Ať se vám to líbí nebo ne, jste moderní opice, které ovládají svět prostřednictvím počítačů. Váš vývoj trval 100 milionů let. Ale civilizace a vztahy, jak je žijete teď, se vyvíjely jen pár tisíc let. Vaše genetická výbava je zastaralá. A v tom je váš problém! – Estrogen
Celosvětový bestseller odborníků na vztahy – manželů Peaseových, kteří už řadu let zkoumají rozdíly mezi myšlením a chováním žen a mužů a lehce stravitelnou formou výsledky svých výzkumů publikují, pro divadlo zdramatizoval herec a režisér Miroslav Hanuš. Nejnovější poznatky z neurologie, evoluční biologie, psycholo- gie a sociologie, které se snaží vysvětlit důvod existence napětí a rozepří mezi příslušníky obou pohlaví, na jevišti získávají podobu hudebního revue, v němž je možné všechno. Estrogen s Testosteronem tančí a zpívají. Psycholog čeká v čekárně na konzultaci u sebe sama. Pravěký muž vyznává lásku své pravěké ženě. Homér se mění v Houmra. Fakta se propisují do konkrétních situací, příručka je zaplňována postavami, které mají svůj příběh a své problémy, které divák tak často zná z vlastní zkušenosti. Díky společnému zážitku a společnému smíchu je inscenace možným řešením, jak se s odlišností v myšlení a chování žen a mužů vypořádat, takovou netradiční párovou terapií. V roce 2017 na Grand Festivalu smíchu v Pardubicích získala inscenace v podání souboru Městských divadel pražských cenu Komedie diváků.
Inscenace Divadla Na Fidlovačce je remakem původní hry Divadla ABC, obsahuje nové postavy a nové písně.
“Je to asi poslední kapka na mé cestě nedramatizovatelných dramatizací. Tu jsem začal inscenací Pan Kaplan má stále třídu rád v Divadle ABC a to je věc, o které překladatelé otevřeně říkali, že se nedá převézt na jeviště. Mně se na této knize líbilo téma a humor, protože jako herec jsem k dramatizacím dospěl z frustrace, z nedostatku dobrých komediálních textů. Pak jsem přistoupil k Fulghumovi. No a postupně jsem dospěl až ke knize Proč muži… Na začátku jsem si sám říkal, že to nepůjde. Ona je to opravdu příručka. Nemá ani postavy, ani příběh, ani situace, nic. Ale někdy holt máš chuť na tu horu vylézt. Zkusil jsem to a nějak to vyšlo. Tři zásadní scénky inscenace jsou situace, které jsem zažil já sám se svou ženou.”
Dnes se i ty nejvážnější vztahy předčasně rozpadají a 50 % manželství se rozvádí. Je to proto, že muži a ženy jsou nastaveny jinak. A tak si vyčítají stále totéž.
Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách
Allan Pease, Barbara Pease, Miroslav Hanuš
Podle knižní předlohy manželů Peaseových zdramatizoval Miroslav Hanuš. Překlad knih: Marta Rottová
Premiéra: 13. 5. 2022
Tři zásadní scénky inscenace jsou situace, které jsem zažil já sám se svou ženou.
Rozhovor s Miroslavem Hanušem, autorem dramatizace, autorem textů písní, reži- sérem a představitelem role Dr. Allana Pearse.
Jak tě vůbec napadlo zdramatizovat nedramatizovatelnou knihu, v podstatě příručku?
Je to asi poslední kapka na mé cestě nedramatizovatelných dramatizací. Tu jsem začal inscenací Pan Kaplan má stále třídu rád v Divadle ABC a to je věc, o které překladatelé otevřeně říkali, že se nedá převézt na jeviště. Mně se na této knize líbilo téma a humor, protože jako herec jsem k dramatizacím dospěl z frustrace, z ne- dostatku dobrých komediálních textů. Pak jsem přistoupil k Fulghumovi. No a postupně jsem dospěl až ke knize Proč muži… Na začátku jsem si sám říkal, že to nepůjde. Ona je to to opravdu příručka. Nemá ani po- stavy, ani příběh, ani situace, nic. Ale někdy holt máš chuť na tu horu vylézt. Zkusil jsem to a nějak to vyšlo.
Proč zrovna tahle kniha?
Zaujala mě a nejsem sám, ta kniha zaujala asi 31 milionů čtenářů na celém světě a měla řadu pokračování. Nejlépe pro mě fungují ty věci, které nejsou vymyšlené, které jsou založené na citlivém pozorovaní. Proto mám rád Fulghuma a Woodyho Allena – oba jsou výborní pozorovatelé. A ta kniha vychází právě z letitého pozorování. Navíc mě bavilo téma – už jsem dědeček, už jsem si prošel řadou situací, náš vztah se ženou se někam za ty roky vyvinul. A určitý nadhled, který ta kniha obsahuje, mi přišel zároveň zábavný a zároveň moudrý. Není to bohapustá sranda, dá se tam vystopovat nějaká hloubka. Nemůžu se úplně přiblížit žánru tragikomedie, který já mám nejradši, nicméně pokud se to nabízí, pak tam vkládám okamžiky takové oprav- dovosti.
Když jsi pracoval na této dramatizaci, představoval sis konkrétní páry, kterými jsi tu příručku zabydlel? Mnoho těch historek vychází z mého soužití s mou manželkou Janou. Tři zásadní scénky inscenace jsou naše scénky. Například scéna, Co mám dát Elišce k svačině?
