě to bavit o to víc. Těším se i na výkon Jiřiny Bohdalové, protože má můj dlouholetý obdiv za její zapálení do života i do práce.
Dáma na kolejích patří mezi oblíbené české filmové muzikály. Máte mezi filmovými muzikály nějakého favorita, ke kterému se rád vracíte?
Hmm, jako první si vybavím Pomádu, Rent, Rebely… Obecně se mi líbí, když jsou ve filmu písničky, miluju i filmové soundtracky. Úloha hudby ve filmech je nezpochybnitelná a všimněte si, že za úspěšnými filmy je vždy i silná hudební složka.
V Dámě na kolejích hrajete postavu Revizora, který společně s Taxikářem provází celým příběhem Marie Kučerové a snaží se jí ukázat, jakou možnost si může zvolit a co to pro ni může znamenat. Vy sám ve svém životě – necháte si někdy od někoho poradit, nebo dáte spíš na svou intuici?
Ano, nechávám, někdy mi totiž chybí rozvážné rozhodování, mým guru je v tomhle můj partner. Já sám jdu hlavně po tom pocitu, my se v tom doplňujeme. Obojí je důležité.
Na co se podle vás můžou diváci, kteří na Dámu přijdou, těšit?
Na krásnou českou klasiku oblečenou do novějšího kabátku. Ale buďte v klidu, milé dámy, najdete se v tom úplně stejně i dnes.
