Bájné příšery mívají různá jména: Yetti, Vasitri, Čučuna…
V okrese Černého vlka jí říkají Ursulina. A pro většinu jeho obyvatel není tahle obluda bájná, ale reálná. Protože za sebou nechává rozpárané mrtvoly a jejich krví u nich pokaždé napíše vzkaz: Jsem Ursulina.
Zástupkyně šerifa Rebecca Toddová se společně se svými kolegy snaží tohle monstrum zastavit. Aby se to však podařilo, musí odhalit jeho tajemství. Temné tajemství, které nakonec Rebeccu postaví před nesnesitelně bolestnou volbu, jež navždy změní (nejen) její život…
Působivý a napínavý prequel ke krimirománu Hluboký sníh.
Již vyšlo:
Hluboký sníh (2023)
V zapadlém okrese Mittel, kde se všichni znají a nikdo nezamyká své auto ani dům, se ztratí desetiletý Jeremiah Sloane. S každou další hodinou, kdy není k nalezení, je jasné, že se stalo něco zlého. Něco, co si místní nechtějí představit ani připustit. Něco, co možná souvisí s bájnou stvůrou zvanou Ursulina… nebo s pár měsíců starým, neobjasněným případem vraždy. Nebo s tajemstvími, které tady má a skrývá úplně každý. Některá leží zahrabaná v závějích. Ale ani ten nejhlubší sníh neodolá jarnímu tání…
Ukázka z knihy:
Vím, že mi to nikdy neodpustíš.
Nesnažím se tě přesvědčit, že jsem lepší, než ve skutečnosti jsem, nepokouším se probudit v tvém srdci sympatie, to mi věř.
Nejde mi ani o to, abys mě přestala nenávidět. Na to všechno už je pozdě.
Ne, chci jen, abys pochopila, jak jsem se v té situaci ocitla a proč ve mně zvítězil pocit, že nemám na vybranou. Určitě sis tuhle otázku v uplynulých letech položila mockrát.
Proč? Proč jsem to udělala?
Takže, zlato moje, tady máš odpověď. Teď ti to konečně můžu říct. Ale měj se mnou trpělivost, jelikož o některých tajemstvích se člověku těžko mluví. Prostě jim víc svědčí přítmí než denní světlo.
Když se ta obluda do okresu Černého vlka vrátila, bylo mi pouhých šestadvacet let. Cesta za odpověďmi, jež hledáš, začíná o Vánocích toho roku smrtí muže, který se jmenoval Gordon Brink. Ale jestli chceš doopravdy rozumět všemu, co se dělo – a já se utěšuju nadějí, že snad chceš –, musíš se v mém životě vrátit o hodný kus zpátky.
O celé roky, až k noci, kdy jsem se ocitla tváří v tvář Ursulině.
Takže tam začneme.
Vydali jsme se tehdy, jen já, táta a mladší brácha, na ryby. Bylo mi deset. Strávili jsme celý den u jezera, oni dva s vlasci hozenými do vody, já s knížkou v rukou. Večer jsme si postavili stan a táta ogriloval ryby, které nachytali, přidal houby, co našel, a učil mě, které se dají jíst a které jsou nebezpečné. Pak jsme seděli kolem ohně a zpívali písničky od Rolling Stones. Asi nejživěji si pamatuju, jak táta napodoboval Micka Jaggera v „Get Off of My Cloud“ a neúnavně při tom žvýkal kousky sušeného hovězího.
Na tenhle výlet ráda vzpomínám. My tři jsme spolu moc času netrávili, protože každý z nás se musel dost ohánět. Matku jsem pořádně nepoznala, umřela na leukémii, když mi byly tři roky. No jo, vím, že to jen umocňuje hrůznost toho, co jsem ti provedla. Otec seděl celé týdny za volantem kamionu a brácha od šestnácti pracoval, tak jsem se o sebe musela postarat sama. V sedmi jsem bez dozoru jezdila na kole do školy a ze školy. A když mi bylo deset, vařila jsem pro celou rodinu.
To byl rok 1969. Celý svět se zbláznil, ale u nás v okrese Černého vlka šel život dál bez jakýchkoliv opravdových výkyvů. Pár místních kluků zahynulo ve Vietnamu, tak jsme je jaksepatří oplakali a vrátili se k práci. Neměli jsme na vybranou. Dodnes se v žertu říká, že se to u nás jmenuje okres Černého vlka, protože vlky tady máme v jednom kuse hned za humny. Práce tu nikdy moc nebylo a to platí dodnes. Jsme takový zapadlý kraj s uježděnými cestami a hustými lesy, kde má člověk k nejbližším sousedům několik kilometrů. Tehdy nás ještě neobjevili turisti, jen u jezera stálo pár kempů, a tak se život i práce točily kolem místního baru, střední školy a kostela.
A dolu na měď.
Naše životy vzkvétaly a upadaly podle toho, jak na tom měděný důl zrovna byl.
Ničeho jsme neměli nadbytek, jen půdy bylo dost a dost. Pozemky tu byly levné a rozlehlé. Když jsme takhle ve třech vyrazili pod stan, měla desetiletá holka pocit, že celý les patří jenom nám. Nevzpomínám si, že bychom tam za celou dobu viděli jediného človíčka. Pochopitelně to neznamená, že jsme byli jediní tvorové, kteří se tam vyskytovali. Divočina se jen hemžila mývaly, jeleny, vlky, medvědy, muflony a pumami. Všude, kam jsme se vydali, jsme naráželi na jejich stopy a pelechy. Sami jsme je nezahlédli, ale věděli jsme, že nás pozorujou.
Tehdy jsem jednou uprostřed noci musela ven ze stanu. Vzala jsem si s sebou tátovu pistoli. Střílela jsem spoustu let. Když člověk žije tady, musí umět střílet. Nemá na vybranou…
Brian Freeman (*1963) je mistr neotřelých zápletek a nečekaných rozuzlení. Jeho napínavé romány, samostatné či soustředěné do několika sérií, vycházejí ve 46 zemích a 23 jazycích. Je držitelem ceny za nejlepší thriller roku, dědicové práv Roberta Ludluma ho zvolili coby pokračovatele akčních příběhů s Jasonem
Bournem. Žije s manželkou Marciou v Minnesotě.
Česky mu dosud vyšla trilogie krimipřípadů Noční pták, Vnitřní hlas, Klikatá cesta (2018–2020) a thrillery Zkaženost (2006), Sama proti všem (2021), Dvojník (2022) a Vzpomínky (2023). Román Hluboký sníh (2023) byl zařazen mezi finalisty prestižní žánrové ceny Edgar Award (Best Paperback Original), autor k němu ještě připojil prequel Ursulina.
Více o autorovi se dozvíte zde: https://bfreemanbooks.com/
Brian Freeman: Ursulina, přeložil Jan Jirák, vydává nakladatelství Kalibr, 360 stran, doporučená cena 459 Kč
