Ještě více Gombricha.

Vyšly eseje O renesanci a Smysl pro řád o dekorativním umění

Erns Hans Gombrich: O renesanci I.

Vydalo Argo, 656 stran, doporučená cena 898 Kč. Přeložil Martin Pokorný

První svazek souboru O renesanci spojuje dvě klasické knihy esejů o renesančním umění Norma a forma a Symbolické obrazy. V první z nich Gombrich shromáždil jedenáct studií věnovaných zásadním otázkám stylu, vkusu, patronace, pracovních metod a teorií umění, které autor vykládá se svou přirozenou erudicí a srozumitelností. V druhé části s názvem Symbolické obrazy se Gombrich věnuje stěžejnímu tématu symbolického zobrazování.

Ernst Hans Gombrich: Smysl pro řád

Vydalo Argo, 477 stran, doporučená cena 798 Kč. Přeložil David Vichnar.

Erudovaná a přitom široce přístupná teorie dekorativních umění. Gombrich zkoumá univerzálně lidský sklon hledat v prostoru a čase řád, který se projevuje v dětských hrách, v poezii, hudbě či architektuře, ale právě i v dekorativních uměních. Kniha svým pojetím navazuje na Umění a iluzi, která přinesla originální teorii obrazového znázorňování. I tentokrát jde o fascinující a inspirativní úvahy o umění, přírodě, lidské psychologii a o tom, jak náš mozek zpracovává podněty z vnějšího prostředí.

 

Příběh umění patří k nejznámějším knihám o výtvarném umění. Pro mnoho jejích čtenářů patrně zůstává Ernst Hans Gombrich autorem jediného díla; což samozřejmě není pravda.

Narodil se roku 1909 ve Vídni. Vyrostl v kulturním prostředí, které vzbudilo a podporovalo jeho zájem o umění. Matka byla vynikající klavíristka, ale koncertní kariéry se vzdala kvůli péči o rodinu (byť dávala hodiny klavíru jiným). Profesionální hudebnicí se stala její dcera (hráčka na violu), i sám Ernst Hans Gombrich byl dobrým violoncellistou. Obeznalá láska k hudbě se projevila později v jeho interpretacích vývoje ve výtvarném umění, které vycházely z detailní znalosti samotných děl i ze studia dobových dokumentů.

Gombrich vystudoval ve Vídni dějiny umění, disertaci věnoval manýristické architektuře (1933). Jeho profesionální zájem však byl mnohem širší: první větší práci sepsal s kunsthistorikem a psychoanalytikem Ernstem Krisem, jejím tématem byla karikatura. Jeho pozdější práce se týkaly umění různých údobí, převážně renesance, psychologických aspektů vnímání i obecnějších otázek vývoje umění. V roce 1936 byl přijat do Warburgova institutu v Londýně, což byl ústav původně působící v Hamburku, spravující knihovnu a pozůstalost kunsthistorika a odborníka na renesanci Abyho Warburga. Gombrich zde utřídil jeho písemnosti, vydal je jako součást Warburgova životopisu a ústavu zůstal až do svého penzionování v roce 1976; od roku 1959 ústav vedl. Vedle práce zde hojně přednášel a samozřejmě psal, v této činnosti pokračoval až do smrti. V přednáškách si osvojil svou schopnost jasného výkladu i obtížnějších témat i úsporného využití prostoru, který má k dispozici.

Přesídlení do Londýna nejspíše nemělo být trvalé – ve třicátých letech pobýval ještě ve Vídni, v roce 1936 se zde oženil s matčinou žačkou Ilse Hellerovou. Jelikož však byl Gombrich židovského původu (jakkoli se nehlásil k žádnému vyznání a jeho rodiče se stali protestanty), nebylo bezpečné, aby zůstal v Rakousku. Během války pomáhal monitorovat vysílání německého rozhlasu – traduje se, že právě on podal Churchillovi jako první zprávu o Hitlerově smrti: německý rozhlas totiž vysílal Brucknerovu sedmou symfonii, kterou Gombrich znal a věděl, že ji Bruckner zasvětil úmrtí Richarda Wagnera.

