Vídeň roku 1894. Inspektor Leopold von Herzfeldt vyšetřuje kuriózní případ. V uměleckohistorickém muzeu byla nalezena mrtvola slavného profesora – nabalzamovaná přesně podle staroegyptských klasických postupů.
Stal se profesor obětí starověké kletby?
Leopold hledá radu u Augustina Rothmayera. Kdo jiný by měl být větším znalcem umrlčích záležitostí než poněkud mrzoutský hrobník…?
Inspektor ani jeho pochmurný pomocník nevěří na nadpřirozené jevy. Jsou si jistí, že se profesor stal obětí vraždy. A nejen on! Ve vídeňských ulicích se totiž objevují strašlivě zohavené mrtvoly mladých mužů…
Ukázka z knihy:
Z temné niky vystoupil muž s pěstěným plnovousem a přistoupil ke stolu. Měl na sobě vestu a pečlivě zapnutou bílou košili s vyhrnutými rukávy. Unavené oči mžouraly za skly brýlí, nepříliš pevně sedících na nose. Sundal si je a očistil.
„Profesore Hofmanne!“ vykřikl překvapený Leo. „Kde se tady berete?“
„Požádali mě, abych provedl předběžné ohledání mrtvoly,“ prohlásil profesor. „Jde o mimořádně zajímavý případ, takže jsem rád souhlasil.“ Mírně se uklonil. „Pánové, vítám vás zde v podzemí a přeji hezký večer. Pokud je ovšem takové přání vzhledem k temným okolnostem vhodné.“
Leo znal Eduarda Hofmanna od svého nástupu na vídeňské policejní ředitelství. Profesor řídil ústav soudního lékařství a patřil k největším odborníkům ve svém oboru. Vyznačoval se vysokou inteligencí, důkladnými znalostmi, pečlivostí, ale i značnou dávkou ješitnosti. Bylo dost neobvyklé, že se velký Hofmann vydal ohledávat mrtvolu přímo do zaprášeného muzejního depozitáře.
Profesor pokynul, aby přistoupili blíž. „Nahlédněte dovnitř. Tohle jste ještě neviděli.“ Leo s Leinkirchnerem se naklonili nad dřevěný, malbami zdobený sarkofág. Leo vzápětí instinktivně o krok ustoupil. V otevřené rakvi ležela zabandážovaná mumie. Ovšem na rozdíl od těch nahoře ve výstavních prostorách vypadaly její pruhy plátna daleko nověji a byly téměř čistě bílé. V horní části těla byly částečně odstraněny, takže obličej a krk z nich volně vyčnívaly ven. Hlava vypadala… čerstvěji a jistým způsobem živěji, než by tomu mělo u egyptské mumie být. Spíš připomínala voskovou panenku. Mrtvola patřila staršímu, přibližně šedesátiletému muži s bledými, propadlými tvářemi a zčernalými rty. Vypadal, že se usmívá. Vlasy měl pečlivě učesané na pěšinku. Zdálo se, že by mohl každým okamžikem vstát a asistovat profesoru Hofmannovi. Lea nejvíce udivovaly blýskající se zelené a silně šilhající oči. V přítmí mu chvíli trvalo, než pochopil, že kdosi do očních jamek vsadil dva smaragdy doplněné zlatem. Panenka, duhovka, víčka i řasy byly ztvárněny nejméně tak dokonale, jako u profesionálně zhotovovaných loutek.
„Tak tohle je profesor Alfons Strössner?“ zeptal se Leinkirchner.
Hofmann přikývl. „Starý dobrý Alfons. Dívá se, jako bychom ho právě vzbudili, nemyslíte?“
Leo odvrátil pohled od mumie a udiveně se zeptal: „Vy jste mrtvého znal?“
„Ovšem! Neoznačil bych ho za svého nejbližšího přítele, ale oba jsme byli členy archeologického spolku. Stejně jako doktor Dedekind, který mě sem zavolal. Je to opravdu zvláštní případ.“
„Jak si můžete být jistý, že je to opravdu profesor?“ vyzvídal Leinkirchner. „Samozřejmě, rysy obličeje jsou celkem zachovalé, ale co ty strašlivé oči? Proč mu je vsadili?“
„Oči podléhají velmi rychle rozkladu. Balzamovač je proto musí vyjmout co nejdříve po smrti. Hned po mozku,“ vysvětlil Hofmann a pokrčil rameny. „Staří Egypťané používali skleněné kuličky a například i cibuli.“ Obrátil se k doktoru Dedekindovi.
„Ale smaragdy jsou dost neobvyklé, a hlavně nesmírně drahé, že Alexi?“
Doktor duchem nepřítomně přikývl a Eduard Hofmann pokračoval: „Věřte mi, že to je profesor Strössner. Nemůžu se mýlit.“
Již vyšlo:
HROBNÍK (Kalibr 2022)
Vídeň 1893. V Prátru je nalezeno tělo zavražděné služky. Pachatel ji brutálně probodl kůlem. S jednou obětí se však nespokojil. Začíná série vražd, jejichž společným prvkem je zkrvavený kůl. Do města přijíždí mladý inspektor Leopold von Herzfeldt. Zkušení kolegové ovšem nechtějí o jeho moderních kriminalistických metodách ani slyšet a snaží se ho z vyšetřování vyloučit. Leopold se však nevzdává a nachází nečekanou pomoc v osobě Augustina Rothmayera, hrobníka vídeňského ústředního hřbitova. Tento muž je pokračovatelem dlouhé dynastie svého řemesla a o nebožtících a způsobech smrti ví úplně vše. Především si uvědomuje, že každou pověru lze vědecky vysvětlit. Na policejním ředitelství bohužel novou dvojici vyšetřovatelů neberou vážně. Jediný, kdo Leopoldovi důvěřuje, je mladá telefonistka Julia Wolfová. Sice si vysloužila přezdívku „jehňátko“, ale ve skutečnosti je spíše vlkem v beránčím rouše. Přes den plní vzorně své úkoly na ředitelství, zatímco v noci mizí v polosvětě neblaze proslulého 16. okresu. Právě tam se skrývá její tajemství, o němž nemá tušení ani Leopold…
OLIVER PÖTZSCH (*1970) po studiu pracoval jako novinář a scenárista pro rozhlasovou a televizní stanici Bayerischer Rundfunk. V současnosti se věnuje spisovatelské dráze a žije se svou rodinnou v Mnichově.
Jeho historické romány mu získaly věhlas daleko za hranicemi Německa. Euromedia Group dosud vydala osm dílů jeho volné historické ságy Katova dcera (2011 – 2021), která se stala světovým bestsellerem a byla přeložena do více než 20 jazyků. Dále česky vyšly jeho historické romány Případ Ludvík (2013), dvoudílný román o Faustovi Kejklíř (2020) a Mistr (2021) a historická detektivka Hrobník (2022), na niž navazuje volné pokračování Hrobník a dívka (2023).
