Foto: Life4you.cz
Jen pár minut od rušných pražských ulic leží místo, které jako by se vymklo běžnému toku času. Hřbitov v pražských Bohnicích – původně určený pro pacienty tamní psychiatrické léčebny – dnes nese mnoho jmen. Pro jedny je to „Hřbitov bláznů“, pro jiné „zapomenutý kout Prahy“, a pro citlivější duše dokonce „místo, které dýchá tisíci příběhy“. Ať už se mu říká jakkoli, jedno je jisté: patří k nejzajímavějším a zároveň nejmystičtějším místům hlavního města. Stačí pootevřít těžkou železnou branku a člověk vstoupí do jiného času.
Kousek za zdí léčebny, ale svět sám pro sebe
Bohnický hřbitov byl založen na počátku 20. století, kdy se léčebna potýkala s vysokým počtem pacientů i úmrtí. Tehdejší společnost měla o duševních chorobách jiné představy. Psychiatrie se nacházela na pomezí medicíny, sociální péče a kontroverzních experimentů. Pacienti byli často izolováni na dlouhé roky, někdy i na celý život. Úmrtí byla běžná — nejen kvůli psychickému onemocnění, ale i kvůli nemocem, podvýživě, infekcím, válkám a tehdejším léčebným metodám. Zemřelí byli pohřbíváni odděleně od ostatních obyvatel města. V roce 1909 vzniklo místo o rozloze více než 2 hektarů, kde našly poslední odpočinek tisíce lidí – muži, ženy, děti, ale také vojáci z první světové války.
Dnes je areál tichý, zarostlý břečťanem a mechem, s kaplí uprostřed. Vysoká zeď kolem areálu stále chrání klid tisíců lidí, kteří zde našli poslední místo.
Kaple uprostřed lesa
Kaple na Bohnickém ústavním hřbitově (Hřbitově bláznů) byla postavena s márnicí na konci roku 1928 jako dominanta a součást areálu. Byla centrem pohřebních obřadů. Ne vždy zde bývaly velkolepé rituály. Často šlo o rychlé poslední rozloučení, někdy za účasti jediného zaměstnance léčebny. Přesto se tu odehrávaly momenty lidskosti: lékaři či sestry, kteří si našli pár minut, aby se rozloučili s pacientem, kterého léčili roky. Historie kaple je však poznamenána zničením: v roce 1988/1989 byla úmyslně zapálena vandaly, v důsledku čehož se z ní dochovalo pouze torzo obvodových stěn a štítů. Dnes je kaple zříceninou, která silně přispívá k tajuplné atmosféře místa, ale je předmětem probíhající revitalizace a sanace, jejímž cílem je toto torzo odborně zakonzervovat, staticky zajistit a ochránit před dalším rozpadem.

Tajemství bezejmenných hrobů
Nejvíce fascinující je však samotný prostor hřbitova. Hroby jsou rozesety nepravidelně, některé v řadách, jiné téměř náhodně mezi stromy. Mnoho hrobů zůstalo anonymních – označených kdysi jen dřevěnými kříži nebo kovovými štítky s číslem. Z neoznačenosti plynou právě ony legendy a příběhy, kterými je hřbitov opředen. Jedna z nejznámějších legend tvrdí, že zde byl pochován Gavrilo Princip, atentátník, který svým výstřelem rozpoutal první světovou válku. Historici se shodují, že to není pravda — Princip zemřel v rakouském Terezíně a pohřben byl jinde. Ale legenda přežila celé století. A s každým krokem po měkké půdě tohoto místa se zdá o něco pravděpodobnější. Právě ta nejistota dává hřbitovu zvláštní punc tajemství.
Kromě toho se mezi lidmi tradují vyprávění o tom, že je zde „cítit energie tisíců ztracených duší“. Ať už jsou to mýty nebo jen síla místa, atmosféra hřbitova dokáže být skutečně intenzivní.
Kolik lidí tu vlastně leží?
Podle archivních záznamů se odhaduje, že zde bylo uloženo mezi 4 000 a 5 000 zemřelých. Přesné číslo však nelze zjistit — část záznamů se ztratila během světových válek, část byla zničena v 50. letech.
Mezi pohřbenými byli:
-
pacienti psychiatrické léčebny
-
lidé trpící epilepsií, demencí nebo alkoholismem
-
váleční veteráni s posttraumatickými poruchami
-
neidentifikovaní lidé přivezení z ulic Prahy
-
děti z léčebny i nalezenci
A také desítky mužů, kteří si po první světové válce odnášeli neviditelné jizvy, pro něž tehdejší medicína neměla jméno — dnes bychom mluvili o PTSD.
Kulturní přesah:
Atmosféra místa je natolik silná, že se stala kulisou i pro filmový svět. Nejznámější je spojitost s Milošem Formanem, který měl pro Bohnice slabost. Ač se legendy různí, místo je dodnes oblíbené pro umělce, fotografy a hudebníky.
Místo, které bolí – a zároveň učí
Při procházce mezi starými hroby si člověk uvědomí, jak křehká byla lidská důstojnost v době, kdy péče o duševně nemocné byla spíše omezující než léčebná. Hřbitov tak není jen tajemným místem, ale i mementem. Připomíná nám, jak se společnost změnila a jak daleko jsme se posunuli v chápání duševního zdraví.
Dnes se stále více mluví o destigmatizaci psychických obtíží, o otevřenosti a o tom, že právo na důstojnost má každý – bez ohledu na diagnózu. O to důležitější je tato připomínka z minulosti.
Hřbitov, který mluví bez slov
Kdo jednou projde zarostlou brankou, většinou se sem vrací. Ne snad kvůli strašidelným historkám, ale kvůli zvláštní směsi klidu, smutku a pokory, kterou toto místo nabízí.
Bohnický hřbitov není strašidelné místo ani turistická atrakce. Je to paměť Prahy. Paměť těch, na které se kdysi zapomnělo – a dnes je na nás, abychom nenechali jejich příběhy zmizet úplně.