Ještě ve Vídni napsal svou první knihu, byla zároveň poslední, která byla napsána německy. Paradoxně se umění v podstatě netýkala. Šlo o Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře, a vznikla poměrně neobvyklou cestou: Gombrich měl podobný titul přeložit do němčiny z angličtiny, ale knížka se mu zdála tak hrozná, že napsal vlastní. (V angličtině vyšla až v roce 2005, protože autor trval na tom, že ji musí přeložit sám – což se mu podařilo jen zčásti.)

Příběh umění, vydaný poprvé v roce 1950, byl původně určen také mladším čtenářům. Tahle skutečnost má dost možná zásadní podíl na trvalé oblibě tohoto díla. Doposud vyšlo šestnáctkrát, koluje v milionech výtisků, bylo přeloženo do třiceti jazyků; časopis Time ho zařadil mezi stovku nejdůležitějších nebeletristických děl všech dob. Česky vyšla kniha poprvé v roce 1992, pak znovu 1995 a 2006. Jakkoli se Gombrichovi vytýká, že se zde příliš soustřeďuje na umění západního světa anebo že je zde zastoupeno málo žen, zůstává Příběh umění jednou z nejpřístupnějších a nejužívanějších příruček svého druhu. K jeho působivosti bezesporu přispívá i to, že každé dílo, o kterém je ve výkladu řeč, je v knize také reprodukováno.

Ostatní Gombrichovy práce jsou také proslulé a vlivné, ale určeny jsou podstatně užšímu publiku – studentům a badatelům v oboru dějin umění, zasvěceným laikům i umělcům samotným. Často se jednalo o přednášky a články, shromažďované a dopracovávané do prokomponovaných celků. Hned ta první –Umění a iluze z roku 1960, ovlivnila řadu tvůrců z různých oborů, jako byl sémiotik Umberto Eco nebo historik Carlo Ginzburg. Věnuje se v ní psychologickým aspektům tvorby i vnímání umění. Další proslulou prací je Smysl pro řád, v níž zkoumá univerzální lidskou schopnost vyhledávat a vytvářet uspořádané soubory prvků, ať ve smyslu geometrické pravidelnosti, nebo podřízené nějakému zřetelnému principu. Zde se neomezuje na oblast umění ani kunsthistorii, zajímá se i o umění užité i řemesla či lidský sklon zdobit svoje výrobky i svoje tělo, zkoumá psychologickou podmíněnost těchto sklonů i mechanismy, jak mysl řád ve viděném nachází. Jeho záběr je široký zeměpisně i historicky – věnuje se slovenské lidové výšivce i orientálním kobercům, iluminacím s „keltskými“ uzly i kaleidoskopům z 19. století, sněhovým vločkám i tapetovým vzorům.

Studie věnované renesančnímu umění, shrnuté ve čtyřech svazcích, jsou zaměřeny konkrétněji, byť i zde najdeme práce obecnější. Gombrich se věnuje interpretaci jednotlivých děl i tvůrčích principů, vysvětluje i dobové vztahy mezi tvůrci a jejich mecenáši. Vrací se zde ke své disertaci věnované manýristické architektuře; velkou pozornost věnuje umělcům jako Raffael či Botticelli.

Další jeho studie shrnují soubory jako Ideals & Idols. Essays on Values in History and Art; Reflections on the History of Art. Views and Reviews; The Uses of Images. Studies in the Social Function of Art and Visual Communication či posmrtně vydaná Preference for the Primitive. Episodes in the History of Western Taste and Art. Jeho práci a dílu je zasvěcena webová stránka https://gombrich.co.uk/.

Gombrich už za svého života získal mnoho ocenění, patří k nim několik rytířských řádů udělovaných britskou korunou, rakouské státní vyznamenání i akademické pocty. V živém styku se světem umění byl do svých posledních dnů – sám ale umělecká díla nevlastnil, protože si za nimi rád zašel do galerie. Pojďme ho napodobit.