Letos uběhlo 40 let od vydání prvního CD. Nový hudební nosič přinesl řadu změn a výrazně urychlil vývoj. Osmdesátky se podílely na utváření hudebního průmyslu, kvetl underground a do módy přicházely nové trendy. Zajímavá je celková historie CD, tehdejší speciality z výroby, old school design a současné kusy, ke kterým trh dospěl.
První vydané CD slaví narozeniny
Samotný CD nosič vznikl již v roce 1979 jako společný projekt firem Sony a Philips. Teprve 17. srpna 1982 však přišlo na trh první hudební CD, a to rovnou The Visitors od skupiny ABBA. Společně s ním přišel na pulty také první přehrávač z dílny značky Sony.
U nás proběhlo slavnostní zahájení výroby 13.7. 1989 v tehdejších Gramofonových závodech v Loděnici u Berouna.
90s – labely, kamenné krámy a potisknuté etikety
CD zažila svůj rozmach v 90. letech, ale vydání vlastního CD bylo poměrně drahé. Pokud chtěla kapela vydat desku, většinou jí nezbylo než se upsat labelu (hudebnímu vydavatelství). Neexistovala možnost nechat si vylisovat CD bez smlouvy s fabrikou, už jen proto že minimální odběr se pohyboval okolo 1 000 ks, což si rozhodně nemohl dovolit každý.
Tehdy ještě fungovaly kamenné krámky a standardní distributoři, kteří CD rozváželi. Jak bychom řekli v té době, „existovaly i punkový distra“, nicméně samotné nahrávky bylo třeba nechat vyrobit ve zvukových studiích. Některá z nich případně pomohla zařídit i samotný kontrakt s výrobnou.
Jak zlevnit výrobu v devadesátkách
I v devadesátých letech existovaly alternativní způsoby výroby. Jednou z možností bylo koupit si drahou CD mechaniku a vypalovat CD doma. Dalším, značně nákladným, ale rychlým řešením bylo zadat výrobu firmě s automatickými nebo poloautomatickými duplikátory.
Namísto potisku se v té době lepily na CD potisknuté etikety. Dnes to zní až neuvěřitelně, ale tehdy se jednalo o neskutečně trendy záležitost. Změna přišla až s přelomem tisíciletí.
Digitální tiskové mašiny na konci 90. let uměly velmi kvalitní tisk v malých nákladech za rozumnou cenu. Slušné copycentrum s takovou mašinou bylo ve městě prakticky na každém rohu. Už nebylo třeba zadávat výrobu velkým firmám. Stačil DIY proces výroby.
Underground dostal více prostoru
Tehdy vznikla v roce 2003 značka AZCD. Společnost Marka Košuliče, která se od začátku zaměřila na poskytování servisu kapelám. Pracovala na využití digipacků, které byly tehdy známé především ze zahraniční produkce.
Pozn.: Digipack – typ CD obalu, který není z plastu, ale z tvrdého kartonu a připomíná knížku. Ukrývá v sobě plastový vnitřek, který chrání CD před vnějšími vlivy.
Papírové obaly však stály i třikrát víc než plastová krabička. České a slovenské labely si vybíraly, do kterých alb investují, aby si nesnížily marži. AZCD hledala reálná řešení po finanční i technické stránce. Zeptali jsme se Marka Košuliče na jeho vzpomínky z tehdejší doby: „My jsme si vytvářeli vlastní konstrukce obalů a lepili je pořádně, takže to vypadalo fantasticky, což v průběhu času začaly oceňovat independentní labely, jako např. Quazi Delict s CD Soil. Na přelomu nultého a prvního desetiletí to byli třeba X Production.“
Finanční krize a nízké ceny výroby
Roku 2009 přišla finanční krize. Ceny výroby CD šly dolů a labely si začaly pečlivě vybírat, co vydají a co ne. Produkce byla pestrá, ale nejvíce letěly digipacky. Cenila se originalita. Vymýšlely se inovace, aby obal zaujal, přivedl posluchače ke koupi a podpořil image kapely. V té době byla plastová krabička považována za něco obyčejného až méněcenného. Mnohem populárnější byly již zmíněné digipacky.
Od krize do současnosti
Snaha přinést na trh něco nového a neokoukaného vedla ke vzniku například CD booků, tedy knih, které obsahovaly CD. Prioritou bylo, aby měl produkt přidanou hodnotu – něco, díky čemu si ho lidé koupí – a to platí dodnes. CD si dnes málokdo pustí, ale je vzpomínkou na koncert a limitované edice se zase vyjímají doma na poličkách. Klasické CD má své místo i v současné době, kdy ožívá s každým novým nápadem.
