Píše se rok 1946. Druhá světová válka skončila a po celém světě začínají mladé ženy plnit sliby, které daly mužům, za něž se během války provdaly.
V australském Sydney se čtyři ženy připojí k dalším šesti stům padesáti válečným nevěstám na neobvyklé cestě do Anglie na letadlové lodi Victoria, která převáží nejen zbraně a letadla, ale i tisíc námořních důstojníků. A byť na palubě panují přísná pravidla, životy cestujících se začnou přes hrozbu přísných sankcí proplétat. A Frances Mackenziové, komplikované mladé ženě, utíkající před minulostí, změní tato plavba dokonce navždy život…
Román je inspirovaný skutečnými událostmi.
Ukázka z knihy:
Loď byla obrovská; tak velká, že zabírala celý prostor doků, blokovala výhled na moře i nebe, takže zástupy, které se srocovaly u zábradlí a zoufale volaly na ženy, které už byly na lodi, viděly jen její obrovitou šedivou plochu. Byla tak velká, že se Maggie zadrhl dech v krku.
Po stranách z ní jako balkony trčely dělostřelecké věže, některé dosud osazené děly, jiné dlouhými portálovými jeřáby ohnutými jako krky elegantních ptáků. Na vzletové palubě, která byla z téhle dálky jen stěží vidět, parkovala ve třech formacích letadla s křídly složenými nahoru: stíhačky Corsair a Firefly a něco, co vypadalo jako průzkumný letoun Walrus. Margaret, která se od bratrů nakazila vášní pro letadla, by je dokázala vyjmenovat všechna. Na lodi už byly stovky dívek. Stály na palubě, seděly na hlavních děl, mávaly ze spojovacích můstků a jejich pohyby působily s lodí na pozadí maličké a strojově trhané. Byly zachumlané do kabátů a šátků, aby se chránily před ostrým mořským větrem. Několik ženských hlav vykukovalo také z kulatých lodních oken a neslyšně cosi volalo na lidi pod sebou. Přes ten ukrutný rámus nebylo nic slyšet, a tak se některé uchýlily k horečnému signalizování pažemi.
Po straně vyhrávala dechová kapela. V útržcích hudby, které se k ní nesly přes hlučení davu, poznala Margaret „Maorovo loučení“ a „Kalhoty do zvonu“. Najednou spatřila, jak námořníci pomáhají nějaké dívce sejít po přístavním můstku. Mladá žena plakala a kabát měla olepený barevnými papírovými fáborky. „Rozmyslela si to,“ zaslechla Margaret jednoho z důstojníků. „Vezměte ji někdo do nákladní haly k ostatním.“
Margaret nepatrně povolila uzdu své úzkosti; věděla, jak snadné by bylo nechat se pohltit hysterií.
„Jsi nervózní?“ zeptal se otec. Také si dívky všiml.
„Kdepak,“ ujistila ho. „Jenom chci zase vidět Joea.“
Její odpověď ho zjevně uspokojila. „Máma by na tebe byla pyšná.“
„Máma by řekla, že jsem si měla obléct něco elegantnějšího.“
„To taky.“ Šťouchl do ní, ona na oplátku do něj a pak zvedla ruku, aby si upravila klobouk.
„Nějaké další nevěsty?“ prodrala se k nim žena z Červeného kříže s psací podložkou. „Nevěsty, čas se nalodit! Připravte si papíry!“ Každou dívku, která se vydala po přístavním můstku, zasypaly papírové fáborky a výkřiky dokařů „Budeš toho litovat!“, které mohly být míněny jako vtip, ale možná taky ne…
JOJO MOYESOVÁ (*1969) vystudovala na University of London žurnalistiku a novinařině se věnovala po deset let – pracovala pro britský deník The Independent a pobývala též v Hongkongu jako dopisovatelka listu Sunday Morning Post.
V roce 2002 jí vyšel první román Schovej mě v dešti (česky 2020) a od té doby je spisovatelkou na volné noze. Je autorkou více než desítky románů, její parketou jsou především romantické příběhy, které se však vyhýbají tradičním žánrovým klišé a za nimiž se skrývá vážnější podtext. Její knihy byly přeloženy do 46 jazyků, prodalo se jich přes 38 milionů výtisků a každý nový titul se pravidelně umísťuje na předních příčkách evropských i amerických žebříčků bestsellerů.
Jojo Moyesová je také jednou z mála autorek, která získala dvakrát prestižní britské ocenění Romantic Novel of The Year Award, udělované už od roku 1960 – v roce 2004 ho získala za Zakázané ovoce (česky 2018) a v roce 2011 za Poslední dopis od tvé lásky (2013). Ikar vydal ještě celosvětový bestseller Než jsem tě poznala (2013), Stříbrnou zátoku (2015), Dívku, již jsi tu zanechal (2015), Jednoho plus jednu (2016), Krasojezdkyni (2017), román Jako hvězdy v temné noci (2020) a dvě pokračování hitu Než jsem tě poznala – Život po tobě (2016) a Sama sebou (2018).
Spisovatelka žije s manželem, novinářem Charlesem Arthurem, a jejich třemi dětmi na farmě v hrabství Essex. Je velkou milovnicí koní a také vášnivou jezdkyní.