Jaký žánr z toho vznikl?
Já obecně hodně pracuju s písněmi, ale nevytvářím muzikál, spíš takový volnější hudební tvar. Říkám tomu hudební revue.
Nakolik se verze léta s úspěchem hraná v Divadle ABC odlišuje od verze Divadla Na Fidlovačce?
Je to remake mne samotného. Bylo nutné snížit obsazení, tím pádem jsem musel narušit strukturu a postavit to znovu. Což pro mě bylo zábavné, protože by mě netěšilo opakovat stejnou režii. Na Fidlovačce jsem do toho musel vložit kreativitu a zaplést to znova. Řekl bych, že půlka té inscenace se proměnila. Pět písní jsem zrušil a tři nové vložil. Vyřadil jsem všechny, které neměly můj text.
Podle jakého klíče jsi vybíral písně do této inscenace?
Obecně jdu vždycky po tématu, po autorovi nebo po období. Vybírám pecky, které mám rád a myslím, že potěší i ucho diváka. A sám je textuju, abych je zařadil do příběhu. Tady jsem záměrně vybíral písně, které nemají český text, nebo ten text není notoricky známý, aby to divákovi nerušilo zážitek.
V práci na této inscenaci jsi muž mnoha rolí – jsi tu v roli autora, textaře a režiséra, ale i herce. Je to běžné,
že své dramatizace režíruješ, ale málokdy v nich zároveň hraješ. Je to nová zkušenost?
Dělám to jen v nouzi, nebo – jako v tomto případě – když je mi jasná forma. Já už jsem tuto věc jednou režíroval a vím, jak chci, aby vypadala zvenku. Pak si troufnu se zařadit i herecky. Ono to ani pro herecké kolegy není nic příjemného, když s nimi sedím na jevišti a hraju a najednou se na ně otočím a dávám režijní připomínky. Troufám si i proto, že mám svou roli už zmapovanou a otestovanou na jiném herci. Takže jsem si řekl, že si v tomto případě udělám radost a užiju si to i herecky.
Jak se ti pracuje na Fidlovačce?
Až překvapivě dobře. Je tady vynikající zázemí od jevištní techniky přes garderobiérky po divadelní klub. A na to já jsem citlivej, protože jsem původně kulisák a hodně na mě platí atmosféra za jevištěm.
Jaký typ divadelní práce ti ladí, jaký máš rád?
Nejsem úplně avantgardní typ, i když občas v takových kusech hraju. Žánrově mám nejradši oblastní divadla, které obsáhnou celou škálu od dětských představení přes komedie po vysoce sofistikované věci. To střídání forem je zábavné a zároveň kultivuje herecké řemeslo. Kdo umí komedii – tedy pracovat s textem v tempu, to zúročí v dramatu. Herci, kteří ovládnou komedii, bývají dobří v celé té žánrové škále. Mám rád, když mi život umožní si na herectví sáhnout ze všech stran, tu pestrost. Stejně tak příjemné pro mě je překračovat rampu z hereckého místa na to režijní a pak se zase vrátit.
Měl jsi vždycky touhu režírovat?
Teď jsem začal učit na DAMU a tuhle otázku pokládám jak začínajícím, tak zkušeným hercům. A těch, kteří chtějí režírovat, není moc. Což mě udivuje, protože já jsem to vždycky chtěl zkusit. Možná je to proto, že mám koncepční myšlení a věci vidím v obrazech. Když jdu režírovat nějakou scénu, tak se mi nejdříve zdá ve snu.
Ty máš nyní hodně filmových nabídek, hodně točíš, na jaké místo se divadlo v tvém životě posunulo? Točím hodně, ale pořád dávám přednost divadlu. Jsem především divadelní herec. Když dlouho nehraju di- vadlo a hodně točím, cítím absenci toho zážitku. Za prvé je tam publikum, samozřejmě, ale pak je to ta kon- centrace na jeden večer. Já si na jevišti zažiju to, co si zažije divák, vcelku, což u filmu nemám, tam to hraju po kousíčkách. I já si zažiju tu katarzi, včetně děkovačky.
Jaký je tvůj pohled na současný vývoj vztahů mezi ženami a muži, jaký je tvůj názor na proměnu rolí žen a mužů?
Vím, že se to společenské kyvadlo v tomto směru vždycky zase přehoupne. Například myšlenka volné lásky, která byla v kurzu v sedmdesátých letech, Amerika za 15-20 let úplně zavrhla a proměnila se v puritánskou společnost. Takže jsem v klidu. Vím, že ta stádia společenského vývoje se nedají přeskočit. Já jsem rád, když ženy jsou ženy a muži jsou muži – to by byla hrozná otrava, kdybychom se měli dopracovat k něčemu mezi.
Mám rád možnost se svobodně vyjádřit, jak danou situaci cítím, mám rád možnost si z věcí a lidí udělat bez obav legraci. Smích je vždycky terapie. Smích nám ulehčuje tíhu života. A po shlédnutí naší inscenace se mo- hou dvojice, které třeba přišly mírně rozladěné, opět sladit a jít domů zvesela. Snažil jsem se k žensko-muž- skému tématu touto inscenací vyjádřit. A to tak, aby se pobavily obě strany, aby to bylo spravedlivé. Ta hra končí jednoduchým řešením – musíme se snažit, jinak jsme v pytli. Pytle jsou k dostání u pokladny.
