Na pultech knihkupectví se objevily pohádky o dubovém panáčkovi Kerýskovi. Děj pohádek, jak napovídá jméno hlavního hrdiny, je umístěn do Kerského lesa. Kromě Kerýska je v pohádkách srnka Amálka a pan hajný se smečkou psů. Ač se tomu nemusí chtít věřit, smečku pana hajného můžete potkat. Každý den se lesem prochází s autorkou pohádek, novinářkou a spisovatelkou Petrou Hátlovou. Smečka pana hajného skutečně žije…
Kersko je hájeným územím Bohumila Hrabala, teď jste do něj vstoupila vy, jak se to stalo…
Já říkám, že vše se děje tak, jak se dít má a všechno má svůj důvod, ikdyž ten důvod hned na počátku třeba nechápeme. Do Kerska nás přivála první covidová vlna a my jsme tady už zůstali. Covid omezil všechny aktivity a mně přinesl pár pozitivních věcí, třeba to, že jsem se svojí smečkou psů mohla v lese trávit neomezeně času. Jednou jsme šli na dlouhou procházku a v hlavě se mi začal odvíjet příběh dubového panáčka, který spadl ze stromu před nos srnce Amálce. Než jsem došla domů, byl na světě první díl pohádek. Tím si ale nijak právo na Kersko nenárokuju. Prostě to tak vyšlo, že jsem změnila bydliště a vlastně za to době covidové děkuju.
Mimochodem, když jste začala Bohumilem Hrabalem, tak základní škola v Praze – Libni, kam jsem chodila, se v době mé školní docházky jmenovala Na Korábě 350, dnes nese jméno Bohumila Hrabala. Hezká náhoda, že?
Děj pohádek se odehrává v Kerském lese, jak moc je pohádkový les podobný lesu skutečnému?
Má společné mnohé. Jsou v něm borovice, duby i břízy, jak je to i v pohádkách, jsou v něm rybníčky i ty mají v pohádkách své místo. Dokonce v něm je i hájovna a před ní jsou vyřezané sochy ze silných kmenů. V pohádkách se sochy přeměnily na včelí úly.
Samozřejmě jsou v pohádkách Třebestovice, které jsou také skutečné a v Třebestovicích najdete i dům U Fialů, jen zloděje medu v něm nenajdete.
V Kerském lese je k vidění i smečka psů pana hajného. Řekla bych, že pohádkový les je lesu skutečnému celkem podobný, jen místo srnky Amálky potkáte spoustu jiných srnek a nedočkáte se Kerýska ani jeho kouzel.
Smečka psů má v každém z dílů důležitou úlohu. Jak to se smečkou je?
Smečka psů pana hajného je ve skutečnosti moje smečka. Jména psů v pohádkách jsou odvozena od skutečných jmen mých psů. Pravda, dva ze psů z pohádkové smečky už odešli za duhový most a v pohádkách na ně vlastně už jen vzpomínám, ale to čtenář nepozná, v příbězích jsou živí. Když to shrnu, tak čtyři ze šesti psů pana hajného mě stále lesem doprovází. Tři psí holky a jeden kluk, jsou to stafordšírští bulteriéři. Nás je poznat celkem snadno.
Jako novinářka se pohybujete zejména v oblasti zdravotnictví, co vás vede k tomu psát pohádky?
První pohádkový seriál je hodně starý. Jmenuje se Vyprávění zpod kamene, napsala jsem ho, když byl starší syn hodně malý a psala jsem ho, protože jsem měla pocit, že z našich krajů odcházejí klasické pohádky a přicházejí k nám pohádky nové, přetechnizované. To já nemám moc ráda.
Pak jsem napsala pohádky O skřítkovi Dundovi, který ve skále hlídá poklad všech skřítků, následoval Kerýsek, čtvrtý v pořadí je pohádkový seriál O Vodníku Okřehkovi ze Sedlické obory a poslední v řadě jsou pohádky O čarodějce Artepě. To je vlastně souboj krásné čarodějky, která se stará o oboru, a baronky ze zámku, která má mnoho manýrů, za něž ji Artepa vždy vytrestá.
Moje děti jsou už velké, takže ten motiv, proč pohádky píšu se dávno změnil. Teď píšu, protože mě to baví a je to pro mě ventil všeho nepěkného, co vidím.
Píšete jenom pohádky?
Jako spoluaautor jsem podepsaná ještě pod knížkami s názvem Debaty bez cenzury I a II, které vyšly jako přepisy setkání Clubu České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, dalšími autory jsou pan profesor Štěpán Svačina a docent Roman Šmucler, kteří diskusní Cluby pořádají. Podepsaná jsem i pod knížkou o estetické medicíně a plastické chirurgii s názvem Nevěřte ani mně!, spoluautor je docent Roman Šmucler, ten vymyslel i název knížky.
V dané chvíli se rodí třetí díl Debat bez cenzury, který by měl být vydán koncem roku.
Pokud se bavíme o knížkách pro dospělé, tak doufám, že vyjde trilogie povídek s názvem Jmenuji se Bára. To je takové hodně odlehčené, skoro letní čtení určené pro dámy věkové kategorie 50 plus, příběhy jsou legrace s prvky romantiky.
Vraťme se ke knížkám pro děti, chystáte něco nového v tomto směru?
V květnu by měly knižně vyjít zmíněné pohádky O vodníku Okřehkovi ze Sedlické obory. Tenhle pohádkový seriál mám ráda, protože jsem jeho děj zasadila do míst, kde jsem strávila značnou část dětství a kam se stále ráda vracím. Sedlická obora je reálná obora, jsou v ní stáda daňků, které je možné vidět i ze silnice. Najdete ji nedaleko městečka Sedlice a Blatné. Dlouho jsem si vyčítala, že jsem z těch míst nikdy nic nenapsala, knížkou pohádek svůj dluh snad splatím a splácím ho moc ráda. Víc ale o knížce prozrazovat nebudu, to až bude na světě.
Tím vaše plány končí?
Zdaleka ne. Ve hře je knižní vydání skřítka Dundy a čarodějky Artepy, ale k tomu zatím víc říkat nemůžu. V hlavě nosím nápad i na knížku, která bude na pomezí fantazy a scifi, pracovně jí říkám Námel. Napsaných mám zatím jen pár stránek a kdoví, jak to s Námelem dopadne, beru to jako pohádku pro velké, ale zároveň cítím, že to je už vyšší level. Možná se tím trefím do vkusu svých synů a přiměju je tak, aby si dobrovolně do ruky vzali knížku a začali číst. Ve hře je ještě pár dalších titulů, ale to bych už předbíhala hodně. Zatím mám radost z Kerýska a těším se na vodníka Okřehka.
Foto: archiv Petry Hátlová
Ilustrace: Veronika Balcarová, ilustrace z knížky O Kerýskovi
