Markéta Pavelková 
V novém příběhu Dědictví skotských templářů se Afrodita Rossová vydává ze zříceniny moravského hradu Templštejn až do Skotska. Čím vás právě skotské prostředí a jeho historie přitahují a proč jste se rozhodl zasadit pokračování příběhu právě tam?
U historických románů často rozhoduje v případě prostředí a děje za autora sama historická realita. Skotsko je jednou ze dvou či tří zemí, kam podle nejasných zmínek v pramenech odvezli templáři z Francie své poklady dříve, než francouzský král obsadil jejich pařížský Tempel. A z toho vychází i můj román. Proto jsem poslal Afroditu do Skotska. Navíc tam má své rodinné kořeny.
Ve druhém díle se Afrodita ocitá nejen v cizí zemi, ale také mezi svými příbuznými, v situaci, kdy se setkává s vraždami. Prozradíte, nakolik odvážná bude a jak se s nastalou situací vyrovná?
Afrodita byla vždycky tvrdohlavá a nemínila se vzdát. Tuhle vlastnost zdědila nejspíše po své skotské matce z Vysočiny. A protože je mimořádně vzdělaná, umí logicky uvažovat a rozumí dějinám, dokáže si poradit v každé situaci. To je zvláště v tomto příběhu klíčové. Jako spisovatel nemám rád postavy „ňoumy“. Hrdina má být hrdinou, v našem případě hrdinkou. Se vším všudy.
V nové sérii s Afroditou Rossovou pracujete s tématem templářů a starých legend. Jak obtížné je pro historika vyvažovat skutečná fakta, dochované prameny a pozdější legendární tradici, která se kolem templářů vytvořila, a k tomu propojovat dvě časové roviny?
Nemyslím, že by bylo téma templářů obtížnější než jiná historická témata. Dějiny mi při psaní vytvářejí mantinely, v nichž se musím pohybovat a domýšlet osudy hrdinů. Román není vědecké dílo, ale na druhé straně nesmí autor psát bez znalosti dějin. Je to takový začarovaný kruh a je na čtenářích, aby posoudili, jak dobře se to povedlo. Pokud je příběh dokáže vtáhnout a oni mají před očima dávné časy, pak je to asi správná cesta. Samozřejmě že z hlediska kompozice je propojení dvou časových rovin složitější, ale občas si tenhle luxus mohu dovolit.
Templáři jsou dnes často spojováni s tajemstvími a konspiračními teoriemi. Co by podle vás na tyto moderní představy řekli skuteční středověcí templáři?
Je pravdou, že k různým konspiračním teoriím asi položili oni sami základy svými mystickými rituály, obřady zasvěcení a podobně. Na druhou stranu ale tajné rituály měly i jiné řády a rytířská bratrstva, středověk si na mystice potrpěl. A je fakt, že popisy některých kacířských a sodomitských praktik, které se jim přisuzují, byly výmyslem francouzského královského dvora, aby zdůvodnil zásah proti nim. Takže je těžké odpovědět, jak moc byli oni sami z hlediska rituálů výjimeční. Obávám se ale, že kdyby měli tehdejší templáři posoudit, co se o nich vypráví, asi by se ironicky zasmáli.
Historie templářského řádu skončila dramaticky už na počátku 14. století, přesto jejich příběh inspiruje spisovatele dodnes. Čím vás osobně tento řád fascinuje natolik, že se k němu vracíte v románu?
Netvrdil bych, že mne osudy templářů fascinují. V krvavé lázni skončila ve středověku řada společenství, například jihofrancouzští albigenští nebo židé v rámci opakujících se pogromů. Doba to byla drsná a krutá, píšu o ní spíše proto, abychom nedělali stejné chyby. Pronásledovat někoho jen proto, že je odlišné víry, je nedůstojné a hanebné. A vždycky to začíná maličkostmi, ideologickou zaslepeností, okoralostí srdce a touhou po moci. Stejně jako dnes. Historie se totiž bohužel neúprosně opakuje.
Proč právě poklady a tajné archivy templářů dodnes tolik podněcují lidskou fantazii?
Poklady podněcovaly lidskou fantazii (a chamtivost) vždycky. Co třeba hledači pokladů ukrytých nacisty? Nebo neustálá touha najít něco opravdu zásadního v archivech z posledních padesáti let? Lidská fantazie nezná hranic.
Často říkáte, že místo musí autora „oslovit“. Nedávno jste byl ve Skotsku. Našel jste tam lokalitu nebo historickou stopu, která vás při psaní tohoto románu nejvíc inspirovala?
