„Afriku si člověk nepředstaví, musí se prostě zažít,“ říká Denisa Pavlisová (30 let), která se společně s manželem Lubošem (43 let) a dvěma malými dětmi (4 a 5 let) usadila na tanzanském Zanzibaru. Původně jsme byli domluvení, že uděláme rozhovor osobně během mého jarního pobytu na ostrově, ale nakonec se nám bohužel nepodařilo setkat, což mě osobně hodně mrzí, protože když jsem si později povídala s Denisou a Lubošem prostřednictvím Skypu, bylo to velmi příjemné.
Na Zanzibar jen na dovolenou
Na Zanzibar původně letěli jen na takovou delší dovolenou, takže si koupili pouze jednosměrnou letenku. Byla to jejich první Afrika, protože po tom, co s dětmi cestovali hlavně po Evropě, chtěli vyzkoušet nějakou exotiku. Denisa a Luboš se společným cestováním začali vlastně až s dětmi, protože předtím na to neměli čas. Rozhodovali se mezi Mexikem, Kostarikou, Dominikánskou republikou a Zanzibarem. Ten je nakonec zaujal nejvíce. Původně plánovali, že tam chvíli zůstanou, poté se vrátí na pár týdnů do Čech a přesunou se do Mexika. Věděli, že chtějí žít někde v zahraničí, kde je teplo, protože v Čechách byly jejich děti více nemocné. Přesun do Afriky děti hravě zvládly a postupně se tam učily i anglicky. Líbilo se jim tam teplo, písek i oceán.
Problém se zpátečními letenkami
Když se po dvou měsících snažili objednat letenky ze Zanzibaru zpátky do Čech, nešlo to. „Zkoušela jsem to celý týden několikrát denně,“ vypráví Denisa, která používala aplikaci jedné letecké společnosti, s níž vyšly letenky nejlevněji. „Přestože jsem datum narození zadala správně, systém mi ho pokaždé posunul o den dříve. Bála jsem se, že kdybych letenky koupila, mohly by být neplatné,“ dodává s tím, že potom z legrace prohlásila, že je to asi znamení, že tam mají zůstat. Vlastně jim to ani nevadilo, protože Zanzibar jim díky příjemnému klima a milým lidem učaroval.
Rozhodnutí zůstat
Nakonec to zkusili a rodina je v jejich rozhodnutí plně podpořila s tím, že jsou mladí a ať to prostě zkusí. A protože jejich snem bylo mít malý hotýlek, začali se poohlížet po vhodných prostorech. Ty objevili v turistickém Nungwi, které se jim líbilo zejména kvůli malým odlivům. Všichni totiž velmi rádi plavou.
Ubytování pojmenovali podle křestních jmen svých dětí Sabinky a Vítka – Savi House. „Abychom na začátku získali recenze, nabízeli jsme našich osm pokojů za velmi nízké ceny. Teď už se nám hosté ozývají sami. Jsou převážně z Česka a mnoho z nich se vůbec nedomluví anglicky, takže jsou za veškerý servis v češtině velmi vděční,“ říká Denisa, která turistům kromě přenocování zařídí i dopravu z letiště, výlety v češtině a případně pomůže i s výběrem letenek. „Funguji jako cestovní kancelář, jen si za to nic neberu,“ usmívá se Denisa, která v Čechách pracovala jako hotelová recepční. V Savi House mají i malou restauraci pro hosty, kde mohou dostat snídani a večeři.
Tomu všemu předcházelo kolečko po místních úřadech, založení firmy a získání potřebných licencí, kdy manželé čelili všudypřítomné velmi viditelné korupci. „Místní lidé jsou naučení, takže někdy jen naznačují a někdy si o úplatky přímo řeknou. Bez toho se to nepohne, nebo to trvá hrozně dlouho,“ říká Luboš smířený s tím, že místní je považují za bohaté mzungu. „Naši zaměstnanci jsou ale úžasní a chovají se k nám moc hezky. Kdykoliv jsme měli nějaký problém, tak se za nás postavili a podpořili nás,“ dodává Denisa.
