Čerstvá držitelka Českého lva Milena Steinmasslová v nové roli - tentokráte producentky představení Toyen

„Toyen se mi už mnoho let vrací do myšlenek i do srdce…. je jako sen, stále vám uniká a brání se definicím lidským i uměleckým. Před třemi lety jsem se rozhodla, že ji zkusím pozvat na jeviště“. Tak uvádí herečka Milena Steinmasslová vznik inscenace Toyen – Všechny barvy samoty, kterou v premiéře 26. a 27. dubna od 19:30h uvádí Divadlo Kolowrat.

Toyen, Marie Čermínová, umělkyně i věrná přítelkyně, o níž bylo mnoho napsáno, ale přesto dodnes zůstává provokující záhadou a její životní příběh nelze jednoduše zachytit a popsat. To ale neznamená, že nás nebude inspirovat. Představení nechce inscenovat životopis nebo převyprávět fascinující příběh Toyen, ale nabízí divákovi prostor pro myšlení o věcech, které jsou stále přítomné a živé. Dalo by se říci, že jde o koláž, ale ne ve smyslu nesouvisejících střípků. Inscenace má svůj vlastní příběh, chvílemi je snový, ale stále čitelný a jeho důležitou částí je poezie, nejen jako text, ale poezie jako autentické vnímání světa vedoucí k nerealistickým obrazům.

V představení vystupují dvě umělkyně herečka Milena Steinmasslová a performerka a tanečnice Klára Hajdinová. Co znamená toto spojení pro režisérku Terezu Karpianus?

„Kláru Hajdinvou si vybrala Milena, protože cítila, že Toyen pohyb potřebuje. Myslím, že to udělala intuitivně, ale je to zcela na místě. Klára má v inscenaci hodně prostoru, ztělesňuje bytost, kterou nazýváme Příšera, která se převtěluje nejen v konkrétní lidi, nahlížené z různých úhlů, ale je také průvodkyní pro diváky. A Příšera? Příšera je pohyb, je to podstata, kterou Toyen hledá, po níž pátrá. Řekněme, že je to poctivost, pravdivost, a tu hledáme všichni. A vždycky když si myslíme, že ji držíme, vyklouzne a unikne. A to je dobře. Protože nás vede zase dál a hlouběji a brání nám ustrnout a zpáprdovatět někde na místě“.

Tereza Karpianus vychází ve své inscenaci z monodramatu Mileny Štráfeldové, která je také autorkou dokurománu

To je on!, ale protože představení je pro dvě herečky tak text výrazně upravila.

„Zdrojem dalších informací pro moji inscenaci byla kniha Andrey Sedláčkové Toyen a dalším materiálem především básně Jindřicha Heislera a statě Jindřicha Štyrského a Bohuslava Brouka. Myšlenkově jsem se inspirovala také rozhovory s Annie le Brun, které je možno najít na youtube. A pak je tady samotné výtvarné dílo Toyen, které se nesnažím oživit, i když drobné citace tam budou, ale společně s herečkami jdeme ke kořenům její tvorby a ke kořenům umění celkově. Zajímá nás společenský kontext. Potřebujeme umění? Může změnit svět? Jaká je jeho úloha? Může se jím člověk uživit? Může člověk na umění vydělat? Je to pak ještě pořád umění?“

Pro obě herečky je Toyen téma velmi osobní. Klára Hajdinová k tomu řekla: „Toyen je pro mě spojením vzdoru, samoty, prázdnoty a plnosti života. Její obrazy jsou jako její život – pusté i plné, barevné i temné. Často se v nich zrcadlí izolace, osamocenost, bezradnost. A pak je zde statečná Toyen: v odvaze být jiná, nezaprodat se, chránit své přátelé i pod hrozbou trestu smrti. Když zkoušíme často myslím na její dva obrazy Původ pravdy – jsou na něm znázorněny oči, které hledí do nejhlubších koutů vaší duše a obraz Vidím, že má bílá stránky zezelenala je pro mě oázou, pralesem. Toyen pro mě vzkazuje všem dalším generacím: „buďte takoví, jací potřebujete být a buďte opravdoví“

V představení Všechny barvy samoty je radost meziválečné avantgardy ozvěnou. Stejně tak i následné peklo diktatur je už jen zlým snem. Co zbylo? Toyen jako stará podivínská Pařížanka, která vyráží do kina na porno a neustále něco stříhá. Toyen, která ví, že se do Prahy již nikdy nevrátí. Toyen, která už také nevěří v dobré konce. A možná ví, že ta hlubina, do které se skrze umění nořila, už žádný konec nemá. Co v ní vlastně celý život lovila. Svobodu? Chytla jí? Nebo jí vyklouzla z ruky? Možná. Jistojistě se ji ale dotkla.

A nakonec slova herečky Mileny Steinmasslové, bez níž (její touhy a snu i producentské píle) by Toyen v Divadle Kolowrat nikdy neožila. „Na začátku mé cesty k Toyen byly obrazy. Ty si mne přivolaly. A po letech ke mně přišla kniha Mileny Štrafeldové a její monodrama napsané pro mě. A teď jsme skoro v cíli a už zdaleka nejsem sama. K vyplnění mého snu mi pomáhá hodně kolegů i sponzorů. Moc si přeji, aby se diváci s (naší) Toyen smáli, byli s ní smutní a hledající a nepotřebovali ji zařadit do jakékoli škatulky. Je krásné jen s ní být.“