Samozřejmě, jinak by ten román asi nevznikl. Skotská Vysočina je místo, které „hovoří“ ke každému, kdo umí ozvěnám minulosti naslouchat. Pro mě je krása spíše v drsnosti než v učesanosti francouzských parků. Kdo navštívil sever Skotska, třeba soutěsku Glen Coe, ví, o čem hovořím.
V červnu se čtenáři mohou těšit také na nový případ Jiřího Adama z Dobronína s názvem Tajemná postava. Tentokrát se příběh odehrává kolem hradu Rokštejn a tajemného zjevení. Co vás přivedlo právě k této zápletce?
Bylo to jako u jiných románů. To místo jsem navštívil, a tak nějak samo od sebe mne napadlo, že má literární potenciál. Samozřejmě navíc ve vztahu k jeho dějinám, které byly dosti bouřlivé, ač se to dnes ze zbytků hradeb a staveb nezdá. Navíc tahle zřícenina leží nedaleko Dobronína.
Vaše romány často připomínají, že lidská povaha se v průběhu staletí příliš nemění. Nacházíte při psaní historických příběhů stále nové paralely s dnešní dobou?
Ano, paralely mezi minulostí a dneškem tu jsou stále. Ty dobré a bohužel i ty špatné. Těch je asi víc a je škoda, že se neumíme z chyb předků poučit. Jenže nikdo není dokonalý. Kdybychom totiž byli, o čem bychom my, spisovatelé, psali?
Stručné bio Vlastimila Vondrušky (1955)
Vlastimil Vondruška vystudoval historii a etnografii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získal titul PhDr., a poté absolvoval vědeckou aspiranturu v Československé akademii věd, zakončenou obhajobou vědecké práce o typologii kulturních a sociálních oblastí v Čechách na konci feudalismu a ziskem titulu CSc. Následně působil v Národním muzeu v Praze jako vědecký pracovník a později ředitel historické sekce, kde se podílel na řadě výstav, kromě jiného expozici české státnosti v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. Z té doby pochází zhruba padesát odborných studií z oboru dějin hmotné kultury a zároveň i jeho první povídky.
Od roku 1990 podnikal ve sklářství, v roce 1997 založil spolu se svou ženou Alenou v Doksech u Máchova jezera sklárnu Královskou huť zaměřenou na výrobu replik historického skla. Jejich sklárna vyráběla pro řadu domácích i zahraničních muzeí, ale také pro zahraniční firmy a rovněž některé státní dary. Za tuto činnost získali ocenění ministra kultury ČR. Právě v tomto období se vrátil k beletrii a od roku 2007 se literatuře věnuje profesionálně jako spisovatel na volné noze.
Doposud vydal přibližně osmdesát historických románů a detektivek, několik knih pro děti, několik knih s úvahami o současném světě a společně se svou ženou Alenou také více než dvacet populárně naučných publikací o dějinách hmotné kultury. Je rovněž autorem divadelních a rozhlasových her a také autorem scénáře k filmu Jménem krále. Úvahy o vývoji společnosti publikoval v časopisech a novinách, včetně legendární eseje Špatně mě vychovali aneb o vlastenectví a vlastizradě. Za svou publicistickou činnost získal Krameriovu cenu Asociace nezávislých médií.
Má za sebou téměř tisíc autorských vystoupení v knihovnách po celé republice a veřejnosti se představil také ve svém autorském divadelním pořadu Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron.
Podle statistik Národní knihovny patří v posledních letech k vůbec nejčtenějším českým autorům. Dosud se u nás prodalo již více než dva miliony jeho tištěných a elektronických knih, přes sto tisíc audioknih a některé jeho tituly vyšly i v zahraničí (USA, Německo, Řecko, Polsko, Srbsko, Slovensko).
Za svou tvorbu obdržel řadu ocenění – například cenu IBBY, čestné uznání Mensy či víc než deset ocenění čtenářů nakladatelství MOBA. Jeho Husitská epopej byla v roce 2015 vyhlášena Bestsellerem roku.
V roce 2017 mu bylo uděleno státní vyznamenání za přínos české literatuře, které převzal z rukou prezidenta Miloše Zemana.
K jeho zájmům patřilo horolezectví, jako sportovec zdolal řadu cest nejvyšší obtížnosti ve Vysokých Tatrách i v Alpách. V současné době se kromě literatury věnuje své zahradě, cestování, fotografování a rodině.