Práce v penzionu
Práci v penzionu zvládají i s dětmi, které nechodí do školky. Rodiče se u nich střídají. „Zkoušeli jsme mít africkou chůvu, paní ze Zanzibaru, která má sama už dvě větší děti. Pracovala u nás tři dny v týdnu po sedmi hodinách. Po dvou měsících přinesla potvrzení od doktora, že je unavená, protože nezvládá pracovní tempo a nemůže to tudíž dál dělat. Brzy bychom ale měli mít novou au-pair z Evropy a moc se na ni těšíme,“ smějí se oba. Pracují tu totiž daleko více než v Česku, protože hlavní sezóna na Zanzibaru trvá deset měsíců.
A jak vypadá jejich běžný den? Společně s dětmi vstávají kolem šesté hodiny ráno, poté Denisa vyřizuje e-maily, mezitím se nasnídají a pokračují s řešením provozních věcí – zásobováním, check-outy lidí a s potřebnými opravami. Poté se dělá marketing, účetnictví, nebo se organizují výlety a akce pro hosty jako vystoupení Masajů či bubnování. Ven se manželé dostanou dvakrát až třikrát týdně, tudíž jim velký počet turistů v Nungwi vůbec nevadí.
Nadšené děti
Jejich děti jsou ze Zanzibaru nadšené a nemocné jsou málokdy. Pokud onemocní, bývá to z klimatizace a za dva dny jsou v pořádku. Z tropických nemocí jako je malárie mají manželé respekt. Když se u někoho z rodiny objevila vysoká teplota, udělali si pro jistotu rychlotest na malárii. „Naštěstí to bylo vždycky negativní,“ říká Denisa s tím, že pokud by měli nějaký zdravotní problém, tak jeden z jejich vysloužilých spolupracovníků je lékař, který chodí léčit bělochy. Aby se vyhnuli střevním problémům, tak do místních restaurací příliš nechodí. A pokud už se tam vypraví, objednají si něco, co neobsahuje vodu jako například banánové chipsy nebo grilovanou rybu.
Během roku, který na Zanzibaru prozatím strávili, procestovali asi polovinu ostrova. Přestože v Jambiani jsou velké odlivy a člověk si tam bez hotelového bazénu nezaplave, tak se jim tam líbilo. Hlavně kvůli klidu a menšímu počtu turistů. „Třeba si tam v budoucnu zařídíme další penzion,“ svěřuje se Denisa s jejich plány. Rádi by se také s manželem naučili svahilsky, ale prozatím na to neměli moc času.
Co v ráji chybí
Když jsem se jich ptala, jestli jim na Zanzibaru něco chybí, odpověděli že kultura – divadla, kina a také zájmové aktivity pro děti. Z jídla postrádají knedlíky, vepřové, borůvky, maliny, jahody a jablka. Na Zanzibaru je možné koupit jen jeden druh jablek z Jihoafrické republiky, který není vždy dostupný. Líbí se jim však, že veškeré potraviny mají čerstvé a chuť tamního ovoce se s ovocem dováženým do Evropy vůbec nedá srovnávat.
Jak Denisa, tak Luboš měli čas od času krizi, kdy chtěli všeho nechat a vrátit se zpátky do Čech, protože jak říkají, tak život na Zanzibaru pro ně představuje velké vykročení z komfortní zóny. Přece jen je to něco úplně jiného než Evropa. Z kohoutku neteče pitná voda, elektřina má časté výpadky a mentalita místních je naprosto odlišná od té naší.
Život ve stylu hakuna matata
Krizi však neměli ve stejnou dobu, takže se vzájemně podpořili a pokračují v tom, co začali budovat. Život ve stylu hakuna matata se jim líbí, ale z pozice zaměstnavatele jim dává občas pořádně zabrat. Také se potýkají s jazykovou bariérou, protože ne všichni místní mluví anglicky. Navíc Luboš se anglicky začal učit až na ostrově, protože předtím používal převážně němčinu. Občas je pro ně náročné i to, že na Zanzibaru se o všem smlouvá. „Když jsme šli vybavovat ubytování a kupovali jsme ručníky, povlečení a nádobí, tak jsme nečekali, že budeme smlouvat o každé věci zvlášť. Nakupovali jsme hodinu a další tři hodiny jsme smlouvali,“ líčí Luboš.
Zatím nechávají otevřené, zda na Zanzibaru zůstanou natrvalo a uvidí, kam je osud zavane. Další dva roky jsou jejich plány ale jasné.
